Helena Bezděk Franková: Obléct kalhoty, utáhnout tkaničky, vyhrnout rukávy

Helena Bezděk Fraňková patří k nejvlivnějším ženám českého filmového průmyslu. Po více než dvaceti letech na ministerstvu kultury, z toho dvanácti ve vedení Státního fondu kinematografie, odchází ze státní správy. V rozhovoru bilancuje proměnu fondu od úřednické agendy po samostatnou instituci s miliardovým rozpočtem. Otevřeně mluví o tom, jaké je prosazovat systémové změny v převážně mužském prostředí a proč věří, že ženy mají ve vedení kulturních institucí výhodu.

Na ministerstvo jsem v dubnu 2006 nastoupila na pozici referentky. Prakticky omylem jsem se stala vedoucí oddělení kinematografie, pak ředitelkou odboru Médií a audiovize, pod které se v roce 2010 podřadily i Fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a Fond kultury. Ředitelkou samostatného Fondu kinematografie jsem se stala v roce 2013. Nechci říct, že to na mě zbylo, ale já jsem efektivnější systém filmového průmyslu vyboxovala a vydupala ze země, což se navázalo na „exponovanou“ pozici. Asi to bylo moc práce a žádnému muži se do ní nejspíš nechtělo. Nenastupovala jsem na ministerstvo s představou totální reformy veřejné podpory v oblasti filmu. Dnes vím, že jsem měla naprosto naivní představu, co tam jdu vlastně dělat. A ani studium práv mne na realitu nepřipravilo. Nicméně jako správný dostihový kůň jsem se do toho pustila s vervou sobě vlastní.

V mužském kolektivu jsem pracovala i ve své předcházející profesi asistenta režie, kde jsem nikdy vlastně moc nezažívala nějaké ústrky. Nicméně když se o tématu muži a ženy v exponovaných pozicích bavím se svými kamarády, shodují se v tom, že já s tím problém nemám proto, že jsem mimořádně odolná a oprsklá. Rozdíl mezi mužem a ženou jsem si nepřipouštěla a nadále nepřipouštím. Pokud narazím na muže, který se chová machisticky, polituji ho, že přišel o svůj oštěp a výhled z jeskyně, a jdu si dál dělat svoje. Větší opovržení ostatními jsem pociťovala v pozici úřednice. Když řeknete politikovi, že něco nelze – protože tomu zabraňuje nějaká legislativa –, najednou jste nekonstruktivní, obtěžujete detaily, potenciálně líná. Přitom jste ale jen upozornila na dodržování legislativy, navíc pravděpodobně takové, kterou daný politik svým hlasováním sám zavedl. Úředníci bohužel nemají dobré renomé ani u veřejnosti, což je velká škoda. Úředník hlídá dobro systému, nikoli jednotlivců.

Naučila jsem se, že nelze zachránit celý svět a že minimum lidi zajímá kontext. Měla jsem dlouhé období, kdy jsem se snažila být vždy a naplno k dispozici pro všechny. I nadále mne fascinuje, když někdo činí naprosto neinformovaná rozhodnutí nebo závěry. Ale lidi radši věří jednoduché lži nebo silně zkreslenému a zjednodušenému vysvětlení, než aby se snažili pochopit složitou pravdu, celek se všemi okolnostmi a důsledky, a s tím pracovali.

Mám nějakou vizi, ale zcela jistě vím, že již nechci žádného nadřízeného a že nechci pracovat jako zaměstnanec státní správy. Přechod do soukromého sektoru bude po dvaceti letech bezesporu náročný. Ale vlastně se těším, že ze mne spadne určitý typ nepřenositelného stresu statutára státní instituce.

Množství audiovizuálního obsahu se enormně zvyšuje, což znamená víc příležitostí tvořit, ale současně podstatně větší konkurenci v nabídce. Evidentně je ale problém, že kvalita je pod velkým tlakem kvantity. Myslím, že pro tvůrce by neměla být potíž, jestli tvoří pro kino, nebo online, každému sedí něco jiného a neznamená to, že by jedno vylučovalo druhé. Zásadní je pro ně osoba výrobce, jedno, zdali závislého, nebo nezávislého, dále zadání, co tvoří a jaká je divácká skupina, pro kterou obsah dělají.

Za dvacet let a čtrnáct ministrů (Jandák, Štěpánek, Třeštíková, Jehlička, Riedlbauch, Besser, Hanáková, Balvín, Herman, Šmíd, Staněk, Schreier, Zaorálek, Baxa, pozn. red.) byla paleta názorů velmi pestrá, ale vývoj jejich mandátů byl víceméně stejný. Pouze ministři Herman a Baxa vládli celé čtyři roky, ostatním buď padla vláda, nebo byli odvoláni z různých důvodů. Každý z nich hrál v těch dvaceti letech budování Fondu a podpoře kinematografie a audiovize nějakou roli. My staří státní úředníci sedící v resortu kultury delší dobu již máme kartičku BINGO a s příchodem každého nového ministra si zaškrtáváme stále dokola obdobné, až totožné priority, které deklamuje. Prakticky vždy nově příchozí prohlašuje, že všechno bude dělat „lépe“ nežli jeho předchůdci. A stav resortu kultury v porovnání s rokem 2006 je nyní bezesporu lepší. I když neustále zažívá různé stavy propadů, někdy až destrukce, kdy si sedíce v kanceláři říkáte „Ty vole, tohle je fakt dno“ a následně dorazí dno ještě hlubší, vždy se to nějak vybere.

Je to asi finanční transformace Fondu. Když jsem přišla na ministerstvo, měl rozpočet 68 milionů korun na fiskální rok. V roce 2026 to bude 2 400 000 000 korun s tím, že až zcela naběhnou všechny parametry transformační novely, dostane se Fond ke třem miliardám. Je to trapné, ale bez peněz se reformy dělají špatně. Budování Fondu jako samostatné instituce probíhalo na etapy. Napřed bylo nutné v roce vyvést Fond z ministerstva a udělat z něj samostatnou instituci. V roce 2015 se konečně povedlo zakotvit v zákoně kvazimandatorní příjem ze státního rozpočtu na podporu kinematografie. Filmaři na tohle čekali třináct let. Fondu se ulevilo i organizačně, protože mohl začít používat příjmy z prodeje licencí filmů ve správě státu na vlastní provoz. Zaměstnanecká struktura je pro procesování všech agend nezměrně důležitá. Legenda o Štíhlém státu je blbost, pokud musíte současně plnit množství agend vycházejících z širší legislativy národní nebo Evropské unie. Vyžaduje to desítky úředníků a sofistikované online systémy, jejichž soutěžení se podle zákona o veřejných zakázkách táhne roky a ve finále nejsou propojitelné. Pokud vám hospodářská legislativa ukládá povinnost mít na likvidáku faktury pět podpisů pěti funkcí v ekonomickém oddělení, prostě nemůžete mít štíhlou účtárnu. Pokud vám legislativa ukládá povinnost vypisovat veřejnou podporu do čtyř samostatných elektronických systémů, pokaždé v jiné struktuře, musíte mít někoho, kdo to bude vyplňovat. Odborná veřejnost si vůbec nedokáže uvědomit, co všechno musí úředníci pro chod systému udělat.

Pochopitelně ze svých vzpomínek nevymažu filmy, které byly spojeny s nějakou kauzou, třeba Lída Baarová či Poslední z Aporveru. Filmy, jejichž zrod byl ukrutně složitý a nevyžadoval jen podat žádost o podporu datovou schránkou, ale i vymyšlení harmonogramu procesování přes několik žádostí: například Nabarvené ptáče Vaška Marhoula. V roce 2010 mi Václav volal: „Heleno, přečti si knihu!“ Byla jsem tenkrát ve čtvrtém měsíci těhotenství. Film měl premiéru, když synovi bylo devět let. A pak jsou filmy, ke kterým se vztahuje nějaká veselá administrativní historka, třeba když mi ředitel kabinetu ministra Bessera rozčileně telefonoval, že měl dostat nějakých „80 dopisů“ a stále nemá ani jeden. Jednalo se samozřejmě o název snímku. Nezapomenu ani pražské natáčení dílu marvelovské ságy Daleko od domova. Díky němu jsme mohli vidět Spider Mana kráčejícího po Karlově mostě a googlujícího deset nejromantičtějších míst v Praze. Tohle je reklama na Česko, kterou přes veřejnou zakázku prostě nelze zaplatit.

Asociace producentů v audiovizi dohromady s Petrem Sczepanikem z Univerzity Karlovy prezentovala letos na Finále Plzeň studii o (ne)cestování české kinematografie, která opravdu pečlivě zmonitorovala naše úspěchy a neúspěchy. Optikou staré ježibaby posun během uplynulých dvaceti let vidím, otázkou je, zda je dostatečný. České filmy jsou na áčkových festivalech vidět stále častěji, dokonce i v hlavních soutěžích. Ale… Studentského Oscara sice máme, nicméně Zlatá palma stále nic. Bohužel to totiž není jen o filmu, ale i o strategických partnerstvích, zahraničních koproducentech, sales agentech a podobně. Stále jsme vnímáni jako východní postkomunistická země, což má dopad na koprodukční vztahy, potažmo finance a rozpočty, tedy i distribuci. Naději nyní vkládám do nových Rad, které, doufám, budou natolik statečné, aby udělovaly vyšší dotace méně projektům. Problém „drobení a cukrování“, aby každý dostal trochu, se s Fondem táhne celou jeho existenci. Bytostně nenávidím nízké dotace na vývoj filmů, protože přípravu považuji za totožně důležitou jako výrobu samotnou. Skloubit dohromady veškeré podmínky a požadavky všech koproducentů, sponzorů, Fondů a partnerů v časově přiměřeném a žitelném období realizace jednoho snímku je opravdu náročné. Nezávislý výrobce v zemi tak teritoriálně a jazykově omezené, jako je ČR, je svým způsobem sebevrah.

Vůbec nepřistupuj na hru, že existuje rozdíl mezi mužem či ženou. Chceš to dělat? Tak to dělej. Se sebevědomím, odvahou, jak nejlépe umíš. Nas*at. Ženy mají oproti mužům spoustu výhod, lepší propojení mezi hemisférami, vyšší schopnosti multitaskingu, i když je otázka, nakolik je vrozený a nakolik vnucený společností. Mají lepší schopnost zpracování sociálních a jazykových informací, lepší porozumění textu, paměť pro detaily a emoce, lepší neuroplasticitu. Když to shrnu, muž opravdu máslo v lednici nevidí, což obdobně platí i ve vedení kina, audiovize, fondu. Z biologického hlediska jsme prostě lepší než muži, do debaty a spolupráce tedy vstupujme bez ostychu. Pokud vás bude někdo atakovat, vzpomeňte si na oštěp, jeskyni, máslo v lednici, a postupujte vpřed.