Co jste nevěděli o svátku zamilovaných

Den zamilovaných má nejasný původ. Historici polemizují o pravdivosti dvou legend, podle nichž byl Valentýn buď římský kněz, nebo biskup z Terni. Podle některých se jedná o stejnou osobu, která upadla v nemilost pohanského císaře Claudia. Valentýn odmítl jeho víru, načež byl odsouzen k smrti. Den před popravou zázračně navrátil zrak Julii, dceři žalářníka, které později poslal dopis podepsaný Od tvého Valentýna. Druhá legenda vyobrazuje Valentýna jako vzbouřence oddávajícího římské vojáky navzdory zákazu císaře. Purpurový prsten s Amorem se stal poznávacím znamením světce, stejně tak z pergamenu vyřezávaná srdce, která vojákům rozdával jako znamení boží lásky. V roce 269 n. l. byl Claudiem chycen a popraven.

V antickém Řecku ztělesňoval bůh lásky Erós pudovou potřebu bohů a lidstva sdružovat se, později romantickou lásku mezi partnery. Erós, obdařen křídly a pozlacenými šípy, byl vyobrazován jako mladý muž hrající si se srdci smrtelníků i bohů. Jeho nevypočitatelnost vyřešili Řekové po svém a začali jej zobrazovat jako nahé, baculaté dítě poslouchající matku Afroditu. Římané později převzali řeckou mytologii s malými úpravami – Eróse a Afroditu nazvali Amorem a Venuší. Podoba Amora coby dětského anděla se rozšířila mezi malíři hlavně ve 14. až 17. století, v 19. se poprvé objevila na valentýnských kartách a pozdravech.

Mnozí vidí kořeny oslavy lásky v pohanských rituálech. Jedním z nejčastěji propíraných je Lupercalia. Své jméno dostal podle jeskyně Lupercal, ve které vlčice Rea odchovala Romula a Rema. Lupercalia, také nazývána Februa (očištění), dala vzniknout názvu měsíci Februarius (únor). Oslavy probíhaly mezi 13. a 15. únorem za účelem očistit město od zlých duchů a osvobodit zdraví a plodnost jeho obyvatel. Katolický kněz Alban Butler tvrdí, že v průběhu slavnosti se utvářely páry taháním jmen dívek z nádoby, což můžeme pokládat za počátek valentýnských dopisů. Rozšiřující se křesťanství však pohanské zvyky postupně vytlačovalo, Lupercaliu nevyjímaje. Papež Gelasius ji nahradil a vyhlásil 14. únor za Den sv. Valentýna. Protože se o pravdivosti života světců vedly spory, svátek byl roku 1969 z křesťanského kalendáře odstraněn.

Literární prvenství ve spojení Valentýna a oslav lásky se připisuje anglickému básníkovi Geoffreymu Chaucerovi. V básni Ptačí sněm z roku 1375 sloučil 14. únor jako den začátku jara v juliánském kalendáři s ptačím pářením. První zachovaná valentýnka z roku 1415 však náleží Charlesi, vévodovi z Orleans, který ji z vězení poslal své ženě. Od konce patnáctého století ztělesňovalo slovo Valentýn v básních a písních milence, například v Shakespearově Hamletovi. Začátkem 18. století se předávání domácích valentýnek rozšířilo v Americe, jejich masovou produkci v roce 1840 má pak na svědomí „matka valentýnek“ Esther Howland. Od té doby se jejich popularita zvyšuje a svátek zamilovaných dostal dnešní podobu.

Ačkoli je den zamilovaných pokládán čistě za výdobytek moderní západní civilizace, jeho skutečné kořeny leží až ve starověké Evropě. Více než jeho původ je však důležitější smysl – ať je den svatého Valentýna ve vašem kalendáři poznačen jako významný svátek, či nikoliv, vyjádřit lásku a vděčnost milovaným bychom měli každý den.