Svoboda

Je 1. ledna 1990 a jistý manželský pár jde do Národního divadla na novoroční představení Libuše. On se zdrží do konce, ona představení opouští už o přestávce. Demonstruje tak nesouhlas s jeho novou životní úlohou. Zatímco on sleduje závěrečné dějství, ona si doma dává oblíbenou becherovku a přemýšlí. Samozřejmě že zůstane po jeho boku, samozřejmě že ho podpoří. Dělá to tak celé jejich manželství. On je uznávaný dramatik, několikrát nominovaný na Nobelovu cenu míru, ona žena po jeho boku. On píše všechna ta slavná díla, ona je první, kdo je čte. On je prezident. Ona Velká Olga.

Potkali se v kavárně Slavia a on si musel tři roky počkat, než souhlasila, že budou pár. Byla z jiného prostředí, ale četla stejné knihy jako on. Neuměla jazyky a neměla žádné vzdělání, ale neexistovalo téma, o kterém by nedokázala mluvit.

Osm let spolu chodili a nakonec se k nelibosti jeho matky tajně vzali. Říkal jí o všem, dokonce i o svých milenkách. Respektovala je, stejně jako později jeho kandidaturu na prezidenta. Věděla, že ho nepotřebuje vlastnit, aby pro něj zůstala jednou jedinou.

Co na ní miloval? Její obyčejnost i vznešenost, neokázalost a upřímnost. Paličatost. Empatii. Statečnost. Svobodomyslnost. Nikdy se nezměnila, byla stejná v sedmdesátých letech na Hrádečku i o dvacet let později na Hradě.

Je paradoxem, že zatímco po převratu o svobodu jistým způsobem přišla, předtím v osmdesátých letech, kdy ho zatkla Státní bezpečnost, určitý druh volnosti získala. Nejen že konečně mohla skládat puzzle, které on nesnášel, ale převzala úlohu lídra a jejich chalupa i pražský byt zůstaly nadále centrem disentu. Přes den natírala plot a po nocích na cyklostylu rozmnožovala zakázané knihy. Byla neviditelná a nepřehlédnutelná zároveň.

Kdyby nebylo listopadové revoluce, nevznikl by tento úvodník. Vogue by byla (nebo byl) imperialistická zhýralost, o které bychom jenom snili. Možná je svoboda přeceňovaná. Dost možná vůbec neexistuje. Pro mileniály není jejím symbolem možnost cestovat a vyjadřovat názory, ale dělat si, co chci. Respektive nemuset dělat to, co nechci.

Naši minulost tvoříme až v budoucnosti. Pokud má čtyřiadvacátá edice Vogue navázat na odkaz svých starších sester, nemůže ignorovat historii země, ve které vzniká. Proto je její první vydání věnováno svobodě.

1918, 1938, 1948, 1968, 1989, 2018.

Proto nemohl být na první obálce nikdo jiný než Olga Havlová. Proto je první vydání věnováno všem ženám, které mají odvahu říkat svůj názor dostatečně důrazně, ale nejsou přitom urputné. Ženám, které i když stojí uprostřed vesmíru, nepotřebují, aby se všechny planety točily kolem nich.

Je úplně jedno, jestli budete říkat ta VOGUE, nebo ten VOGUE. Důležitější je, aby to byla TA Vogue nebo TEN Vogue.

Česko a Slovensko jsou jako rozvedení manželé, kterým se podařilo zůstat přáteli. Dokázali jsme společně velké věci, pojďme si je připomenout, obdivujme je. A sledujme pečlivě i to, co kolem nás vzniká právě teď. Radujme se z toho. Vogue CS, to je oslava krásy, svobody a doby, ve které žijeme.