Novoroční předsevzetí redakce Vogue do roku 2026

Každý leden (si) slibuje(me) zázraky. Nový rok, nové já, nové cíle, nové sny. Rychle něco slíbit, jen aby vykročení do nového roku vypadalo správně a jak se očekává. Novoroční předsevzetí ale nemusí skončit hned první dny a týdny. V redakci Vogue věříme v realistické závazky a sílu pozitivních změn, které přinášejí radost, novou energii a ty správné výzvy, jichž lze dosáhnout. A nejde jen o cvičení, zdraví, udržitelný šatník, rozvoj kariéry, vlastních schopností a dovedností nebo správnou péči o pokožku a chození na pravidelné tréninky a preventivní prohlídky. 

Na jaře jsem začala chodit na terapii a kromě toho, že je to nejlepší věc na světě, kterou každému jen doporučuju, mi ukázala jednu důležitou věc, o které mě dřív nenapadlo přemýšlet. Došlo mi, že hodně z toho, co dělám jako „volnočasovou aktivitu“ nebo „zábavu“, je ve skutečnosti jen další náloží úkolů a očekávání, která sama na sebe kladu a ženu se za jejich splněním. A když se mi to nepodaří, mám tendenci se za to shazovat, cítit se nedostatečně nebo mít pocit, že selhávám. Sama sobě jsem nejpřísnějším soudcem, což je paradoxní, protože vůči lidem ve svém okolí se chovám přesně naopak: s empatií, snahou o maximální pochopení, s bezbřehou tolerancí. V roce 2026 bych se chtěla naučit uplatňovat stejný přístup i vůči sobě. Pokud se mi to podaří jen s poloviční intenzitou, budu mít vyhráno.

Vloni jsem si dala za úkol zlepšit svou spánkovou hygienu, což se mi docela dobře povedlo i tím, že jsem místo Netflixu začala intenzivně používat Audiotéku a v posteli poslouchám knížky (doporučuji mj. Jakuba Katalpa: Němci, Jiří Havelka: Elity, Jana LeBlanc: České cizinky). V roce 2026 to mám jasné – zapracuju na svých svalech pravidelným pohybem, což jsem zahájila už v září, takže budu dál pokračovat, protože mi to dělá dobře psychicky a fyzicky. Vedle každodenní chůze, kterou mi hlídá aplikace Kondice, přidám častější plavání. A kdo ví, možná se vrátím i na taneční sál. Zní to jako předvídatelné klišé, ale věřte mi, že jsem v posledních měsících opravdu pochopila, jak důležité je maximálně pohyblivé tělo.

Nesnáším předsevzetí, především ten všeobjímající tlak, který se propisuje i do smalltalkových konverzací (a že jich v období vánočních večírků je!). Já chci prostě a jednoduše pokračovat v tom, o co se snažím dlouhodobě: odpovídat včas na e-maily, umět říkat ne, ale také zkoušet říkat ano tam, kde to má smysl. Nekašlat na své přátele a podporovat je a v neposlední řadě se pokusím o co nejlepší time-management, jakého jsem schopná, aniž bych byla na konci roku zdecimovaná jako prošoupaná ponožka. Rok 2026 má prý být o novém nastavení nebo o nových začátcích – a tak si říkám, že bych do toho všeho konečně mohla zase přidat něco nového, protože mi to trochu chybí. Ale pomalu, Snejksi, pomalu (deset bodů za referenci na obskurní youtubové video). Pomalu, ale jistě. A mimochodem, přidávám se k předsevzetí Hany Trojánkové z podcastu Poprask: už se nehodlám zastávat mužů. And I mean it.

Ocitla jsem se v životním období, kdy blízcí lidé potřebují moji přímou pomoc, podporu a péči. Nestěžuju si, jinak to nejde a je to svého druhu privilegium a dar pro mě. Nicméně po roce intenzívního starání se a výdeje sil, během kterého nebyl čas na odpočinek nebo cvičení, si uvědomuju, že seznam lidí, kteří by se starali nebo brali ohledy na mě, je velmi krátký. A zrovna tak stručný je výčet příležitostí, během kterých je postaráno o mě. Do příštího roku si tedy slibuju, že si budu aktivně plánovat a vyhledávat právě takové příležitosti, kdy se v centru péče ocitnu já, a prožiju i vděk za ně. Za snídani, kterou pro mě někdo nachystá, za masáž, kterou si dopřeju, za lekci jógy, kterou pro mě někdo vymyslí a připraví na míru.

Na předsevzetí úplně nevěřím, ale pokud bych si v letošním roce něco přála, tak být méně uvězněná ve své hlavě a více vrátit prožitky do těla. A taky přestat věci přehnaně analyzovat a overthinkovat a spíš je nechat přirozeně plynout. A nemít strach. Prostě let it happen a YOLO.

Nedávám si předsevzetí, je to podfuk, nikdy to nefunguje, tak na to neskáču. Ale dám tomu letos poslední šanci, že si nebudu kupovat croissant v Articu a nebudu a nebudu a nebudu! (neboj, budeš, nebo ti ho budeme kupovat my, pozn. red.)

Nevěřím na novoroční předsevzetí. Věřím v tichou, nepřetržitou práci na sobě, bez ohledu na datum v kalendáři. Práce na sobě by neměla začínat 1. ledna ani vycházet z tlaku. Svět od nás každý den žádá hodně; nechci k tomu přidávat další hlas, který mi říká, že musím tlačit víc. Chci být k sobě jemná. I jemnost vyžaduje odvahu. Uplynulý rok byl pro mě o pokusech vystoupit ze své bubliny a zároveň o strachu z toho, co je za ní. Chtít víc, ale váhat. Natáhnout se a pak couvnout. V novém roce je moje přání tiché: být odvážnější. Volit beze strachu – ne bez přítomnosti obav, ale s rozhodnutím jít dál jim navzdory. Udělat krok vpřed, i když se mi třesou ruce. To je můj záměr, ne předsevzetí, ale směr.

Poslední roky jsem se snažila zpomalit. Spoiler alert: nevyšlo to ani jednou. Místo zpomalení přišla krize – stagnace, spíš než další kroky. Když už se jednou rozběhnete, těžko se zpomaluje. Pořád máte pocit, že ten maraton musíte doběhnout v nějakém čase. Jenže dlouhodobé vypětí se postupně mění v paralýzu a tělo vás nakonec donutí zastavit. Teď už ale vím, že odpočívat (a nevyčítat si to), je k mému posunu klíčový. Zhluboka se nadechnout. A možná taky trochu ubrat. Najednou totiž máte větší chuť k životu, tvořit, bavit se, objevovat. Tak se zhluboka nadechněte, nezadržujte to.