Society

První dáma Ukrajiny Olena Zelenská poprvé promluvila o válce, která změnila svět

„V první řadě jsme Ukrajinci, pak jsme vším ostatním,“ říká exkluzivně pro Vogue Olena Zelenská v prvním rozhovoru od začátku války. „Teď žiji stejně jako ostatní Ukrajinci. Všichni máme jednu touhu – mír. A jako každá matka a manželka se neustále bojím o svého muže a dělám vše pro to, aby byly moje děti v bezpečí.“ 

Vogue: Mohla byste popsat první dny invaze? Co si nejjasněji vybavujete?

Foto: Stephan Lisowski pro Vogue Ukraine
Olena Zelenská: Na začátek si vzpomínám velmi dobře. Byl normální pracovní den a večer. Děti se vrátily ze školy, každodenní domácí práce, příprava na další školní den... Ano, celé poslední týdny jsme žili v napětí a všude se mluvilo o možné invazi, ale až do poslední chvíle jsme nevěřili, že se to stane... V jednadvacátém století? V moderním světě? Vzbudily mě někdy mezi 4. a 5. hodinou ranní zvláštní zvuky. V tu chvíli jsem si neuvědomila, že to byl výbuch. Netušila jsem, co to může být. Můj manžel už nebyl v posteli. Ale když jsem vstala, okamžitě jsem ho uviděla, už oblečeného, ​​jako obvykle v obleku (bylo to naposledy, co jsem ho viděla v saku a bílé košili). „Začalo to.“ To je vše, co řekl.
Neřekla bych, že jsme prožívali paniku. Možná zmatek. „Co mám teď dělat s dětmi?“ „Počkej,“ řekl, „Dám ti vědět. Pro každý případ si připravte všechny doklady a dokumenty.“ A odešel z domu.

Vašemu synovi je 9 let, dceři 17. Co jste jim řekla o tom, co se stalo?

Dětem není třeba nic vysvětlovat, všechno vědí, jako každé dítě na Ukrajině. Válka samozřejmě není něco, co by děti měly vidět – ale děti jsou velmi upřímné a opravdové. Nemůžete před nimi nic skrývat. Proto je nejlepší strategií pravda. Takže s dcerou a synem vše probíráme. Snažím se odpovědět na jejich otázky. Obecně se snažíme mluvit, protože říkat, co mě bolí, nedusit to v sobě – to je osvědčená psychologická strategie. Funguje.

Evidentně vám záleží na bezpečí vaší rodiny – a zároveň vidíte násilí proti obyčejným občanům Ukrajiny. Jak se snoubí vaše osobní a občanské cítění?

Víte, válka okamžitě propojila vše osobní a veřejné. A v tom byla zřejmě osudová chyba tyrana, který nás napadl. V první řadě jsme Ukrajinci, pak jsme vším ostatním. Chtěl nás rozdělit, rozbít, vyvolat vnitřní konfrontaci, ale s Ukrajinci to nejde. Když je jeden z nás mučen, znásilněn nebo zabit, máme pocit, že jsme všichni mučeni, znásilňováni nebo zabíjeni. Nepotřebujeme propagandu, abychom cítili občanskou uvědomělost a vzdorovali. Právě tento osobní hněv a bolest okamžitě aktivuje touhu jednat, bránit se agresi, bránit naši svobodu. Každý to dělá tak, jak umí – vojáci se zbraněmi v rukou, učitelé tím, že pokračují ve výuce, lékaři provádějí složité operace pod útoky. Všichni se stali dobrovolníky – umělci, restauratéři, kadeřníci. Viděla jsem, že to v našich dětech vyvolává nejhlubší vlastenecké city. Nejen v nich, ve všech dětech Ukrajiny. Vyrostou z nich vlastenci a obránci své vlasti.

Jak se vyrovnáváte s emočním stresem? Oslovili jste přátele nebo jiné zdroje podpory? Jak moc jste byla v kontaktu se svým manželem v prvních týdnech války? A teď?

Na začátku nebyl čas na emoce. Bylo potřeba postarat se o děti, především o jejich emocionální stav. Tak jsem se snažila být sebevědomá, energická, dokonce jsem se usmívala, když jsem jim vysvětlovala, proč musíme jít do sklepa a nemůžeme rozsvítit. Snažila jsem se optimisticky odpovědět na jejich otázku: „Kdy uvidíme tátu? „Již brzy.“ V těch prvních dnech jsem doufala, že bychom spolu mohli zůstat. Ale prezidentská kancelář se stala vojenským zázemím, kde celý tým pracuje a žije. Proto jsem dostala příkaz přesunout se s dětmi na bezpečné místo. Pokud je tedy nyní na Ukrajině možné najít absolutně bezpečné místo... Od té doby s Volodymyrem komunikujeme pouze telefonicky.

Jakým výzvám musely zejména ženy čelit a stále čelí při invazi Ruska?

Pochopte, ukrajinské ženy žily poklidným, moderním životem, jakým žijí vaše čtenářky v jakékoli zemi. Nepřipravovaly se na raketovou palbu a bombové kryty. Ale od prvních dnů, poté, co rakety dopadly na domy našich měst, bylo jasné, že Rusové civilisty nešetří. Všichni Ukrajinci se přestali cítit bezpečně. Rychle jsme se museli naučit zalarmovat své blízké při každém zvuku sirén a ukrýt se do metra nebo do nejbližšího suterénu.
Třetí den války se v protileteckém krytu narodilo první dítě. A poté musely desetitisíce žen rodit v protileteckých krytech, protože jsme všichni viděli, co se může stát porodnicím, jako je ta v Mariupolu, kterou Rusové vybombardovali. Ze stejného důvodu byl problém s léčbou dětí – zejména u závažných onemocnění. Na Ukrajině žijí matky a babičky s takovými dětmi v nemocnicích celé měsíce. Nyní je všechny odvážíme na léčení do zahraničí.
Ženy se také musely evakuovat z okupovaných měst, jako je Buča a Hostomel, přičemž každou minutu riskovaly své životy pod palbou spolu s dětmi a starými lidmi, často pěšky, bez mužů. Svět to viděl na začátku března, když lidé přecházeli explodovaný most z města Irpiň. 
A nyní, když jsou tato města okupována, víme více o tom, čemu ukrajinské ženy čelily: naprosté nejistotě, hrozbě násilí. Zde musí mít slovo mezinárodní soud.
A kolik žen zůstává ve stále obsazených městech Cherson, Melitopol, Berďansk? Nemohou ani říct příbuzným, co se s nimi děje, protože neexistuje žádné spojení, a pokud ano, hrozí jejich vysledování.
Desetitisíce žen s dětmi jsou v troskách Mariupolu. A lze si jen domýšlet, jakou noční můru prožívají, když už měsíc hledají jídlo pod palbou, protože tam není povolena humanitární pomoc.
Asi čtyři miliony žen a dětí emigrovaly a nyní jsou v jiných zemích. A být migrantem je těžké jak psychicky, tak fyzicky. Protože musíte začít znovu.
Jaké to je žít, když nemůžete nosit ani své vlastní oblečení? Jak vysvětlit dítěti, proč nespí ve své posteli? Tohle je zkouška, kterou nepřejete nikomu.

Je nějaký konkrétní příběh, který byste mohla vyprávět?

Takových příběhů mohu vyprávět desítky. Například po osvobození Kyjeva jsme se dozvěděli o příběhu lékařky Iryny Jazové která zůstala v Buči po všechny dny okupace. Zachránila zraněné sousedy i cizí lidi, kteří v jejím domě hledali útočiště. Dokonce pomohla porodit dítě – bez světla, vody a plynu, v domě pod palbou. Příběh o její každodenní statečnosti nyní vyprávějí sousedé, kteří jí vděčí za život.
Existuje příběh kyjevské matky Olgy, která přišla o svou dvouměsíční dceru, když raketa zasáhla její dům. Nebo příběh Natalie, vychovatelky v sirotčinci v Černihivu, která žila se 30 dětmi (z nichž jedno bylo její vlastní) ve sklepě. Starala se o ně, pak našla transport a pod ostřelováním, kterým Černihiv trpěl od prvního dne války, odvezla do bezpečí.
Takových příběhů je skoro tolik jako Ukrajinců. Spustila jsem telegramový kanál, kam jsem pozvala své krajany, aby se podělili o své válečné zkušenosti. Protože každý osobní příběh je historií naší země.

Ničení ukrajinských měst a vesnic je strašlivé. Došlo ze začátku k nějakému útoku, který vám připadal jako náznak toho, jak daleko Putin a ruská armáda mohou zajít? Byl to útok na porodnici v Mariupolu? Ve který okamžik došlo k překročení pomyslné hranice?

Hranice, o které mluvíte, byla překročena první den – první! Rusko tehdy (stejně jako nyní) lhalo, když tvrdilo, že se zaměřuje pouze na vojenské objekty. Ve skutečnosti 24. února jejich útoky zabily civilní dispečerku plynárenské služby jménem Světlana v Čuhujivu, která jen dělala svou práci. To byl první den!
V následujících dnech jsme ztratili děti. Zemřely na úlomky granátů ve svých rodných městech. Ztratili jsme více než 200 dětí.
Takže pro nás byl každý takový případ výmluvný.
Zničený Mariupol je naše hrozná bolest. A pokračuje. Dozvídáme se o hrůzách v oblasti Kyjeva – co tam zanechala ruská armáda, když ustupovala. Svět se naučil jméno „Buča“ – donedávna jedno z nejkrásnějších měst nedaleko hlavního města. Stejné hrůzy jsou ale k vidění v desítkách vesnic v oblasti Kyjeva. Zabíjeli lidi na ulicích. Ne vojáky – civilisty! Hroby u dětských hřišť. Nedokážu to ani popsat, ale je potřeba před tím nezavírat oči.
Doufám, že nejsme jediní, kdo vidí zprávu, kterou Rusko vysílá. Tato zpráva není určena pouze nám. Je to jejich poselství světu! Toto se může stát jakékoli zemi, která se Rusku nelíbí.

Vy a váš manžel jste požádali ostatní státy, aby udělaly více v reakci na tuto invazi – konkrétně jste vyzvali USA zavést bezletovou zónu. Stále si myslíte, že je to ta správná věc?

Ano, žádali jsme oficiálně i neoficiálně. Jako každý Ukrajinec na svých sociálních sítích, na meetinzích a protestních shromáždění. Když začalo obléhání Mariupolu, bylo jasné, že Rusko nejen odpaluje rakety, ale také bombarduje ze vzduchu. Jedna z bomb dopadla na divadlo, kde se skrývalo více než tisíc lidí. Zemřelo jich tam tři sta. Vím například o rodině, která přišla o syna, dceru a vnučku. Naživu zůstali jen prarodiče a nejstarší dívka. Jak po tom mají žít?
Požádali jsme o uzavření nebe nad námi, aby další Ukrajinci neumírali. NATO se ale rozhodlo, že by to znamenalo přímý konflikt s Ruskem. Mohu tedy nyní říci, že za další úmrtí může pouze Rusko? Řečnická otázka. Ptáte se, zda by bylo správné, kdyby to Spojené státy udělaly. Já říkám, a neplatí to jen v případě Spojených států, že by všechny země měly ostře zareagovat na činy agresora, protože nedostatek přímé reakce ho povzbuzuje, aby pokračoval. Rusko ví, že Západ nezavře oblohu, a tato skutečnost ho povzbuzuje k páchání zvěrstev. Demokratický svět se musí sjednotit, tvrdě zareagovat a ukázat, že ve 21. století není místo pro zabíjení civilistů a pronikání na cizí území. Viděla jsem karikaturu, na níž NATO a světové organizace sledují padající dům s nápisem Ukrajina. Možná to byla nadsázka – protože Ukrajina zbraně dostává. Ale také potřebujeme ochranu! Je pravda, že těm, co odešli do zahraničí, se této ochrany dostává. Miliony našich žen a dětí nyní dostávají pomoc jak od vlád, tak od milionů obyčejných lidí v Evropské unii. Za to jsem neskonale vděčná.

Co říkáte na nedávné kroky ruské armády? Vidíte nějaké známky toho, že je Rusko ochotné zmírnit konflikt?

Není důležité, co si myslím, ale co se skutečně děje. Upřímně řečeno, na Ukrajině nikdo žádnému prohlášení agresora nevěří. Deeskalace zatím není vidět. Rusové se stáhli z Kyjevské oblasti, ale zesílili své útoky v Doněcké a Oděské oblasti.

Jak mohou běžní lidé pomoci Ukrajincům?

Zásadní věcí je nezvyknout si na válku – nedělat z ní statistiku. Pokračujte v protestech, nadále chtějte po svých vládách, aby jednaly. Ukrajinci jsou stejní jako vy, ale před více než měsícem se naše životy radikálně změnily. Ukrajinci nechtěli opustit své domovy, často už neměli ani co opustit.
Ukrajinci se v rámci Evropské unie delší dobu pohybovali bez víz – mnozí mohli volně cestovat, což také dělali. Většina z našich lidí v zahraničí byla, ale rozhodně neměli v plánu tam být jako uprchlíci. Chovejte se k nim jako k sobě rovným. Hlavní věcí, o které matky a děti sní, je vrátit se domů a znovu být se svými rodinami. Pomozte jim prosím se adaptovat, najít bydlení, práci, školu pro děti do doby, dokud se nebudou moct vrátit zpátky na Ukrajinu.
Každý by měl vědět, že Rusko vede na globální scéně masivní informační válku. Proto by se s každou informací mělo zacházet s největší opatrností, zapojit kritické myšlení. V posledních dnech jsme byli svědky několika akcí na podporu ruské války v Německu, Řecku a dalších krajinách. Pořádají je Rusové, co žijí ve vaší blízkosti. Normální Rus by se měl stydět za to, co jeho země dělá a jaká zvěrstva páchá jejich armáda. Nikdy nevyzývám k násilí. Ale vaše důvěra v ty, co podporují a obhajují válku, by měla být nulová.

Jak vypadá váš současný život?

Žiju teď stejně jako ostatní Ukrajinci. Všichni máme jednu velkou touhu – mír. A jako každá matka a manželka se i já neustále bojím o svého muže a dělám vše pro to, aby byly moje děti v bezpečí.

Co vám dává naději?

Moje rodina a krajané, neuvěřitelní lidé, kteří se zorganizovali, aby pomáhali armádě i sobě navzájem. Všichni Ukrajinci jsou jako armáda. Každý dělá, co umí. Vidíme babičky, co pečou chleba pro vojáky z pouhé dobroty srdce. K vítězství mají tak blízko. Takoví Ukrajinci prostě jsou. Veškerá naděje je v nich, všichni se spoléháme jeden na druhého.

Je nějaký konkrétní okamžik z minulého měsíce, na který nikdy nezapomenete?

Asi týden od začátku války. Když jsem neviděla své příbuzné a přátele, pouze jsem telefonicky kontrolovala, kde kdo je a jestli jsou vůbec naživu. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jestli je ještě někdy uvidím. Ty, které mám ráda, své milované. To bylo asi poprvé, co jsem se rozbrečela. Poprvé, co jsem popustila uzdu svým emocím. Nemohla jsem to vydržet.
Navždy si budu pamatovat své známé a přátele, kluky a muže v uniformách. Vždycky si budu pamatovat, jak moc statečné ženy kolem sebe mám. Čeho všeho jsou, tak křehké a elegantní v době míru, schopné, když kolem nich zuří válka. Jejich příběhy mě nesmírně inspirují. Jsem na ně hrdá a sním o tom, že se spolu znovu shledáme.