Společnost
Ela Tolstová: Lidé si začínají uvědomovat, že ženy mají v hudebním světě co říct
Sára Voldánová15. 5. 2024
Není mnoho východoevropských kapel, kterým by se podařilo prorazit na světové scéně. Aktuálně jsou na dobré cestě původně slovenští Tolstoys, kteří nedávno vydali svoji třetí desku s názvem No Limit to Love. Album staví především na lásce a upřímnosti, která je podle zpěvačky a frontmanky kapely Ely Tolstové smyslem nejen její hudby, ale i celého života.
Foto: Lousy Auber
Je dnešní hudební svět jiný než dřív?
Už jen za tu dobu, co jsme na scéně my, se hudební průmysl výrazně změnil. Prodává se stále méně desek, lidé chodí méně na koncerty a své postavení ztrácejí velké společnosti nebo studia. Umělci se vymaňují z jejich vlivu a kontroly a začínají si vydávat hudbu sami za sebe. Jako by se struktura hudebního trhu kompletně přetvářela a hledaly nové způsoby, jak vytvářet umění naplno, přitom zároveň fungovat udržitelně a nevyhořet. Toto jsou všechno témata, která řešíme i my, a nakonec nás toto rozmýšlení vždy přivede zpět k naší komunitě, pro kterou hudbu tvoříme. Jsme sami zvědaví, kam se celá tato změna, kterou už nějaký čas v hudebním průmyslu vnímáme, nakonec vyvine.
Jak vnímáte současné postavení žen v hudebním byznysu?
Dominantní pozici v hudebním průmyslu zaujímají stále muži, ale postupně se to mění, a to mě těší. Lidé si začínají uvědomovat, že ženy mají nejen v hudebním světě co říct a je potřeba je poslouchat, ne se na ně jen koukat. Já osobně mám kolem sebe velké množství silných žen, které jsou odhodlané měnit svět. Vnímám jako extra důležité se s takovými ženami propojovat a přetvářet toto odvětví společně. Je super, že existují platformy jako Spotify EQUAL nebo Keychange, které podporují ženské umělkyně, ale také jsem přesvědčená, že je důležité motivovat ženy v technických a manažerských pozicích, jako je produkce nebo zvukové inženýrství. Menší závislost na mužích totiž přináší nové, neotřelé pohledy a přístupy. A protože sama pracuji v převážně mužském kolektivu, tak vím, jak je vnášení ženské energie do hudebního byznysu důležité.
Tolstoys jste založila ve svých šestnácti letech. Které vaše teenage sny už se vám s kapelou za těch přibližně devět let podařilo splnit?
Splnilo se jich už mnoho. Vydání každého alba je pro nás vždy velkým zážitkem, ale jako nejdůležitější jsem vždy vnímala příležitost tvořit, sdílet a propojovat se s lidmi skrze hudbu. Na začátku šlo všechno až zázračně rychle, někdy jsem ani netušila, co se chystá. Když jsme třeba hráli se symfonickým orchestrem ve Slovenském národním divadle nebo na Pohodě Festivalu, kam na nás dorazilo asi tři tisíce lidí, měla jsem pocit, že sním s otevřenýma očima. Dnes už se snažím všechno prožívat vědomě, užít si každého okamžiku. Jsem jiná, přemýšlím realističtěji, ale velké sny mám stále a pohánějí mě dopředu.
Foto: Caroline Mackintosh
Nedávno vám vyšla nová, v pořadí už třetí deska s názvem No Limit to Love. Jak byste ji charakterizovala?
No Limit to Love charakterizuje hlavně upřímnost. Snažili jsme se do ní nevkládat žádné triky, neskrývat se za vtip, nesnažit se být za každou cenu cool. Všechno, co na desce uslyšíte, skutečně žijeme a myslíme vážně. Občas nám někdo vyčítá, že zpíváme jen o lásce a nevyjadřujeme se k aktuálním společenským tématům. My se ale domníváme, že důvodem pro všechny krize je právě nedostatek lásky a laskavosti, a tak o tom tvoříme. Chtěli jsme také, aby byla naše deska nadčasová. Jak tím, kterým tématům se věnuje, tak i tím, jakými způsoby o nich hovoří.
Co tvorba desky přinesla vám osobně?
Řekla bych, že jsem se vrátila sama k sobě. Našla jsem odvahu mluvit o těžkých věcech, třeba o úzkostech v písničkách Rain nebo Precious Energy. V Lady Who Came to Play o ženskosti, zatímco ve Witches o ženské soudržnosti. Na druhé straně jsem se nebála ukázat radost. Tu nejvíc odrážejí asi písně Real a Time in Space. Před nahráváním jsem prošla intenzivní přípravou, která se nesla v duchu zkoumání vlastního hlasu a v rámci které se mi v sobě podařilo odemknout emoce a hlasové polohy, o kterých jsem do té doby ani nevěděla. Mám také pocit, že jsme jako kapela konečně našli svoji identitu a podařilo se nám individuálně projevit charakter každého z nás. Poprvé jsme přijali to, kým jsme, nesnažili jsme se být někým jiným, lepším. Zkrátka jsme se soustředili jen na to, co je pro nás důležité: a to je láska, hudba a přátelství.
Jak sama říkáte, tak se v rámci této desky i své celkové současné tvorby rádi vracíte k východoevropské kultuře. Je toto pro mezinárodní umělce, se kterými spolupracujete, zajímavé?
V kapele máme momentálně dva cizince. Pauline je z Něměcka a Drew je Novozélanďan a jsou to paradoxně tito dva, kteří nás nejvíc nabádají, abychom se vraceli ke kořenům a objevovali zapomenuté. Říkají, že blízkost pro ně neznámé kultury vnáší do naší tvorby mnoho unikátní inspirace, smyslu a charakteru. A já si myslím, že to stejně vnímá i zahraniční publikum. Protože se umělcům z východní Evropy jen zřídkakdy daří prorazit na světové scéně, tak tvorba z tohoto regionu působí až exotickým, vzrušujícím dojmem.
1 / 5
Foto: Caroline Mackintosh
Desku jste nahrávali bez jakýkoliv postprodukčních triků, ve svém studiu máte analogový mixpult, jeden z videoklipů vznikl na 16 mm film. Jak tyto oldschool způsoby ovlivňují atmosféru vaší hudby?
Na desce se snažíme o zvuk, který bude blízko lidem. Chceme, aby z něj bylo cítit lidské teplo, aby měl posluchač pocit, že s námi sedí v jedné místnosti. Máme pocit, že každým postprodukčním zásahem ubíráme na kouzle momentu, ve kterém zvuk vznikal. Samozřejmě, moderní nahrávání a editování dává prostor k tomu přijít s něčím úplně novým, neoposlouchaným, ale to momentálně není náš záměr. Nestojíme o to být v něčem první, ale naopak organičtí a nadčasoví. Tvoříme hudbu, u které nelze přesně určit, v jakém vznikala období, a věříme, že díky tomu tak rychle nezestárne a nezačne nás brzy nudit.
Během natáčení desky jste zpracovali také dokument o tom, jak album vznikalo. Chcete, aby zhlédnutí dokumentu posluchače ovlivnilo ve vnímání vaší hudby?
Období tvorby desky No Limit to Love pro nás bylo skutečně velmi umělecky i životně formativním. Tentokrát jsme k nahrávání přistupovali úplně jinak a snažili se ten kreativní proces vůbec nepřerušovat, nenechat se omezovat časem, ani prostorem. Na měsíc jsme se spolu přestěhovali do úžasného domu v centru Berlína, kde jsme si postavili nahrávací studio a jen zřídkakdy z něj vycházeli. Drew se tehdy z producenta kapely stal i naším bubeníkem a celé toto období nás přátelsky i hudebně velmi zocelilo. V dokumentu jsme tyto výjimečné momenty chtěli zachytit, a to nejen pro nás, ale i pro ty, kteří chtějí nahlédnou pod pokličku toho, jak album vznikalo. Jak jsme spolu žili, tvořili a co při tom cítili.
Jaké máte plány do budoucna? Jaký odkaz byste si přála, aby vaše tvorba jednoho dne zanechala?
Tento rok budeme hrát opravdu dost. Vyrážíme na turné po Švýcarsku, Slovensku, Česku a Německu. Poprvé zahrajeme i v Británii. Informace o všech našich koncertech najdete na našem webu, termíny postupně přibývají, těším se, až se tam osobně potkáme. Odkaz, který se mnou momentálně nejvíc rezonuje, a myslím, že i v budoucna bude, je skutečně „No Limit to Love.“ Věřím, že o lásce je potřeba mluvit neustále a přinášet ji do každodenních situací namísto hejtu nebo neporozumění. V každém momentě v životě si můžeme zvolit být laskaví. A já doufám, že se nám toto poselství daří vkládat i do našich vystoupení.
Ela je zakladatelkou kapely Tolstoys. Ta už sdílela podium s umělci, jako je Tom Odell, Lola Marsh či Easy Life a zaujala na festivalech Eurosonic nebo MENT. Samotná Ela se také stala tváří Spotify Equal Ambassadors na Times Square.
Vogue
