Marianne Faithfull. Ikona, které Mike Jagger musel vylít šampaňské do výstřihu, aby si ho vůbec všimla

„Své pocity vyjadřuji jen skrze své písně,“ tvrdila umělkyně, která byla ve vibrujících šedesátkách múzou kapely The Rolling Stones. Za svůj vzor považovala Arethu Franklin, na níž si cenila nejen jejího vokálního mistrovství, ale hlavně hloubky emocí, které zpěvačka do své hudby vkládala. Marianne Faithfull zpívala o rozchodu, potratu, osamělém životě. Její hudební kariéra zahrnovala folk, pop, rock, ale i šansony. Spolupracovala s Metallicou a nechyběla na prestižním albu The Wall – Live in Berlin Rogera Waterse. Během své kariéry prošla výraznou proměnou hlasu. Když v šedesátých letech začínala, měla čistý, melodický soprán. V důsledku závislosti na drogách a kouření se její hlas transformoval na drsný alt až kontraalt.

Marianne Evelyn Gabriel Faithfull se narodila 29. prosince 1946 v Londýně jako dcera Roberta Glynna Faithfulla, britského armádního důstojníka a profesora italské literatury na Bedford College, a rakouské šlechtičny Evy von Sacher-Masoch. Vystudovala římskokatolickou školu St. Joseph's College. Její matka chtěla, aby ve studiu pokračovala, ale Marianne měla jiné plány. 

V roce 1964 se vydala na uměleckou dráhu. Bylo jí sedmnáct, když se na valentýnském večírku seznámila s dvacetiletým studentem umění Johnem Dunbarem. 27. března téhož roku se společně vydali do Decca Records na slavnostní křest singlu zpěvačky Adrienne Posta. Mezi hosty byl i Andrew Loog Oldham, manažer kapely The Rolling Stones, který měl okamžitě jasno: Z Marianne udělám hvězdu. Na večírku nechyběli ani členové kapely Mick Jagger, Keith Richards a Bill Wyman. „Mick se marně pokoušel upoutat Marianninu pozornost. Když už nevěděl kudy kam, vylil jí ,omylem' do výstřihu šampaňské. Marianne na to nezapomněla.“ (Bill Wyman, Ray Coleman: Stone Alone; Penguin, 1991). Vztahy mezi Marianne a Mickem Jaggerem byly napjaté ještě dlouho poté, co pro ni Jagger spolu s Richardsem a Oldhamem složili skladbu As Tears Go By. Vyšla v červnu 1964 a stala se okamžitě hitem. 

Pár týdnů před vydáním desky Come My Way pózovala Marianne slavnému módnímu a portrétnímu fotografovi Davidu Baileymu. 15. března 1965 tyhle fotografie vyšly v britském Vogue. Na snímcích Marianne předvedla současnou anglickou módu, a to včetně obleku od Mary Quant. 6. května 1965 se Marianne v Cambridgi provdala za Johna Dunbara a 10. listopadu 1965 se jim narodil syn Nicholas. Marianninu cestu ale znovu zkřížil Mick Jagger a už koncem roku 1966 do něj byla  zamilovaná. Frontman kapely The Rolling Stones ukončil svůj vztah s modelkou a herečkou Chrissie Shrimpton, Marianne opustila manžela (rozvedli se v roce 1970). Z Marianne a Micka se stala nerozlučná dvojice – byli mladí, pohlední, talentovaní, charismatičtí. Vzbuzovali pozornost všude, kam přišli. 

V roce 1967 ale skončil Mick v posteli s Anitou Pallenberg, přítelkyní kytaristy Keitha Richardse. Marianne s Keithem se jim to rozhodli oplatit a strávili spolu noc. Marianne později řekla listu Daily Mail: „Byla to nejkrásnější a nejpamátnější noc mého života. Právě proto, že šlo jen o sex na jednu noc. Víc k tomu nemám, co bych dodala." Divoká léta přinesla do Mariannina života nejen slávu, ale i drogy, deprese a pokusy o sebevraždu. V roce 1967 vtrhli policisté do venkovského domu Keitha Richardse v Redlands v západním Sussexu. Zatkli Jaggera, Richardse a další hosty za užívání drog. Marianne tam načapali nahou, vyvedli ji ven zabalenou jen v kožešinové dece. V britském tisku následně začaly vycházet články, které měly za cíl zpěvačku očernit. Později řekla časopisu Q: „Ta protidrogová razie mě opravdu poškodila. A ovlivnila i můj vztah s Mickem. Komu to mám dávat za vinu? Viním z toho Redlands." 

Kromě zpěvu se Marianne vrhla i na herectví. Na divadle zářila v Čechovových Třech sestrách. V roce 1967 natáčela film Dívka na motocyklu, v němž si zahrála s Alainem Delonem. Senzaci vyvolalo, když je fotografové nachytali, jak se k sobě mají během společné večeře, na které s nimi  byl i Mick Jagger. Spekulovalo se, že hlavní protagonisté filmu spolu mají pletky. Film šel do kin o rok později. Ve stejném roce ztvárnila Ofélii ve filmovém zpracování Hamleta a ... otěhotněla s Jaggerem. Pro dceru už měli vybrané jméno Corinna, když Marianne v sedmém měsíci potratila. Tahle ztráta ji zasáhla natolik, že se pokusila o sebevraždu. Během natáčení filmu Ned Kelly v Austrálii spolykala víc než stovku pilulek barbiturátu Tuinal. Když se po šesti dnech probrala z kómatu, procházely jí hlavou vize, které pak zpracovala do textu balady Sister Morphine (skupina The Rolling Stones ji posléze natočila na své album Sticky Fingers). 

Vztah s Mickem Jaggerem se rozpadl v roce 1970. „Bylo to úžasné, ale trvalo to jen čtyři roky. Nádherná doba. Mick byl skvělý, ale myslím si, že jsem nezapadala do jeho života tak, jak si to představoval. To je vše, co bych k tomu řekla," vzpomínala Marianne pro časopis Rolling Stone v roce 2021. Milostný příběh mezi Mickem a Marianne údajně inspiroval píseň Rolling Stones Sympathy for the Devil. A také další písně Wild Horses nebo I Got the Blue. 

Sedmdesátá léta byla nejtěžší v jejím životě. Marianne spadla na samé dno – byla závislá na drogách, žila ve squatu, úřady jí odebraly syna Nicholase. Znovu se pokusila o sebevraždu. Později vzpomínala: „Byla ze mě troska, narkomanka. Žila jsem na ulici v Soho a denně jsem se ničila. Necítila jsem se být dost dobrá, měla jsem nízké sebevědomí. Nemyslím si ale, že bych tak dopadla, kdyby nebylo té protidrogové razie v šedesátém sedmém. Terapie mi pomohla. Díky ní se mi podařilo zahnat špatné myšlenky.“ (Marianne Faithfull, David Dalton: Faithfull: An Autobiography; First Trade Paperback Edition, 2000). 

Ze závislosti na drogách se léčila v nemocnici McLean v Massachusetts, po detoxu bydlela v hotelu v Cambridge. Z krize se Marianne vzpamatovala a po pár nevýrazných albech vydala v roce 1979 sugestivní album Broken English. Její hlas poznamenala léta užívání drog, alkoholu a kouření. Zdrsněl a zněl skvěle. Hudba byla ovlivněná punkem, new wave a reggae. Upřímné a syrové texty vyprávěly o závislosti, ztrátě a zklamání. Posluchači byli překvapeni, kritici nadšeni – album označili za mistrovské dílo a zásadní bod obratu v její kariéře. Úspěch slavila i deska coververzí Strange Weather (1987). Podílela se na koncertu Rogera Waterse v roce 1990 v Berlíně, který později vyšel na albu The Wall – Live in Berlin, či na písni The Memory Remains od skupiny Metallica.

Další vztahy? V roce 1979 se vdala za Bena Brierleyho, baskytaristy punkové kapely The Vibrators. Rozvedli se v roce 1986. O dva roky později si vzala herce Giorgia Della Terzu, se kterým se seznámila na setkání Anonymních alkoholiků. Manželství jim vydrželo tři roky. V roce 1994 se dala dohromady se svým francouzským manažerem Françoisem Ravardem. „Připomíná mi mého otce. Je inteligentní, klidný a schopný lásky,“ popisovala ho v rozhovorech. 

V té době se zamilovala do šansonů. Do zpívaných básní přidávala anglosaskou drsnost a mrazivé tóny. Na albu A Secret Life z roku 1995 spolupracovala se slavným skladatelem Angelem Badalamentim. O rok později vydala desku 20th Century Blues, kde se zaměřila na písně německého klasika Weilla. Nahrávka jeho a Brechtovy opery The Seven Deadly Sins zaujala i ve světě vážné hudby. Na elektronickém albu Kissin Time pracovala v roce 2002 s hudebníky o generaci mladšími: Beckem, Billym Corganem ze Smashing Pumpkins či členy kapel Blur nebo Pulp. Ve stejném roce předvedla svůj široký hlasový rozsah českému publiku v pražském Paláci Akropolis. 

Trvalo téměř čtyři desetiletí, než se Marianne znovu objevila na stránkách britského Vogue. V listopadu 2004 se vrátila v reportáži s názvem Devil Woman, která propagovala její album Before the Poison. To nahrála pro prestižní francouzský label Naïve - autorsky přispěli PJ Harvey a Nick Cave. Ve stejném roce si zahrála ve filmu Zlomené květiny, o rok později ztvárnila Marii Terezii Habsburskou, matku Marie Antoinetty, ve filmu Marie Antoinette. Nejzásadnější je ale titulní role v silném snímku Irina Palm o ženě, která se, aby pomohla vnukovi, nechá zaměstnat v nočním klubu londýnského Soho jako luxusní prostitutka, i když je jí přes šedesát. Film byl nominován na Zlatého medvěda, hlavní cenu Berlinale. 

V září 2006 jí byla diagnostikována rakovina prsu. Marianne se svěřila: „Mick mi za pětatřicet let ani jednou nezatelefonoval. Najednou se dozvěděl o mé nemoci a volá mi, aby se zeptal, jestli jsem v pořádku. Je to jasné – pořád se milujeme. To, že náš vztah skončil v roce 1970, není zas tak důležité.“ Zpěvačka podstoupila úspěšnou operaci ve Francii. Boj s rakovinou vyhrála a v březnu 2007 vyrazila na světové turné. O dva roky později se rozpadl její vztah s Françoisem Ravardem. O jejich rozchodu pak napsala píseň Why Did We Have To Part. 

„Můj život nebyly vždy jen samé příjemné okamžiky, ale jsem za něj osudu vděčná: přinesl mi víc dobrého než špatného.“ Před české publikum se několikrát vrátila. V roce 2007 byla hvězdou festivalu Colours of Ostrava, v říjnu 2015 vystoupila v pražské Arše v rámci 50th Anniversary World Tour, kdy představila i album Give My Love to London. Po něm vydala ještě dvě desky – Negative Capability (2018) a She Walks in Beauty (2021). V devadesátých letech žila v Paříži, nejdříve poblíž elegantní rue Saint-Honoré, později na bulváru Montparnasse. 

V březnu 2022 se jí zhoršilo zdraví a přestěhovala se do Denville Hall, pečovatelského domu v Londýně. Po celý život se angažovala v charitativních záležitostech. Už v roce 1966 zazpívala svůj hit As Tears Go By na charitativním večeru na podporu fondu pro seniory. Stála u zrodu založení centra pro léčbu závislostí Coolmine v Dublinu a aktivně jej podporovala. Zemřela 30. ledna 2025 v Londýně. Bylo jí 78 let. Mick Jagger na svém instagramovém účtě uvedl: „Zpráva o jejím úmrtí mě hluboce zarmoutila. Marianne byla a je součástí mého života, báječnou přítelkyní, krásnou zpěvačkou a skvělou herečkou. Nikdy na ni nezapomenu.“