Josephine Baker: Umělkyně, která navzdory ostré kritice a rasismu dobyla celosvětová pódia

Umělkyně, kterou blízcí přezdívali Tumpie, přišla na svět 3. června 1906 jako Freda Josephine McDonald v americkém městě St. Louis, ve státě Missouri. Její matka, po které zdědila černošsko-indiánský původ, pracovala jako pradlena. Otec měl hispánské kořeny a živil se jako bubeník v místním kabaretu. O rodinu se však moc nezajímal a krátce po narození dcery ji opustil. Záhy si matka přivedla nového partnera. Ten byl ale pro změnu věčně nezaměstnaný, a tak Josephine musela pracovat už od svých sedmi let. „Nejprve jsem uklízela pro jednu bílou rodinu. Nechávali mě spát ve sklepě se psem, a když se jim zdálo, že jsem při praní spotřebovala příliš mnoho mýdla, ponořili mi vždycky za trest ruce do vařící vody,“ vzpomínala. Po roce proto změnila zaměstnání a začala v bělošské rodině hlídat děti: „Ti mi zase pořád opakovali, že se mám jejich dětí co nejméně dotýkat, a zakazovali mi, abych je líbala. Chovali se, jako bych přenášela mor.“ Hrdá Josephine se však s rasovými útoky nikdy nedokázala smířit. Aby se zbavila svých krutých zaměstnavatelů, opustila ve dvanácti školu a začala se živit jako číšnice. V baru, kde pracovala, potkala o rok později svého prvního manžela Willieho Wellse. Jejich manželství trvalo jen několik týdnů. V patnácti letech se provdala za Willa Bakera, jehož příjmení si už ponechala. V baru dala výpověď a vydala se zkusit divadelní štěstí. 

Jenže kdykoliv se v divadle ucházela o místo sboristky, odmítali ji tamější šéfové se slovy, že je příliš hubená a moc černá na to, aby ji mohli vpustit na jeviště. Ani to Josephine neodradilo: vzala v divadle místo kostymérky a postupně se naučila texty všech představení, s nimiž sbor vystupoval. Režiséři ji proto začali využívat jako záskok. Josephine ale dobře věděla, že jí nikdy jen tak neschválí angažmá a pokud chce pravidelně vystupovat, musí především zaujmout diváky. Schválně proto při představení přehrávala svou nemotornost, koulela očima a vrhala do hlediště nejrůznější obličeje. Diváci byli jejím komediálním talentem nadšení a žádali si její vystupování. Josephinina hvězda začala stoupat rychle vzhůru. Bylo jí šestnáct, když absolvovala své první vystoupení na Broadwayi, avšak Amerika, svázaná rasovými předsudky, nedokázala unést skutečnost, že by její potlesk měl patřit zrovna černošce. A tak Josephine zamířila do Paříže… 

V osmnácti vystoupila na jevišti divadla Champs-Elysées s představením Revue negre, které sklidilo mega úspěch. To ale nebylo ještě nic oproti tomu, co Josephine předvedla v představení Danse sauvage, kde účinkovala s Joem Alexem, oděná pouze v lehké péřové sukýnce. Ačkoli si Josephine s choreografií příliš těžkou hlavu nedělala, obecenstvo si ji zamilovalo kvůli právě její přirozenosti. „Vlnila se na pódiu a vířila tak rychle, že zpočátku nebylo ani poznat, jestli tančí žena, nebo muž, zda je černá, nebo bílá,“ konstatoval v jednom rozhovoru její manažer. Její temperament a přirozenost činily z každého vystoupení nepopsatelně vzrušující zážitek. Danse sauvage se stalo přes noc senzací. Dobová kritika psala: „Barbarský tanec v podání girls a Josephine Bakerové. Tento tanec, vyznačující se vzácnou nepatřičností, je triumfem chlípnosti, návratem k bezprostřednosti útlého mládí, vyznáním lásky učiněným beze slova s rukama nad hlavou, prostým zhoupnutím boků a natřásáním pozadí. Josephine je zcela nahá, jen kolem beder má úzký pásek z modrých a červených pírek a další kolem krku. Tato pírka se vlní do taktu a jejich vlnění se dovedně stupňuje.“ (Marcel Sauvage: Josephine Bakerová Paměti; Ikar, 2023).  

Úměrně se vzrůstajícím úspěchem rostl geniální tanečnici i plat. Veškeré peníze Josephine vrážela do šatů, šperků a především domácích mazlíčků. Zbožňovala totiž zvířata a jeden čas vlastnila současně leoparda, šimpanze, prase, hada, kozu, papouška, andulky, rybičky, tři kočky a sedm psů. A když si v roce 1926 otevřela svůj noční klub, neustále se před ním tísnil zástup zvědavců, kteří toužili spatřit na vlastní oči elegantní umělkyni, která se po ulici procházela s leopardem na vodítku. V tomto období si také Josephine vymyslela svůj legendární banánový tanec. Představovala při něm smyslnou divošku, která se přivoní na pódium v krátké sukýnce, kterou tvoří jen šestnáct banánů, s řetízky kolem kotníků. Obecenstvo téměř zbořilo divadlo. Její odpůrci přesto tvrdili, že neumí tančit. Tvrdili, že zvládá jen kroky na charleston, a to ještě velmi zběžně. Kritika jí často vytýkala, že kdyby nevlastnila tak nádherné tělo, ničeho by nikdy nedosáhla, ale Josephine se se smíchem ohrazovala: „Krása? To není otázka štěstí. Narodila jsem se s hezkýma nohama, ale zbytek? Ten rozhodně není krásný, nicméně je zábavný a to stačí.“

V průběhu druhé světové války však Josephine dokázala, že je mnohem víc než jen rozmarná tanečnice. Nejprve pracovala jako sestra Červeného kříže, ale po nějaké době se začala angažovat i v odboji. Díky své popularitě totiž mohla relativně svobodně cestovat, o čemž se ostatním lidem mohlo jen zdát. Několikrát například provezla tajnou vojenskou zprávu z Francie do Portugalska. Byla napsaná neviditelným písmem na notách. Po válce za své zásluhy dostala válečný kříž či medaili za statečnost, a stala se tak první černošskou Američankou, která získala takové pocty. Spojeným státům přesto trvalo ještě mnoho let, než dozrály k poznání, jakou osobností je jejich rodačka. Ještě v roce 1936, když dorazila Josephine na turné do Ameriky, skončil její pokus o návrat katastrofálně: americké publikum přijalo Josephine Baker, která byla v Evropě hvězdou první velikosti, velmi vlažně a novináři ji nešetřili. Deník New York Times ji ve svých článcích dokonce rasisticky urážel. Josephine se vrátila do Paříže naprosto zničená. Nikdy totiž nepřestala toužit po uznání ve své rodné zemi. 

Josephine Baker Autor: Getty Images

Josephine vystupovala přes padesát let a během té doby ještě stihla adoptovat celkem dvanáct dětí nejrůznějších národností. Snažila se tak názorně ukázat, že lidé spolu mohou vycházet navzdory barvě své pleti. Josephine byla už počtvrté vdaná, když se seznámila s Američanem jménem Robert Brady. Skvěle si rozuměli, ale ani jeden z nich již nehodlal vstupovat do manželství. Sedmašedesátiletá Josephine to však spolu s drahým vyřešila kulantně – v září 1973 na výletě do Acapulka objevili opuštěný kostel, kde si vyměnili svatební slib. Romantický počin proběhl bez přítomnosti kněží, takže legálně se o žádný sňatek nejednalo, přesto ho pár bral vážně. Týž rok zároveň dostala Josephine nabídku, aby vystoupila v newyorské Carnegie Hall. Po špatných zkušenostech váhala, ale když nakonec stanula na pódiu, americké obecenstvo ji přivítalo potleskem vestoje ještě dřív, než vůbec představení začalo. Její dojetí bylo tak velké, že se na jevišti rozplakala. Dosáhla konečně toho posledního, po čem toužila: uznání Ameriky. 

8. dubna 1975 bylo pro Josephinu v pařížském divadle Bobino zorganizováno představení, které mělo představovat průřez její padesátiletou tvorbou. Dorazily ji podpořit i monacká kněžna Grace nebo herečka Sophia Loren, Josephine byla ve skvělé formě a navzdory svému věku udivovala všechny přítomné nevyčerpatelnou energií a temperamentem, s nímž zpívala i tančila. Kritici se shodli, že šlo o jeden z jejích nejlepších výkonů. V noci po představení však hvězda upadla do kómatu a tři dny nato zemřela na následky krvácení do mozku.