Irène Joliot-Curie. Zářivá dcera zářící matky

Irène Joliot-Curie byla francouzská vědkyně, pedagožka na Sorbonně, mírová aktivistka a bojovnice za práva žen. Její matka, Marie Curie-Skłodowská, získala dvě Nobelovy ceny – za fyziku a chemii. Irène v jejích šlépějích pokračovala. Za objev umělé radioaktivity obdržela Nobelovu cenu za chemii společně se svým manželem Frédérikem v roce 1935. Stali se tak rodinou s největším počtem laureátů téhle nejvýznamnější ceny za počiny na vědeckém poli. 

„Čím dále je experiment vzdálen od teorie, tím blíže je k Nobelově ceně,“ prohlásila Irène Joliot-Curie. Výzkum, který vedla společně s manželem, umožnil vyrábět radioaktivní prvky „na míru“, což je učinilo široce dostupnými pro použití třeba v nukleární medicíně.   

Irène se narodila 12. září 1897 v Paříži jako první dítě vědců Marie a Pierra Curieových. S péčí o dceru pomáhal Marii Pierrův ovdovělý otec, doktor Eugène Curie. Marie mezi přebalováním děcka zformulovala hypotézu, že paprsky alfa vyzařované uranem se zřejmě skládají z částic, které vycházejí z nějaké radioaktivní látky. Její hypotéza se potvrdila a společně s manželem pak objevila dva nové radioaktivní prvky – polonium a radium. 

Kromě vědecké práce ale Marie nezapomínala ani na svou dcerku. Její pokroky si každý den zaznamenávala do deníku. Psala si do něj i zajímavé postřehy. Na adresu Irènina dědečka napsala tohle: „Velmi Irène miluje a jeho vlastní život je jasnější její zásluhou“. Irène později vzpomínala: „Dědeček Eugène mě učil milovat přírodu, poezii a radikální politiku. Mého ducha z velké části formoval právě on. Moje reakce na politické nebo náboženské otázky pocházely spíše od něj než od mé matky.“ (Irène Joliot-Curie: Marie Curie, ma mère; PLON, 2022). Radiochemický výzkum, který Marie a Pierre prováděli, vedl k tomu, že v roce 1903 získali společně Nobelovu cenu za fyziku (spolu s Becquerelem).  

Irène bylo sedm let, když se 6. prosince 1904 narodila její sestra Ève. O dva roky později ale rodinu postihla tragédie. Jejich otec Pierre zahynul při dopravní nehodě, srazil ho koňský povoz. Dva a půl roku po jeho smrti Marie Curie a její akademičtí kolegové založili pro své děti (celkem deset) společný školní systém. Spočíval v tom, že se vzájemně střídali ve výuce svých potomků. Irène tak záhy objevila své nadání pro matematiku a přírodní vědy, ale seznámila se také s jazyky, uměním a humanitními obory. Z tohoto typu vzdělávání enormně profitovala, zejména proto, že zahrnovalo i praktická cvičení. 

Marie Curie kladla velký důraz i na tělesnou výchovu. Léto trávila s dcerami na pobřeží v Bretani, kde plavaly v Atlantském oceánu. Společných čas trávily na túrách a jízdou na kole. V zimě lyžovaly. Irène v roce 1912 nastoupila na elitní soukromou školu Collège Sévigné, na níž o dva roky později složila maturitu. Svá vysokoškolská studia zahájila na Fakultě přírodních věd na Sorbonně, její výuku však přerušila první světová válka. 

Když válka vypukla, bylo Irène sedmnáct let. Udělala si ošetřovatelský kurz a absolvovala školení v radiologii. Společně se svojí matkou působila jako rentgenoložka v mobilních polních nemocnicích, které zřídila její matka. Posléze byla přidělena na samostatnou práci v radiologickém zařízení v Belgii. Tam mimo jiné naučila lékařský personál používat radiografii k nalezení šrapnelu u zraněných vojáků. Marie i Irène pomohly během války zachránit řadu lidských životů. Bohužel se v té době používaly velmi primitivní rentgeny, a obě ženy tak byly vystaveny velkým dávkám záření. Po válce dokončila Irène své studium matematiky a fyziky na Sorbonně. Nastoupila do postgraduálního studia jako asistentka své matky v Ústavu pro radium (Institute du radium). V roce 1925 jej úspěšně dokončila a stala se doktorkou věd.

Ke konci svého doktorského studia, v roce 1924, se seznámila s mladým chemikem Frédéricem Joliotem. Vzpomínal: „Svým chladným zjevem a zapomínáním zdravit ne vždy nacházela sympatie u ostatních lidí v laboratoři. Objevil jsem ale tuhle mladou ženu jako mimořádnou, poetickou a citlivou bytost.“ (Noëlle Loriot: Irène Joliot-Currie; Presses de la Renaissance; 1991). Vzali se 4. října 1926 a propojili svá příjmení pomlčkou. 

Na léto jezdili manželé do Bretaně, kde se setkávali s přáteli. Milovali turistiku, plavání, plachtění, lyžování. 19. září 1927 se jim narodila dcera Helène, syn Pierre přišel na svět 12. března 1932. Ve stejné době se manželům podařilo úspěšně identifikovat pozitron a neutron. 

Ve své vědecké práci se zaměřili na zkoumání atomového jádra z polonia a učinili několik klíčových objevů. Výzkum pomocí radioaktivních materiálů byl tehdy ale velmi obtížný. Radioaktivní prvky byly vzácné: na počátku 20. století bylo celosvětově k dispozici pouze zhruba 300 gramů radia. Irène a Fréderika zaujalo, že pokud byl vzorek hliníku vystaven záření alfa částic polonia, začal také vypouštět alfa částice a pokračoval v tom i po odstranění polonia. 

Vzali tedy neradioaktivní prvek a učinili jej radioaktivním. Vytvořili umělou radioaktivitu: prvky s radioaktivními vlastnostmi, které bylo možné vyrobit levně, rychle a v dostatečně velkém množství, aby uspokojily rostoucí poptávku po těchto materiálech ve vědě nebo medicíně, například při léčbě rakoviny. Za tenhle objev získali v roce 1935 Nobelovu cenu za chemii. Irènina matka, Marie Curie-Skłodowská, se toho už nedožila. Zemřela 4. července 1934 v sanatoriu ve francouzském městě Passy na akutní leukémii. 

„Matka mně a sestře vždycky říkala, že člověk musí dělat nějakou práci se vší vážností, ale zároveň musí být nezávislý a umět se bavit. Nikdy jsme od ní neslyšely, že věda je jediná kariéra, kterou stojí za to následovat.“ Téhle rady se Irène držela a v roce 1934 se aktivně zapojila do politiky. Podporovala španělské republikány v boji s frankistickým režimem. Protestovala proti Mnichovské dohodě. Stala se členkou Národního výboru Svazu francouzských žen a Světové rady míru. 

Byla jednou z prvních tří žen francouzské vlády. Stala se náměstkyní státního tajemníka pro vědecký výzkum ve vládě Lidové fronty v roce 1936. Získala Řád Čestné legie. Stala se profesorkou na přírodovědecké fakultě na Sorbonně, kde vedla katedru nukleární fyziky. Její práce z roku 1938 se zaměřila na výzkum aktivity neutronů těžkých kovů a znamenala důležitý krok k objevu jaderné fúze. Také objevila neptuniovou radioaktivní řadu chemických prvků. Za okupace Francie působila v odboji. Onemocněla ale tuberkulózou a odjela na několikaměsíční ozdravný pobyt do švýcarského sanatoria. Odloučení od rodiny velmi těžce nesla a neváhala proto podniknout několik nebezpečných cest do Francie a zpět. 

V poválečných časech pomáhala svým příbuzným z Polska. V roce 1946 se stala ředitelkou v Ústavu pro radium (Institut du radium). Jako komisařka pro atomovou energii se podílela na stavbě prvního francouzského jaderného reaktoru a centra pro jadernou fyziku. 

V roce 1950 získala Mezinárodní mírovou cenu od Světové rady míru. Podepsala Stockholmskou výzvu proti vojenskému využití atomové energie a svůj podpis připojila také pod Russellův-Einsteinův manifest. Irène, stejně jako její matce, byla ale odepřena řada členství a vyznamenání, jež byla udělována mužům se stejnými úspěchy. Irène se například opakovaně hlásila do Akademie věd, i když věděla, že ji odmítnou, protože ženy nepřijímají. Doufala ale, že její opakované žádosti na tuhle nespravedlnost alespoň upozorní. 

„Doba potřebná k vymizení poloviny atomů, nazývaná poločas rozpadu, je základní charakteristikou každého rádiového prvku. Podle látky se hodnota poločasu rozpadu pohybuje mezi zlomkem sekundy a miliony let,“ oznamovala světu vědkyně, jejíž práce s radioaktivními materiály narušila její zdraví, takže se u ní rozvinula leukémie. Léčba prostřednictvím antibiotik a operací jí sice poskytla určitou úlevu, ale nedokázala zastavit postup nemoci. Přesto však pokračovala ve své práci. Ještě v roce 1955 zpracovávala Irène plány na vybudování nové laboratoře jaderné fyziky na univerzitě v Orsay, jižně od Paříže, kde by se dalo pracovat s velkými urychlovači částic za lepších podmínek. Zemřela však dříve, než byla laboratoř dokončena, a to 17. března 1956 v Paříži. Bylo jí 58 let.