Françoise Sagan. Geniální spisovatelka s břitkým jazykem a magnetem na skandály

V létě 1953 vsunula osmnáctiletá Françoise hned dva exempláře svého rukopisu do obálek se zpáteční adresou a poslala je na adresu dvou nakladatelství. Telegrafická odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Volejte, prosím, urgentně nakladatelství Julliard.“ Kniha Dobrý den, smutku (Bonjour tristesse) líčí prázdninový příběh vdovce, pohledného čtyřicátníka, jeho milenek a mužovy sedmnáctileté volnomyšlenkářské dcery Cécile, která na všechny otcovy přítelkyně žárlí. Román sklidil úspěch, oslnil čtenáře i literární kritiky, byl přeložen do dvaceti jazyků a prodalo se ho více než dva miliony výtisků po celém světě. Jeho autorka získala postupem času přezdívku Coco Chanel francouzské literatury, stala se symbolem poválečné generace a hlásala: „Budu žít špatně, když nebudu psát, a budu psát špatně, když nebudu žít.“ 

Narodila se jako Françoise Quoirez 21. června 1935 v Cajarcu, vesnici na jihozápadě Francie. Její otec Pierre Quoirez pracoval jako ředitel továrny v Saint-Marcellin a matka byla Marie dědička rozsáhlých statků. Françoise měla ještě dva starší sourozence – bratra Jacquese a sestru Suzanne. Když budoucí spisovatelka slavila své šesté narozeniny, dostala od otce koníka jménem Poulou. V povídce Zpomalený život v Cajarcu zavzpomínala: „Poulou a já jsme se spolu věčně toulali po kopcích a loukách, cestou necestou. A taky po lesích. Po lesích s vůní akátů, kde svými silnými podkovami drtil houby. Cválal a já jsem na něm seděla, nakloněná dopředu, cítila jeho tempo v nohou a zádech. Byla jsem na vrcholu dětství, štěstí a veselí.“ Po skončení 2. světové války se rodina odstěhovala do Paříže, konkrétně do bytu na bulváru Malesherbes, a Françoise začala bouřlivá léta. Čekalo ji například vyloučení ze soukromého lycea Louisy de Bettignies. Důvod? Při jedné přednášce se Françoise nudila natolik, že bustě dramatika Molièra uvázala šátek kolem krku a sochu pověsila na dveře. 

O vyhazovu ze školy ale doma nic neřekla a po tři měsíce, které ještě zbývaly do prázdnin, denně vycházela z domova s aktovkou v podpaží. Místo do školní instituce však vplouvala do uliček Paříže. V létě se přiznala a na podzim ji rodiče poslali do internátní dívčí školy spravované jeptiškami – Couvent des Oiseaux. Tam jí ale opět vytýkali „nedostatek duchovnosti“,  mladá rebelka maturitu tu ne náhodou skládala nadvakrát. Poté se přihlásila ke studiu literatury na Sorbonně, ale nedokončila jej. Místo na přednáškách totiž trávila čas raději venku s kamarády. 

První vydání Dobrý den, smutku vyšlo v březnu 1954, kniha se ale záhy tiskla znovu. Mladá žena si hned potom pořídila svoje první auto – Jaguár XK 120 – a získala Cenu kritiků. „Ta cena rozpoutala koridu. Ustavičně jsem měla v patách novináře, kteří mě nenechávali ani chvíli na pokoji, a lidé na mě pohlíželi jako na zvířátko vystavené palbě otázek, většinou idiotských: ‚Jezdíte pořád ještě autobusem?‘, ‚Jíte nudle?‘, ‚Jste hrdinkou svého románu?‘ Měla jsem pocit, jako bych se stala pouhou věcí, nekonzistentní, postrádající soudnost a schopnost myslet. Vězenkyní své literární postavy, od níž bylo zcela nemožné se odstřihnout. Byla jsem hrdinkou komiksu s názvem Sagan.“ Mluvili se mnou jen o penězích, autech, whisky, dostávala jsem v průměru tři až čtyři urážlivé dopisy týdně.“ (Reponses: The Autobiography of Françoise Sagan; Ram Publishing Co., 1979). 

Françoise ovšem vynikala bystrostí a na každou otázku vystřelila trefnou odpověď. Třeba když se ji snažili přiřadit k některému literárnímu proudu, cynicky opáčila: „Na to, aby absurdita existence vstoupila do románu, nemusela čekat na Sartra ani Camuse, a ani na mě. Ani kreténi nečekali na naše století, aby ten styl komentovali,“ tvrdila žena, která si zvolila umělecký pseudonym podle postavy Princesse de Sagan z díla Hledání ztraceného času od Marcela Prousta. Kromě toho Sagan cestovala a pro časopis Elle psala reportáže z Neapole, Capri a Benátek a své zážitky posílala později i z New Yorku, Betléma, Libanonu a Bagdádu.

 „Vždycky jsem si myslela, že se stanu spisovatelkou. Vyvažuju věty, kontroluju rytmus,“ tvrdila umělkyně, jíž záhy po její prvotině vyšly i další knihy – Jeden úsměv (Un certain sourire), o rok později Za měsíc, za rok (Dans un mois, dans un an) a později Máte ráda Brahmse? (Aimez-vous Brahms?).. „Přitahuje mě všechno skandální. Jakmile se mě zmocní pocit, že mám v sobě cosi strnulého, stabilního, zastaveného, jímá mě panika,“ přiznávala literátka. 15. dubna 1957 se však Françoise vybourala v autě a skončila v kómatu. Když se probrala, trápily ji velké bolesti, proto jí lékaři dva měsíce podávali prostředek R 875 na bázi morfia. Sagan si na něm ovšem vypěstovala závislost a musela pro změnu nastoupit na odvykací kúru. 

Během terapie si začala psát deník, který vyšel o sedm let později – pod názvem Toxique. „Byl to okouzlující, svůdný a noblesní muž,“ stálo například v jejích poznámkách, kde popisovala svůj vztah s Guyem Schoellerem, mužem o dvacet let starším. Toho si vzala v březnu 1958. Rozvedli se po dvou letech.  Netrvalo dlouho a literátka se zamilovala do amerického sochaře a jednoho z prvních fotomodelů Roberta (Boba) Jamese Westhoffa. Vzali se krátce po seznámení. „Podruhé jsem se vdala nejen z lásky, ale i z pocitu odpovědnosti vůči synovi. Čekala jsem dítě, Bob při představě, že bude otcem, šílel radostí a maminku zase trápila představa, že by její dcera mohla dopadnout jako svobodná matka.“ (Reponses: The Autobiography of Françoise Sagan; Ram Publishing Co., 1979). A i když se svazek oficiálně brzy rozpadl, zůstávali po dalších dvanáct let milenci. Spisovatelka se však nevyhýbala ani ženám. V lesbickém vztahu žila například s módní návrhářkou Peggy Roche. Měla také poměr s Bernardem Frankem, ženatým esejistou. V jednu dobu pak svoji totálně nekonvenční domácnost rozšířila o Annick Geille, redaktorku Playboye.

Postavy autorčiných knih, často trpící osamělostí a poznamenané vlivem existencialismu, našly odezvu zejména u spisovatelčiných vrstevníků. Na výčitky kritiků, že píše jen o bohatých, odpovídala: „Těžko asi popíšu romanci dívky z továrny. Bylo by špatné, kdybych vyprávěla o lidech, které neznám a jimž nerozumím.“ V dubnu 1971 podepsala petici Manifest 343 s výzvou 343 francouzských žen, jež se přiznaly k potratu. „Když máte peníze, zajedete si do Švýcarska nebo jinam a všechno proběhne v pořádku. Když ale peníze nemáte, musíte jít za mlékařkou od vedle, jestli nezná nějakého řezníka, který by vás zrasoval. Považuji za ponižující a nečestné dávat život lidské bytosti, když nejste rozhodnuti učinit ji šťastnou.“ 

Françoise skládala i šansony, scénickou hudbu, scénáře a vyzkoušela si i práci režisérky. Za svůj patnáctiminutový snímek Encore un hiver (Ještě jedna zima) roku 1976 New Yorku převzala cenu za nejlepší krátký film. O rok později vtrhl do kin její celovečerní film Les fougères bleues a brzy nato se stala prezidentkou filmového festivalu v Cannes. 

Skandály se ale na ni po celý život jen vršily: v 90. letech dostala dvakrát podmínku a vysoké pokuty za užívání a přechovávání kokainu, v roce 2002 byla odsouzena k podmíněnému trestu na jeden rok za daňový únik. Jeho velkou část tvořilo 610 000 eur, které umělkyně údajně dostala za své lobbování ve prospěch ropné společnosti. Přitom povinnost odvádět daně ji nikdy netrápila, zásadně ale nesouhlasila s tím, co se se zdaněnými penězi následně děje. „Považuji za velmi nepříjemné, že vaše finance použijí na rakety či malé atomové bomby. Jaderných zbraní máme už tolik, že by stačily na to, aby naše země vyletěla třicet tisíckrát do povětří!“ Francouzská spisovatelka Françoise Sagan zemřela 24. září 2004 na plicní embolii. Bylo jí 69 let.