Élisabeth Louise Vigée Le Brun. Osobní malířka Marie Antoinetty i ruských carů

V době, kdy žena neměla šanci se do výtvarných akademií vůbec dostat, se Élisabeth Louise Vigée Le Brun stala členkou téhle významné instituce rovnou v deseti evropských městech. Třicetkrát portrétovala královnu Marii Antoinettu, pobývala na vídeňském dvoře a v Rusku malovala carskou rodinu. V dubnu uběhlo 270 let od narození umělkyně, jejíž díla jsou dnes zastoupena v nejvýznamnějších světových muzeích a galeriích.

Z jejích portrétů často čiší erotika. Zpodobňované ženy mají plné smyslné rty, líné zasněné pohledy, provokativní výraz v očích… Ve svých uměleckých začátcích malovala dámy s vysokými účesy, masivními šperky a v honosných šatech. Později se zaměřila na přirozené linie s minimem zdobných prvků a ženy často zpodobňovala s rozpuštěnými vlasy. Její portréty jsou kaleidoskopem měnící se módy tehdejší doby. Ženské oděvy, které zachycovala na svých malbách, všechny ty bílé spodničky a krajky Marie Antoinetty, jsou letos v létě novým trendem.

Élisabeth Louise Vigée se narodila 16. dubna 1755 v Paříži do rodiny malíře Louise Vigée, významného člena Akademie de Saint-Luc, a kadeřnice Jeanne Maissin. Měla o tři roky mladšího bratra Etienna. Pokřtili ji v kostele Saint-Eustache v centru Paříže. Záhy poté ale holčičku odložili na venkov, kde až do pěti let žila u své kojné. Bylo jí šest, když nastoupila do klášterní školy Nejsvětější Trojice na rue de Charonne v Paříži. Od útlého věku malovala na všechny dostupné povrchy – do školních učebnic i na školní zdi. Když to uviděl její otec, prorokoval: „Dítě moje! Jestli se někdo narodil, aby byl malířem, jsi to ty!“ (Elisabeh Vigée Le Brun: Memorie di una ritrattista; Abscondita, 2024).

V jedenácti letech ji vzali zpátky domů a otec ji začal učit technice malby. Zaměřil se hlavně na portréty malované pastelem, což byla jeho specialita. Tahle výtvarná technika využívá barevné tyčinky – pastely. Nanášejí se přímo na podklad a barvy se mísí roztíráním na podkladu, nikoliv na paletě. Objekty na jejích prvních malbách byla rodina a rodinní přátelé. Elisabeth bylo jen dvanáct let, když její otec zemřel. Jeho smrt na ni silně zapůsobila a rozhodla se, že bude pokračovat v jeho malířském odkazu.

Matka se znovu provdala, a to za klenotníka Jacquese-Françoise Le Sèvre a rodina se přestěhovala do blízkosti královského paláce. Matka svou dceru v malování povzbuzovala a sama jí několikrát seděla modelem. Élisabeth začala malovat na zakázku a její obrazy se ve velmi krátké době staly hodně žádanými. Už v patnácti letech zahájila práci jako profesionální portrétistka a její reputace rostla. Stala se oblíbenou umělkyní vévodkyně z Chartres, která si u ní objednala řadu portrétů. Mladá umělkyně se dál zdokonalovala v dílnách Blaise Bocqueta, Pierra Davesna a Gabriela Briarda. Postupně si vyvinula originální techniku pastelové malby, díky níž se postavila na roveň nejzkušenějším portrétistům své doby. Mistrovsky zacházela s barvou, skvěle se jí dařilo zachycovat světelné efekty. V pouhých devatenácti letech se stala jedinou ženou, která byla členkou cechu mistrů malířů a sochařů při pařížské Académie de Saint-Luc.

Ve dvaceti letech se provdala za Jeana-Baptista Pierra Le Bruna, malíře, sběratele umění a pravnuka Charlese Le Bruna, oficiálního malíře Ludvíka XIV. Byl ohromen talentem své ženy a krásou jejích portrétů a autoportrétů. Uvedl ji do kruhů nejslavnějších umělců a udělal vše pro to, aby podpořil její kariéru. Élisabeth si začala budovat exkluzivní klientelu. V roce 1777 se poprvé setkala s královnou, kterou okouzlily její portréty. Poté, co namalovala její první velký oficiální portrét, si ji Marie Antoinetta pravidelně volala k portrétování v soukromých komnatách. Staly se z nich přítelkyně. Mezi lety 1778–1788 si královna u Élisabeth objednala třicet portrétů.

Dcera Jeanne-Julie-Louise aka Julie Le Brun se Élisabeth narodila v Paříži 12. února 1780. Vzpomínala: „Na narození své dcery jsem nebyla vůbec připravena. Toho dne jsem byla ve svém ateliéru. Pracovala jsem na obraze Venus liant les ailes de l'amour. Měla jsem sice bolesti, ale nemyslela jsem si, že už nastal můj čas. Na návštěvu přišla moje přítelkyně madame de Verdun. Podívala se na mě a oznámila mi, že se mi dítě narodí ještě dnes. Zpupně jsem jí odpověděla, že nemá pravdu. Ujistila mě, že to bude ještě dnes, a nechala poslat pro doktora. Když dorazil, poslala jsem ho pryč. On ale v domě zůstal a čekal. Moje dcera přišla na svět v deset hodin večer. Nebudu se pokoušet popsat pocity, které jsem prožívala, když jsem poprvé uslyšela pláč svého dítěte. Zná je každá matka.“ (Elisabeh Vigée Le Brun: Memorie di una ritrattista; Abscondita, 2024).

V roce 1783 namalovala portrét Marie Antoinetty, na němž je královna vyobrazena v „robe en chemise“ – bílých mušelínových šatech připomínajících negližé. Navíc jde o model z anglické krajky, nikoli z francouzského hedvábí. U dvora tím vyvolala malířka pobouřené reakce, její pověst ale neutrpěla. Ve stejném roce byla na přímluvu královny přijata do Královské akademie malířství a sochařství. Proti jejímu přijetí se však postavil ředitel Akademie Jean-Baptiste Marie Pierre. Argumentoval tím, že její manžel je významný obchodník s uměním. Pravým důvodem byl ale fakt, že svět výtvarného umění byl po staletí uzavřeným pánským klubem. Důstojní francouzští akademici si zkrátka nepřáli mít ve svých řadách ženu, s protesty ale neuspěli. Do deníku si Élisabeth zapsala: „Přijetí na Akademii bylo pro mě nejvyšší poctou.“ (Elisabeth Vigée Le Brun: Memorie di una ritrattista; Abscondita, 2024).  

Élisabeth Vigée Le Brun byla společensky i profesionálně závislá na královské rodině. Přátelství s královnou jí nepřineslo jen úspěch. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce se stala terčem pomluv, útočily na ni i zlé pamflety v novinách. Byla obviněna z četných mimomanželských afér. Osočovali ji z toho, že své obrazy nikdy nenamalovala. Její práce byly označovány jako dílo malíře Françoise-Guillauma Ménageota, který jí je měl následně připsat. Kritizovali ji i za styl jejích obrazů – na přetřes se opět dostal kontroverzní portrét Marie Antoinetty v mušelínových šatech, ale vadil i autoportrét s dcerou. Obraz, na kterém se Élisabeth zvěčnila s dcerou Julií v náručí, byl označen jako skandální. Důvod? Matka se usmívá tak, že jsou jí vidět zuby! Podle pravidel Akademie totiž měly být ženy zobrazovány výhradně se zavřenou pusou.

Z obavy o svůj život opustila Élisabeth Paříž v noci z 5. na 6. října 1789. Se svou devítiletou dcerkou a její guvernantkou zamířily do Itálie. Manžela zanechala v metropoli, aby ochránil rodinný dům a vybavení ateliéru. Šlo o začátek jejího dlouhého exilu, který trval přes dvanáct let. Élisabeth se musela spoléhat jen sama na sebe. Těšila se ale úspěchu všude, kam přišla. Za své portréty si účtovala vysoké ceny a díky nim si mohla udržet životní styl, na který byla zvyklá z Paříže. Její talent si vysloužil oficiální uznání a pochvalu od akademií v Římě, Bologni, Parmě i Florencii. Navštívila i Neapol, kde ji hostila neapolská královna Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská, sestra Marie Antoinetty. Zde vytvořila i čtyři slavné obrazy Emmy, lady Hamilton. Manželka britského velvyslance Williama Hamiltona a milenka admirála Horatia Nelsona byla proslulou kráskou své doby a námětem četných výtvarných děl.

Z Itálie zamířila Élisabeth na vídeňský císařský dvůr. V roce 1794 byl její manžel revoluční vládou donucen se s Élisabeth rozvést, aby si mohl ponechat majetek. V pamětech malířka napsala: „Veškeré své jmění a šperky jsem zanechala v Paříži. Výtěžek vší mé práce byl v rukou mého manžela. Celý ho utratil. V zahraničí jsem žila výhradně z výnosů ze svého malování.“ (Elisabeth Vigée Le Brun: Memorie di una ritrattista; Abscondita, 2024). Z habsburské monarchie odjela do Ruska, kde strávila celkem šest let. V roce 1800 byla přijata do petrohradské Akademie krásných umění. Portrétovala mnoho slavných osob, včetně carské rodiny, a získala značné jmění.

Do Paříže se mohla vrátit až v roce 1802. „Našla jsem jinou zemi než tu, kterou jsem opouštěla. Na tuhle Francii si nikdy nezvyknu,“ zapsala si do deníku. (Elisabeh Vigée Le Brun: Memorie di una ritrattista; Abscondita, 2024). Nedlouho poté odjela do Anglie, kde portrétovala například i básníka lorda Byrona. V roce 1835 vydala paměti, které sepsala na základě svých deníků. Šlo jí hlavně o to, aby očistila své jméno a zastavila fámy, že není skutečnou autorkou svých obrazů. Zemřela 30. března 1842 ve své pařížské rezidenci na adrese 99 rue Saint-Lazare. Bylo jí 86 let. Její poslední přání? Být pohřbená na hřbitově v Louveciennes u Paříže. „Láska k malování mi byla vrozená. Tato vášeň nikdy nepominula. Možná proto, že se s přibývajícím časem stále zvětšovala. Stále se jí nemůžu dost nabažit. A doufám, že tahle vášeň skončí až s mým životem.“ Plodná malířka po sobě zanechala na 660 portrétů a 200 krajinomaleb.