O skrytém přínosu Zdeňky Bauerové

Mluvit o životě této velké módní návrhářky je jako vyprávět dějiny oděvního designu Československa 2. poloviny 20. století. Nesměli bychom opomenout její studium na UMPRUM u paní Hedviky Vlnové, praxi v salonu Eva (bývalá Podolská), ale ani třicet let trvající úvazek v salonu Styl (bývalý Rosenbaum). Zdeňka Bauerová zároveň třicet let působila jako pedagog a vedoucí ateliéru oděvního výtvarnictví na UMPRUM a pod jejím vedením rozvíjeli svůj talent například Josef Ťapťuch nebo Blanka Matragi i spousta dalších známých designérů. Po roce 1989 a zániku salonu Styl Zdeňka Bauerová pokračovala jako návrhářka v tehdy nově založeném salonu Yvett Ajchler.

O návrhářích se ví, že se nechávají inspirovat látkami, a teprve poté tvoří kolekci. „Paní Bauerová to měla naopak — vždy si nejprve nakreslila návrh nebo kolekci, teprve pak volila látku. Před samotným střihem si křídou namalovala proporce na krejčovskou pannu, až pak se mohlo stříhat do látky,“ prozrazují Jarmila s Jiřinou. Pečlivostí byla podle nich proslulá. Někdy si prý i několik měsíců před přehlídkou kreslila na malé papírky detaily, než kolekci dokončila. „Sama uměla šít, uměla modely zkoušet na zákaznicích, dokud si ale nebyla jistá perfektním výsledkem, věc ven nevypustila.“ Kromě toho byla mezi kolegy známá i tím, že dokázala zužitkovat materiál do posledního centimetru. Dlouhá léta tak ovládala um, který má v současné době ekologické krize místo pod sluncem důležitější než kdy dřív. Příklad z praxe? „Když jsem jí řekla, že potřebuji na široké šaty určitě dva metry a dvacet centimetrů, odpověděla mi, že to musím udělat z metru a osmdesáti centimetrů. Měla ráda podobné výzvy a také ráda kombinovala materiály,“ vzpomíná Jarmila. „Kolikrát jsme si téměř stříhaly prsty. Nikdy třeba nezapomenu, jak jsem stříhala široký kabát z metru šedesáti,“ doplňuje Jiřina.

V luxusních salonech první republiky i těch, které pokračovaly ve své tradici po komunistickém převratu, to bylo téměř jako v pařížské haute couture. Vedle klobouků, pleteného zboží, kožešin a dalších artiklů se jednotlivá střediska zaměřovala hlavně na šité oděvy z tkanin — a podle technologie dělily buď na těžkou, nebo lehkou krejčovinu. „Těžká krejčovina, tedy kabáty, byly jednoznačně tím, co jí šlo ze všeho nejlépe. Co bylo přitom zvláštní — paní profesorka chodila v barevném oblečení, ale své kolekce halila do velice tlumených odstínů. Inna (Arnaut, návrhářka tvořící zhruba ve stejné době v konkurenčním salonu Eva, poznámka redakce) naopak nosila výhradně černou, a její přehlídky byly vždy v barvě,“ vzpomínají a srovnávají styl návrhářek dámy, které pro Zdeňku Bauerovou většinu svého života stříhaly. „Typické pro ni byly také kapsy, manžety a tvarované límce. Žádný z nich nebyl useknutý rovně, jako je to běžné v konfekci. Na saku, aby sedělo lépe, se  bezpodmínečně dělal záševek pod klopou,“ pokračují v líčení.