Spojovat národ: cvičící těla a gymnastická hnutí

Mistrovství světa v hokeji, letní olympiáda či všesokolský slet, to vše jsou velké sportovní události posledních dnů, při nichž se kolem sportovců slétají nejen fanoušci, ale i jejich političtí zastupitelé.

Společná fotka na sítě a svezení se na vlně popularity sice zhodnocují politický kapitál, ale jsou to stále drobné. Sport a politika představují již od římských cirků a her propojené nádoby. U nás se sport, tradičně a dlouhodobě, vnímal jako výkladní skříň komunistického režimu. „Sport je politikou zneužíván vždycky, když se dá do souvislosti společensko-politický systém a úspěchy ve sportu,” dodává prof. Pavel Slepička z FTVS UK. Sportovní vítězové jsou milováni napříč společností a mají moc strhnout, synchronizovat a sjednotit národ lépe nežli zkušení lídři. 

„Co Čech, to Sokol,” rezonovalo v době hledání národního sebeuvědomění a pravdou zůstalo, že sportovní události dokáží národ spojovat tak, jako by to bylo jedno tělo. Obraz kolektivního těla coby metafora státu se poprvé objevil v Hobbesově Leviathanovi, ale v praxi se uplatnil až v průběhu 19. století, které se stalo líhní nacionalistických hnutí. K vizualizaci politické moci se ve jménu národa využívalo masové gymnastiky a synchronizovaného cvičení.

Prvním tělocvičným spolkem svého druhu byli němečtí Turneři (turnen, německy cvičit). Vznik a rozvoj hnutí Turnerů způsobily napoleonské války, a zejména pak porážka Pruska u Jeny. Francouzská okupace a silné frustrace obyvatelstva dovedly pruského pedagoga F. L. Jahna k založení turnerského spolku (1810) v Hasenheide nedaleko Berlína. Cílem turnerského cvičení byla vlastenecká výchova směřující ke sjednocení a obraně německého národa, který potřeboval průběžně doplňovat armádu fyzicky zdatnými jedinci bez ohledu na společenské rozdíly. „Jahnem teprve dodán tělocviku směr vyšší a vlastenecký,” napsal o zakladateli Turnerů Miroslav Tyrš. „Turnvater Jahn“ poskytl zakladateli Sokola fungující mustr v podobě tělocvičného hnutí s prvky národní emancipace. „Gymnastická hnutí mají téměř vždy silnou politickou agendu. Hnutí Sokolů či německých Turnerů vzniklo jako náhrada za národní armádu. Zároveň však gymnasté ztělesňovali ideální komunitu, podle níž se měla transformovat existující společnost,” doplňuje sociální antropolog Petr Roubal.  

Sokol byl založen přibližně v roce 1862 a od Turnerů se lišil nejen tím, že se české země toho času neúčastnily žádného válečného konfliktu. Fyzická zdatnost, kterou Sokoli pěstovali, byla na rozdíl od urputných Turnerů esteticky ladná a kalokagathicky oduševnělá. Úkolem Sokolů nebyl boj, ale obrana národní kultury, na níž národ, vykreslený jako živoucí bytost, závisel. Rozmach sokolích křídel byl dokonce tak silný, že Sokol dolétl až na souostroví Kapverdy, kde se mi před lety podařilo navštívit jeho posledního žijícího pamětníka tohoto hnutí: „Když se náčelník Oliveira,“ vzpomínal señor Ramos, „plavil na své loďce Siréna na nedaleký ostrov Santo Antao, přečetl si v anglických novinách článek zvěstující vznik pražského sdružení Sokol, které kladlo důraz na cvičení, disciplínu a sebezdokonalování. Tehdy jsme byli chudý, nesamostatný a na mapě světa tak trochu utopený národ, který hledal svůj směr.” Sokolská horečka, kterou Oliveira na ostrovech zažehl, plála po celých 7 let. Kapverdský Sokol byl na rozdíl od českého zcela apolitický. Křídla mu však přistřihla totalitní organizace, podobně tomu bylo v jeho domovině. 

České Sokoly pohltil Leviathan komunistického režimu a vyplivl jej v podobě spartakiád, které navazovaly na všesokolské slety, pro něž byl v roce 1926 postaven Velký strahovský stadion. Tělocvičné sestavy, které se v rámci masové gymnastiky secvičovaly, byly alegorií dokonalého národního kolektivu, sestrojeného v duchu kolektivismu. Jednotlivá soukolí do sebe přesně zapadala a představovala společnost, kterou bylo možné ovládat jedním tlačítkem či povelem, podobně jako tovární stroj. 

V době normalizace a odklonu od tvrdé komunistické propagandy se spartakiáda stala oslavou mládí, rodiny, ženské krásy a zdatné mužnosti. Nechvalně proslulá skladba Poupata, ale i ostatní květinové motivy, byly použity jako symboly jarního probuzení a rozpuku. Cvičenky nosily krátké sukně a přiléhavé nátělníky. Strohé tovární oděvy z 50. a 60. let byly tytam. Spoře oděné tělo spartakiádní cvičenky se začalo objevovat na obálkách módních časopisů jako žádoucí erotický idol. Veškeré dění, které se nacvičovalo v zapadlých tělocvičnách, postupně směřovalo k jedinému vrcholu, a tím byla celostátní olympiáda na Strahově. 

Stadion Strahov představoval posvátný pupek světa, rajskou zahradu pozemských rozkoší a karneval v jednom. Do Matičky Prahy se v roce 1985 sjelo téměř dvě stě tisíc cvičících, jejichž výkonu na místě přihlížely až dva a půl miliony diváků. V jednu chvíli naráz cvičilo až čtrnáct tisíc gymnastů a strahovský stadion pomalu přetékal přes okraj. A spolu s ním i sudy piva. Stánky občerstvení byly přecpané zásobami uzenin a také mísami exotického ovoce, které zde někteří návštěvníci ochutnali poprvé a naposledy v životě. Spartakiáda v podobě státního svátku přerušovala pravidelný rytmus půstu a odříkání a v mnohém připomínala vládou pořádané bakchanálie či masopustní rej. 

Po roce 1985, kdy se konala poslední spartakiáda (po sametové revoluci již nebyla obnovena), se na československých náměstích a ulicích objevil nový typ kolektivního těla: Antikomunistické demonstrace vytvářely v davu občanské communitas, které podle antropologa V. Turnera stmeluje pocit jednoty, vzájemnosti a rovnosti. 

Já osobně jsem v Sokole nebyl, spartakiádu na Strahově necvičil a na Václaváku klíčemi nezvonil. I přesto vnímám, že ona nostalgická touha spojovat rozdělený národ je v dnešní společnosti „sociálních bublin” silnější než jindy. Národu však nechybí masová gymnastická cvičení, ale silná, jednotící vize.