O perlách a šampaňském

Šampaňské pochází z kraje, který se rozléhá pod úpatím monumentální katedrály v Remeši, kterou se dodnes trousí mniši ve svých černých hábitech. Prvenství mezi duchovními, jež obrátili mešní víno naruby, patří benediktinskému mnichu Pierru Pérignonovi. Pérignon se narodil v prosinci 1638 v Sainte-Menehould v bývalé provinicii Champagne. V roce 1668 byl přeložen do opatství Saint-Pierre d'Hautvillers, kde byl ustanoven sklepmistrem kláštera, který vyráběl víno. Klášterní produkce se sice pod jeho vedením zdvojnásobila, ale mnoho lahví kvůli neznalosti procesu kvašení explodovalo. Pérignon byl amatérský fyzik, a tak se rozhodl problém vybuchujících láhví řešit empiricky. Volnou inspiraci mu poskytl Denis Papin, který ve stejné době zkoumal zadržení energie při vaření pod zvýšeným tlakem. A také dávná metoda vinifikace, se kterou se Pérignon seznámil při pouti do benediktinského opatství Saint-Hilaire.

Mnich Pérignon byl podle dochovaných svědectví chutí svého ďábelského, řízeně vybuchujícího vína nadšen, neboť mu připadalo, že chutná, jako kdyby „pil hvězdy”. V technologii výroby šampaňského se od jeho doby příliš nezměnilo, ale Dom Pérignon – víno duchovní i hříšné – dnes pijí především hvězdy filmového, módního a uměleckého nebe. Šampaňské je jemné, zvláštní, působivé i prchavé a svou povahou podněcuje k hravosti a k mírnému, kultivovanému opojení. V každé jeho láhvi jako by byl přítomen aristokratický duch francouzského krále Ludvíka XIV., který byl současníkem Pierra Pérignona, jehož vína si zamiloval. Ať již totiž šampaňské pochází z vrchů kolem Remeše, nebo z pahorků u Avize, ať už je mužně mohutné, či naopak jemně ženské, pokaždé je esencí baroka a onou efemérní poezií prchavých a lehkých bublinek, které nalezneme v malířství i hudbě těch nejlepších dobových tvůrců.

„Homo bulla est.“ Člověk je bublina, skví se nápis na fresce v kryptě pražské Lorety na Loretánském náměstí. Pouhá bublina, chtělo by se dodat, protože lidský život je křehký a může kdykoliv tak prasknout. Podobná myšlenka ostatně tvoří základní motiv takzvaných vanitas – obrazů lidské pomíjivosti, kterými prosluli vlámští mistři jako Simon Luttichuys, Hendrick Andriessen či Simon Renard de St. André již v 16. a 17. století. Baroko, jehož název je odvozen z portugalského pérola barroca (nepravidelná perla), odkazuje na námět bubliny leitmotivem perel. Stříbřité perly zdobí nejen Vermeerovu ikonickou Dívku s perlou, ale i jeho dívky spící, píšící či čtoucí. Esence stylu baroka, tedy dynamika, vyjádření pohybu, emotivnost a velkolepost, je symbolicky přítomna v každé číši šampaňského, v níž na hladinu vystupují perličky vzduchu. Šampaňské víno tudíž pijeme proto, abychom odlehčili tíži naší existence. A poté abychom se, podobně jako perlám podobné bubliny, prodrali k jiskřivé, světlem rozzářené hladině, nad níž se můžeme znovu nadechnout.