Fejeton Martina Váši: Padesát odstínů outdooru

Vyrostl jsem v Českém Švýcarsku a hádám, že jen někdo, pro koho jsou všechny ty vysoké hory a hluboké lesy samozřejmostí, může mít s turistikou, horolezectvím a tábornictvím tak vlažný vztah. Už jako malého mě nechávaly lhostejným. Procházka v lese? Když ho mám doslova za barákem? Groundbreaking. Nic nepomáhalo. Myslím, že poslední instancí, která mě měla přesvědčit o kráse pobytu v přírodě, byl dětský tábor – zkušenost tak rozkošná, že jsem ještě první den poslal domu koresponďák, na který jsem předtím tlustým fixem napsal: „PŘIJEĎTE SI PRO MĚ!“

Outdoorové oblečení jsem v útlém věku zavřel do pomyslné krabice nadepsané „Zločiny proti lidskosti“ a zakopl daleko pod postel, kam na něj nikdy nikdo nedosáhne. Jenže jak říká Martin Margiela v novém dokumentu Martin Margiela: In His Own Words, někdy může být to, co opravdu nesnášíme, velice vzrušující...

Začalo to poměrně nevinně, svítivě žlutým nylonovým anorakem Obey s vyztuženým kšiltem na kapuci a reflexním pruhem na zádech, jenže než jsem se nadál, soukal jsem se do návykově jemných podvlíkaček CDLP ušitých z eco-friendly prodyšného Lyocellu. Udržují mě v teple a přilnou tak dokonale, že pod kalhotami nejsou vidět. Přesto je rád přiznávám – i v zimě otravnější než činži je nosím pod teplákovými kraťasy od Henrika Vibskova. Cítím se pak jako kurýr. Nebo nindža. Líbí se mi obojí.

Co se děje, mi došlo před pár dny, když jsem si zavazoval nové conversky z kolekce Mountain Club. Našel si ke mně outdoor po všech těch letech cestu? Hlavou mi prolétla scéna ze Sexu ve městě, kde Carrie čte Petrovskému z Vogue, jako by to byla sbírka básní. V té představě jsem místo Carrie já – sedím na jejím místě, za mnou hořící krb, a recituju: „Teniska Mountain Club je opatřena prémiovým froté svrškem a speciální Ortholite stélkou pro pohodlné zimní dobrodružství.“ Pak si pokládám magazín na hruď a afektovaně vzdychám: „Tak to je opravdová poezie.“

I couldn’t help but wonder, pokud skutečně platí, co se říká, a protiklady se přitahují, mohlo by být funkční oblečení in vogue?

Vzpomínám si na svůj první infarkt myokardu. Akorát jsem si mírumilovně listoval americkou Vogue, červen 2011, a náhle jsem byl svědkem, že napršelo a uschlo – outdoorová módní story. I ty, Brute?

Z dnešního pohledu ji vnímám jako prozíravost. Co na to říct. Od té doby se toho hodně změnilo.

Vidím to takhle: Móda je z pohledu ekologie ničema, ale aspoň s tím něco dělá. Její apelování na návrat k jistým hodnotám je hlasitější než vorvaní zpěv. Letos jako by přitom počítala s tím, že my spotřebitelé už jednáme. Že skutečně zpomalujeme. Že se chováme udržitelně. Že jsme citlivější. Volá po návratu k přírodě a uzpůsobuje tomu, co nosíme.

To se módě musí nechat. Když něco nejde, vezme to za druhý konec. Oblékla mě tak, že splňuju dress code události, na níž by mě ani nenapadlo potvrdit účast: Výlet do přírody. A já se nebráním. Najednou mi to připadá… docela vzrušující.

„Někdy se stávají módními tak ošklivé a odpudivé věci, že se zdá, jako by móda chtěla svoji moc ukázat právě tím, že kvůli ní na sebe vezmeme i to nejohavnější,“ napsal kdysi Georg Simmel. Občas si na tohle tvrzení vzpomenu, i nyní jsem si na něj vzpomněl, ale na tento případ ho navléct nemůžu. Je mu úzké přes prsa. Tentokrát má móda vyšší cíl. A její pojetí funkčního, outdoorového oblečení mi nepřipadá ošklivé ani odpudivé a už vůbec ne ohavné. Chci ho.