Society

Kdo bychom byli bez Jana Palacha?

Šestnáctého ledna 1969 se před Národním muzeem na Václavském náměstí upálil dvacetiletý student Jan Palach. Je tomu tedy přesně padesát let. Co pro nás jeho čin dnes znamená? A jsme si jej vědomi v plné naléhavosti? 
Foto: Miroslav Zajic/CORBIS/Corbis via Getty Images
Bezproblémový chlapec. Výborný student, společensky angažovaný, lidsky zaujatý. Spolužáci o něm obvykle mluví jako o kamarádovi, který se vždy dovedl zastat slabšího, pomoct tomu, kdo to zrovna potřeboval, hlasitě stál na straně pravdy, i když si tím mohl u autorit zavařit a stát se nepohodlným. Vyrůstal ve Všetatech u Prahy, s matkou a bratrem. Otec zemřel, když byl Jan ještě dítě. Proč začínám shrnutím všeobecně známých faktů? Nedávno jsem v šoku sledoval anketu, v níž se na Palacha ptali studentů středních škol. Palach byl světcem ze 17. století, který byl upálen. Nevím, dál. Vůbec netuším. Týpek, co se upálil na protest proti Mnichovské dohodě. Následovala prapodivná odůvodnění neznalosti studentů a výmluvy učitelů dějepisu. 
Ani po tomto „zážitku“ nepřestávám doufat, že drtivá většina Čechů a Slováků má o Janu Palachovi a jeho skutku celkem přesnou představu. Palach nás neopouští; loni o něm Robert Sedláček natočil celovečerní film, Agnieszka Holland zase v oceňované minisérii Hořící keř sledovala, co se dělo po jeho upálení, vyšlo o něm několik knih, nejnovějším literárním příspěvkem je Krátký život Jana Palacha Francouze Anthonyho Sitruka. O Palacha se zajímá zahraničí, o to víc bychom na něj neměli zapomínat my, pro které to udělal. 
Jeho „Pochodeň číslo 1“ vzplála 16. ledna 1969 jako protest proti normalizaci, jež se společností začala čím dál rychleji plížit po srpnové okupaci naší země sovětskou armádou. Komunisté se začali roztahovat, potřebovali pod svou kontrolu na základě sovětských pokynů dostat úplně všechno. Od tisku po hrnce ve vaší domácnosti. 
Angažovaný Palach se s tím nedokázal smířit, jenže postupně propadal naprosté beznaději. Už nevěděl, jak zmobilizovat davy, aby se vzepřely bolševické krutovládě, docházely mu síly i nápady. Proto se uchýlil k činu krajnímu, který jemu samotnému nepřinesl nic jiného než extrémní bolest a utrpení. Jde o jeden z psychicky i fyzicky nejdrastičtějších způsobů sebevraždy. Musíte se naprosto dostat mimo sebe, dokázat, aby vás přestaly pronásledovat myšlenky na to, jaké to bude, až se to stane, vypnout pud sebezáchovy a najít v sobě naprosté odhodlání. 
Foto: Chris Niedenthal/The LIFE Images Collection/Getty Images
Představte si, že je 16. ledna 1969 a vy jdete ráno kolem Muzea do práce...  
Po třech dnech zoufalých pokusů o záchranu života Jan Palach v neděli 19. ledna odpoledne umírá. Národ je jeho činem, který on nazýval akcí, nejen hluboce pohnut, ale i zmobilizován, jak si Jan přál. Bohužel jen na pár dní, sotva týdnů. Palachova pohřbu 25. ledna se zúčastní desítky tisíc lidí a pietní akt se postupně skutečně přelije v demonstraci proti sovětské okupaci. 
Pak bohužel nastává dvacet let tuhé normalizace, kdy si kromě disidentů nikdo neodvažuje ani pípnout. I když mnozí nespokojeně prskají, naše hlavy jsou poslušně sklopené. To, co si sami před sebou myslíme, nahlas nevyslovíme. Až do 15. ledna 1989, kdy se v Praze koná vzpomínková akce na Jana Palacha, která se mění v projev odporu proti komunistům a stává se první událostí tzv. Palachova týdne, v sérii spontánních a intenzivních protestů, jež vrcholí v listopadu 1989. A dál už příběh československé svobody znáte. 
Velikost činu Jana Palacha je tedy nedocenitelná a nezpochybnitelná. Nebýt Jana Palacha, byla by vůbec sametová revoluce? Můžeme spekulovat, že s ohledem na změnu režimu i v ostatních zemích by proběhla i bez něj, ale je to naprosto zbytečné. Mějme prosím Jana Palacha i nadále v co nejživější paměti a interpretujme jeho osobnost naprosto jednoznačně – jako jednoho z největších hrdinů československých dějin. Ať žije Jan Palach.