Osobnosti módního světa, které nám rok 2023 vzal

„Nelíbí se mi zářivé šaty; preferuji jednoduchost,“ uvedla Mica Ertegun v roce 2001 v článku, ve kterém Hamish Bowles popsal její přístup ke stylu jako „přísnou disciplínu kombinovanou s divadelním citem“, a totéž lze říci o interiérech, které navrhla.

Životní příběh Ertegun, vyprávěný Bowlesem, se čte jako román. Narodila se v Rumunsku a „unikla sovětským utlačovatelům spolu se svou krajankou, královnou Alžbětou Řeckou, a to přímo královským vlakem“. Její cesta zahrnovala zastávky ve Švýcarsku a Paříži, kde pracovala jako modelka pro Bruyère. Poté odjela do Kanady, kde se svým prvním manželem Stefanem Grecianu vedla slepičí farmu. V roce 1961 se setkala a provdala za Ahmeta Erteguna, zakladatele Atlantic Records. Po studiu interiérového designu založila v roce 1967 s Chessy Rayner obchod s dekoracemi MAC II.

Nerozlučné kamarádky byly známé tím, že spolu často společně nakupovaly a sdílely vášeň pro šaty od Madame Grès, z nichž některé byly vystaveny na autorčině výstavě v Costume Institute. Ertegun se na mezinárodní seznam International Best Dressed Hall of Fame List dostala v roce 1971. Oscar de la Renta pro Vogue řekl, že „Mica byla vždy sama sebou; bere si z módy, o čem si myslí, že je pro ni správné, a to, co se jí správné nezdá, si na sebe nevezme!“ Ertegun byla specifická svým vlastním vkusem, byla velkorysou filantropkou a hostitelkou. Jak napsal Vogue v roce 1977, Mica měla „dar dělal lidi šťastnými“.

„Mám rád pohodlné oblečení,“ řekl temperamentní Leo Narducci v roce 1984. Narodil se v Brocktonu ve státě Massachusetts a jeho rodiče byli módními dodavateli. „Skončil jsem na obchodní škole na Bostonské univerzitě, protože můj otec byl rozhodnutý, že se nevyhnu obchodu s oblečením. Vyhodili mě,“ uvedl v jednom rozhovoru. Čtyři roky strávil v letectvu a po návratu se zapsal na uměleckou školu na Rhode Islandu.

Svou kariéru zahájil v roce 1960 na Sedmé avenue a brzy se podílel na produkci značky Guy D. V roce 1965 získal cenu Coty a v roce 1967 rozjel svou vlastní značku, za kterou se postavil Ben Shaw, obchodník stojící i za Geoffrey Beenem a Oscarem de la Rentou. Narducciho přístup byl demokratičtější než přístup těchto návrhářů a možná i o něco mladistvější. Rád pozoroval, co nosí mládež v parku u Tompkins Square, a zajímal se, co ženy ze střední třídy různých tvarů a velikostí potřebují. ,,Pointa," řekl jednou, „je oblečení pro každého – dobrý design." Narducci byl nadšený z materiálů a nechal se při svých návrzích řídit látkou. Jeho motto znělo: ,,Štěstí je, když lidé mají k vašemu oblečení blízký vztah."

„Poslední, čím bych chtěl být, je návrhář, který sedí zavřený ve své kanceláři, kouří cigarety a kreslí nenositelné věci,“ prozradil Mark Eisen pro Vogue v roce 1994. Narodil se v Jižní Africe, v devatenácti letech se přestěhoval do Los Angeles a začal studovat na univerzitě USC. Eisenovy minimalistické návrhy byly inspirované studentským oblečením Ivy League.

Ve Vogue před třiceti lety se psalo, že byl „zkušeným krejčím, přestože byl samouk. Koncem osmdesátých let se pořádně vyřádil úhlednými džínovými kostýmky, které kreslil u svého kuchyňského stolu. Z toho stolu nakonec vyrostlo impérium. Eisenovo zaměření se postupem času posunulo; v roce 2007 se přestěhoval zpět do Jižní Afriky, kde obnovil původní vinařskou farmu a začal se zabývat průmyslovým designem, což vyústilo v jeho pozdní kariéru sochaře.

Italský návrhář Davide Renne měl jedinečnou schopnost vyniknout, třeba když nosil modely od avantgardních návrhářů ve svém malém rodném městě Follonica, a zapadnout, jako se to stalo u Gucci, kde pracoval dvě dekády.

Renne byl vášnivý kreslíř. Původně snil, že se bude věnovat architektuře, nakonec studoval na Polimodě ve Florencii. Po promoci v roce 2000 se přestěhoval do Milána a pracoval pro Alessandra Dell’Acqua. U Gucciho nastoupil o čtyři roky později a pracoval po boku svého skvělého přítele Alessandra Michele. Začátkem tohoto roku byl jmenován kreativním ředitelem Moschino. Tragicky zemřel deset dní po nástupu do svého funkčního období.

Okouzlující hraběnka Marina Cicogna byla elegantní žena se statusem nezávislosti dávno předtím, než ji Alessandro Michele přivedl do Gucci. Nejenže byla pro Vogue fotografována, ale také do časopisu sama fotografovala – například portréty Jeanne Moreauové a Brigitte Bardot. 

Podle deníku New York Times se v 60. letech očekávalo, že se stane „jednou z nejmocnějších žen v evropské kinematografii coby producentka i distributorka“. Diane von Fürstenberg napsala, že Cignona byla „nekonvenční a krásná hraběnka, která porušila pravidla aristokracie tím, že vstoupila do filmového byznysu“. Ve skutečnosti byla celá její rodina tak či onak do kinematografie zapojena už dávno. Její otec pomáhal financovat film Bicycle Thieves a její matka vlastnila společnost Euro International Films, kterou převedla na svou dceru a syna. V roce 1967 měla Cicogna tři filmy promítané na filmovém festivalu v Benátkách, který založil její dědeček. Jeden z nich, snímek Belle de jour, vyhrál hlavní cenu, Zlatého lva. Cicogna spolupracovala s Pierpaolem Pasolinim (na filmech Medea a Teorema), Franco Zeffirellim (na Brother Sun Sister Moon) a mnoha dalších projektech, včetně Investigation of a Citizen Above Suspicion, který si v roce 1971 odnesl Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Kromě vystavování a publikování jejích fotografií byl o Cicogne v roce 2021 natočen dokumentární film; letos vyšla její autobiografie.

Gail O'Neill byla absolventkou Wesley a pracovala v Xeroxu, když ji v roce 1985 objevili scouti na letišti JFK při návratu z dovolené. Rok poté se tato rodačka z Westchesteru dostala na obálku britské Vogue a byla součástí něčeho, čemu se říkalo ,,renaissance of black models”. Byla členkou koalice Bethann Hardison a Iman’s Black Girls Coalition a v roce 2008 se objevila ve Vogue Italia’s Black Issue, ale v té době už se věnovala své další kariéře coby novinářka. Působila jako korespondentka The Early Show na NBC a následně spolupracovala se CNN a HGTV. O'Neill se v roce 2000 přestěhovala do Atlanty, psala o umění a byla slyšet na stanici NPR.

Vogue ho popsala jako „mnicha nové vlny víc než módního návrháře“. Přesto v jeho rukou šaty svůdně a rafinovaně kopírovaly křivky těla. Přestože měl Leva dobrý začátek, nedařilo se mu finančně a v roce 1991 ukončil podnikání. Nadále pracoval jako konzultant v oboru a jako lektor na své alma mater. V roce 2014 se stal spoluautorem knihy Recepty na večírky.

Barbara Mullen, která se čtyřikrát vyskytla na titulní straně Vogue, byla zahrnuta mezi deset nejlepších amerických modelek působících v 50. letech. Narodila se v New Yorku a vychovala ji svobodná matka. Po dokončení střední školy pracovala v kosmetickém salonu a kdosi jí navrhl, aby zkusila modeling. Mullen rychle našla zaměstnání v zakázkovém salonu v Bergdorf Goodman, kde předváděla oblečení. Když Vogue chtěla nafotit jednu z prezentovaných rób, Mullen byla jako novodobá Popelka jediná, komu šaty seděly, a tak získala svůj první kredit v časopise v roce 1947 a stala se paradigmatem „nového druhu krásy“.

Mullen byla s výškou 175 centimetrů a padesáti centimetry v pase velmi žádaná. Byla oblíbenou modelkou Lilliana Bassmana a Williana Kleina, kteří ji kdysi popsali jako „tvrdou irskou Američanku“. V polovině padesátých let se přestěhovala do Paříže, pokračovala v práci a do důchodu odešla v době youthquaku. Usadila se ve Švýcarsku, kde provozovala módní obchod Barbara’s Bazar a přispívala do časopisu Annabelle. V roce 2019 odjela z Curychu do Nového Mexika, kde strávila své poslední roky.

Po patnácti letech jeho třicetiletého působení u Christiana Dior popsala Vogue Marca Bohana jako „muže vřelého temperamentu a přesného tempa“. Článek se týkal designérova venkovského sídla a autor poznamenal, že „u Bohana nic není ponecháno náhodě“. V práci tohoto Francouze pro Christiana Diora jsou patrné všechny kvality. Držel krok s dobou, aniž by opustil hodnoty módního domu. 

Narodil se v Paříži a studoval ve Sceaux, poté se stal asistentem Roberta Pigueta (1945 – 49), Edwarda Molyneuxe (1949 – 51) a designérem u Madeleine de Rauch, tedy u všech domů, které v meziválečném období vzkvétaly. Po předvedení jedné kolekce pod svým vlastním jménem se Bohan v roce 1954 připojil k Patou couture jako vedoucí a o čtyři roky později odešel a začal pracovat u Christiana Diora. Najali ho, aby navrhl řadu Dior London. V roce 1960 vystřídal zázračného Yves Saint Laurenta jako hlavní návrhář a umělecký ředitel. Vogue byla nadšena z jeho debutové kolekce. „Po prvních deseti minutách přehlídky byla ve vzduchu cítit vůně triumfu. Těm, kteří viděli celou kolekci, zůstane dojem okázalosti, krásy a jakési něžné, lahodné elegance.“

Bohan opustil Dior v roce 1989 a v letech 1990 až 1992 pracoval pro Hartnell v Londýně. V roce 1979 byl jmenován rytířem Čestné legie.

„Ve své kariéře jsem se nikdy veřejně nevystavoval. Mým úkolem bylo komunikovat jménem značky nebo designéra. To byl můj hlavní účel, byl jsem tak trochu old school.“ George Kolasa byl manažer módního marketingu s třiceti lety zkušeností v oboru. V roce 2022 mu byla diagnostikována rakovina mozku a svou zkušenost se rozhodl sdílet na Instagramu. Skrze své kontakty se pokusil získat 500 tisíc dolarů na léčbu.

Narodil se v Queensu a vyrostl na Long Islandu a v Arizoně. Vystudoval marketing a začal se věnovat modelingu. Když přesídlil do Los Angeles, pracoval pro talentovou agenturu, která ho poslala do New Yorku. Když přišel o práci v podatelně, našel si prostřednictvím přítele jinou, v šatníku časopisu Mademoiselle. Při vracení vzorků si ho všiml Ralph Lauren a přibral ho palubu. Kolasa pokračoval ve spolupráci s Tommym Hilfigerem, Karlem Lagerfeldem, Giorgiem Armanim a nakonec i s Burberry.

John Barrett třináct let pracoval v podkrovním apartmá nad jedním z nejdražších obchodů v New Yorku. Jeho salon poskytl inspiraci pro knihu Bergdorf Blondes od fashion novinářky Victorie Rowland, kterou vydala pod pseudonymem Plum Sykes, přesto byl překvapivě mužem s nohama na zemi. Bez ohledu na to, že pracoval s princeznou Dianou, Marthou Stewart a hlavními představitelkami seriálu Přátelé, jeho mottem bylo „služba bez nafoukanosti“.

Barrett se narodil v irském Limericku jako jedno z deseti dětí dělníka a ženy v domácnosti. Z domova odešel ve třinácti letech a začal žít po ulicích Londýna. Někdy ani nevěděl, kde bude spát. „Odešel jsem z domova brzy a potřeboval najít něco, co bych mohl dělat a nečekat, až se stane zázrak,“ řekl jednou Barrett. Přihlásil se na tříletý kadeřnický učební obor a dokončil ho za dvanáct měsíců. Přijali ho v salonu Michaeljohn a tam se mu poštěstilo starat se o vlasy samotné Liz Taylor. Poté, co získal v loterii zelenou kartu, se Barrett v 80. letech přestěhoval do Los Angeles. Po deseti letech vystřízlivěl a vrátil se do Londýna. V roce 1995 se přestěhoval zpět do New Yorku, byl zaměstnán u Frédériky Fekkaie, poté pracoval v Bergdorf Goodman. V roce 2019 si otevřel svůj vlastní salon.

Jane Birkin se narodila v Londýně. Nejdříve se pohybovala na divadelním jevišti, v roce 1966 se objevila ve filmu Zvětšenina od Michelangela Antonioniho. O rok dříve se provdala za Johna Barryho, skladatele hudby Jamese Bonda, se kterým měla dceru Kate. Po rozvodu v roce 1968 odjela do Francie natáčet film Slogan a zamilovala se do svého hereckého kolegy Serge Gainsbourga. Během roku se s ním pustila do hudební kariéry a natočila sexy skandální píseň „Je t’aime... moi non plus“. Birkin byla oceněna mnoha vyznamenání napříč různými obory. Dvakrát získala francouzský Národní řád za zásluhy (2004 a 2015), a v roce 2001 dostala Řád britského impéria.

Birkinin jednoduchý, někdy androgynní styl, který zahrnoval třeba džíny se širokými nohavicemi, proutěný košík, trička nebo kabelku Hermès Birkin, byl vždy předmětem fascinace.

Chris „Spanto“ Printup, narozený ve Venice v Kalifornii, zažil opravdu těžké časy (včetně dvou rakovin), ale vždy dokázal najít světlou stránku věci a pozvednout lidi i celé komunity. Herec Travis Bennet o něm řekl, že měl „srdce ze zlata“. Printup provozoval streetwear značku Born x Raised, kterou založil s Alexem Erdmannem/2Tone. Vymyslel ji, když byl ve vězení. Tento návrhář samouk pojímal Born x Raised jak milostný dopis městu L.A. od původního obyvatele (oba jeho rodiče původními obyvateli byli), který ho znal jako své boty.

Od roku 1966 je jméno Mary Quant synonymem pro minisukni a také stála v centru toho, co Vogue nazval youthquake. V 60. letech se teenageři nespokojili s tím, že by se oblékali jako jejich rodiče a jen se drželi své kariéry. Quant navrhovala pro stejně smýšlející ženy své generace. Tato londýnská designérka s vysokoškolským vzděláním v roce 1955 založila s Alexandrem Plunkett-Greenem, svým životním i pracovním partnerem, a s přítelem, podnikatelem Archiem McNairem, na King’s Road značku Bazaar. Nezastavili se u mini; následovaly punčocháče, které jste k nim nosili, stejně jako make-up – svět Mary Quant. V roce 1966 byla vyznamenána Řádem britského impéria. Z podnikání odešla v roce 2000. V roce 2015 jí byl udělen titul Dame.

Michael Roberts, muž s náročným vkusem, vtipem a mnoha talenty, pracoval padesát let v módě jako ilustrátor, spisovatel, stylista, fotograf a režisér. Narodil se v Buckinghamshire, na škole studoval kreslení a módu. V londýnských Sunday Times psal jízlivý módní sloupek. V roce 1979 se připojil k Tině Brown v časopise Tatler jako style and art director. Právě během jeho působení vyfotil Tatler na titulní stránku Vivienne Westwood stylizovanou do podoby Margaret Thatcherové. S Brown se přesunuli do newyorské Vanity Fair a Roberts se dál věnoval fotografii a filmové tvorbě. Získal cenu MTV za hudební video Bryana Ferryho a nedávno režíroval životopisný film o Manolu Blahnikovi. Roberts nikdy neztratil svou vášeň pro ilustrace a v roce 1998 vydal knihu The Jungle ABC. V roce 2022 Roberts získal Řád britského impéria.

,,Ve Španělsku jsou jen dva géniové," prohlásil sebevědomý surrealista Salvador Dalí, ,,já a Paco Rabanne." Návrhář po sobě zanechal zářivé dědictví, které nabývá na významu i proto, že zapojoval upcyklované a neobvyklé materiály ve snaze bojovat proti změně klimatu. Některé Rabannovy rané šaty využívaly zbytky kůže, ale v roce 1968 pro zpěvačku Francoise Hardyovou vytvořil šaty ze zlata a diamantů, které byly v té době považovány za nejdražší vyrobené vůbec.

Rabanneovo používání plastů a jeho kostýmy pro Jane Fondu ve filmu Barbarella vynesly návrháři reputaci coby space age designéra. Rabanne také věřil v minulé životy a že kdysi žil na jiné planetě ve vesmíru. Jeho pozemská existence začala v baskickém městě Pasajes tragédií; jeho otec byl popraven Francovým fašistickým režimem. Ve třech letech se s matkou, která pracovala pro Cristóbala Balenciagu v jeho ateliéru Eisa ve Španělsku, přestěhoval do Paříže, kde se Rabanne stal studentem architektury na École des Beaux Arts. Nejprve tvořil šperky. V roce 1966 debutoval kolekcí nazvanou Manifesto: 12 Unwearable Dresses in Contemporary Materials. 

Tatjana Patitz, německá kráska s jemným obličejem, se stala supermodelkou v roce 1988 díky fotografu Peterovi Lindberghovi, který ji nafotil pro White Shirts: Six Supermodels, Malibu. O dva roky později se znovu ocitla před jeho objektivem se čtyřmi dalšími kráskami na focení cover britské Vogue z ledna 1990. Právě ta inspirovala George Michaela, aby požádal kvintet o synchronizaci rtů ve videu pro jeho Freedom '90. Časem práci v módě odsunula do pozadí a usadila se v Kalifornii, kde vychovávala svého syna Jonaha a starala se o svůj ranč a zvířata. „Tatjana byla vždy evropským symbolem elegance,“ vzpomínala Anna Wintour. „Byla mnohem méně viditelná než její vrstevníci – tajemnější, dospělejší, nedosažitelnější – a to mělo svou vlastní přitažlivost."

Článek vyšel v originále na vogue.com