Rezidentní klubová noc Climax DJe Chrise Sadlera oslaví 25 let svého trvání. Jaké plány má její zakladatel?

Všechno proběhlo trochu i jako dílo náhody. V Praze jsem se totiž ocitl na své první dovolené bez rodičů počátkem 90. let. S přítelkyní jsme tehdy docela řádili a navštívili společně třeba klub Bunkr nebo party ve Slovanském domě.

Když jsme se pak celkem zmoženi vraceli autobusem do Anglie, zapovídal jsem se s jedním Britem, který už v Praze bydlel natrvalo. Nabídl mi, že až pojedu do české metropole příště, mohu u něj doma spát na gauči. Já v té době ještě poslouchal death metal. Patologii jsem pak šel studovat z toho důvodu, že mi učarovaly obrázky mrtvol na obalech od desek metalových hvězd. Zajímaly mě pitvy a mrtvá těla. Jenomže z kamarádů mediků z koleje se vyklubali náruživí clubbeři, kteří mě začali zasvěcovat do tajů taneční hudby.

Přesně tak, a když jsem zrovna netancoval v klubu, zkoušel jsem si v ložnici DJing a pak příležitostně hrál v klubech ve Wolverhamptonu a v Liverpoolu. Když jsem dokončil bakalářský titul, zatoužil jsem na pár měsíců vyrazit do světa. Zajímalo mě San Francisco a Amsterodam. Ale nakonec jsem se vypravil na zkušenou do Prahy, kde jsem měl právě to slíbené ubytování na gauči u Williama (což opravdu na pár měsíců klaplo, ačkoliv měl doma malé batole a manželku). Ze začátku jsem si musel sám tisknout promo letáčky s nabídkou svých vystoupení a telefonním kontaktem — to se psal rok 1996 a ještě se běžně nepoužívaly e-maily. Zahrál jsem si tady v různých zakouřených hospodách. Nakonec jsem ale zakotvil v klubu Újezd, kde jsem vystupoval celou noc od devíti do pěti za tisícovku, sám jsem přitom na vlastní náklady vozil taxíkem celou svou hudební aparaturu, tudíž honorář se mi smrskl tak na tři stovky. Také jsem kromě vášnivého hraní rozdával svoje demo kazety. Ano, slyšíš dobře, kazety. Jednoho dne mi zavolali z Roxy, že by mi rádi dali angažmá. Super! Jenže pak hned druhý den telefonovali, že se spletli, že šlo o omyl a chtěli oslovit úplně jiného Chrise! Ale já to nevzdal a dál vozil taxíkem vinyly.

Všimli si mě lidé z agentury Lighthouse. Nabídli mi, že můžu zkusit vystupovat na větších akcích, po boku  světových hvězd. Vybavuji si, že jsem na jedné party mixoval na druhé stejdži, zatímco na první zrovna vystoupil  Paul Oakenfold, můj idol a ikona, kterého jsem velmi dobře znal ze stránek magazínu Mixmag.

Já hrál a hrál, a najednou jsem se zarazil, neboť právě tenhle Paul mířil přímo k mému pultu. Prostě jsem viděl slavného chlapa z časopisu, legendu, a on došel až ke mně a pravil něco jako: „Kámo, můžu se u tebe pod pultem schovat, ten maník z agentury mě pořád nahání, jenže já si chci dát v klidu jointa.“ A tak zatímco světovou superhvězdu Josef Sedloň z Lighthousu hledal po celé hale, Oakenfold mi doslova klečel u nohou, odpálil si marihuanovou cigaretu a sem tam mi ji i podal. Jednou jsem zase měl hrát na druhém pódiu, ale DJ Igora Patakyho ten den zatkli na Slovensku a z akce se omluvil.

A tak zavolali narychlo mně, jestli zahraju na první scéně. A já samozřejmě kývnul. Díky tomu jsem začal víc dostávat nabídky z celé republiky a jezdil na různé akce. Nakonec jsem v listopadu v roce 1998 zahrál na historicky prvním Climaxu, který se původně měl podle sponzorů Red Bullu a Lucky Strike jmenovat Energy. Klub Roxy mě vždy fascinoval, považuji ho za unikátní místo, a to i když je zrovna prázdný.

No, doma mám asi 7 000 vinylů, což představuje problém hlavně při stěhování. Ale dneska se už z desek nehraje. Výhoda je, že nemusím vláčet dvacetikilový kufr. Na disku mám až tisíc skladeb a lépe mohu posunout song z jednoho místa na druhé nebo mixovat dvě skladby klidně deset až patnáct minut.

Taky tam je funkce takzvané quantize, díky které se trefím do skladby na minutu přesně. Pořádal jsem však sekci akcí v Retru, kde vystoupilo vždy několik českých DJů ze staré školy plus zahraniční headliner a kde jsme hráli staré fláky z vinylu. Klubová akce po pár letech skončila a nedávno mě napadlo udělat něco podobného v Roxy v rámci Climaxu, protože by to mohla ocenit starší generace clubberů. Takže v září proběhne první zkušební díl Climax Vinyl Edition, na kterém se bude opět hrát house classics z dob minulých a z vinylu — a jako headliner přijal pozvání Bushwacka, který také souhlasil s tím, že bude hrát old school z vinylu. A já budu muset před tím trénovat, protože už ztrácím ten grif.

Ale samozřejmě v obou případech při hraní z vinylu i z disku platí, že improvizuji, a to přímo na míru tanečníkům. Jestliže jsou unavení, prostě trochu uberu, a když cítím energii, zase jim přidám. Trému? Ne, tak tu nemám ani před desetitisícovými davy. Hraní si užívám. Ale když jsem třeba nastupoval za pult po newyorském DJ Rogeru Sanchezovi, k němuž nesmírně vzhlížím, pocítil jsem obrovskou dávku zodpovědnosti. Vědomí, že to teď nesmím publiku pokazit. Viděl jsem jak Sanchez vystupuje, dává do toho absolutně všechno, klidně hraje čtyři věci najednou a ještě si udělá selfie s fanoušky, kteří by ho stejně zbožňovali, i kdyby to trochu odflákl. A v takových chvílích si vždycky řeknu „Chrisi, snaž se víc“.

Noví talenti se mi většinou ozývají sami. A tak z pěti si vyberu jednoho hudebníka. Musí mi ale z jeho rukopisu něco zůstat v hlavě ještě druhý den poté, co si jeho muziku poslechnu. Pak vím, že je to ono. Může to být kus chytlavé melodie, zajímavý vokál, basová linka. Říkám tomu takzvaný hook — něco jako zaháčkování, něco, na co jen tak nezapomenete. Také ocením, když má umělec vlastní autorský styl, nenapodobuje ostatní. Jako divák nebo hledač talentů do publika na ostatní party spíše nechodím, jenom třeba letos v červenci jsem sám hrál asi šestnáctkrát, a to je vcelku hodně práce. Většinou ale rád a napjatě poslouchám DJs, kteří hrají přede mnou a po mně.

Lidé se chtějí přijít do klubu pobavit a nezáleží, zda jim je dvacet, nebo čtyřicet. Ti, co na mě chodili kdysi, jsou starší a mají už práci a rodinu. Kvůli covidu, který je uvěznil doma, si bohužel uvědomili, že zůstat večer v teplákách na gauči není tak špatné. O dost složitější je zlákat je zpátky. Mladší generace se zase baví i seznamuje raději na mobilu. Už nechodí na party, aby potkali nové lidi, znají je přece z aplikací a sítí. Nic je nenutí navazovat sociální vztahy naživo. Proto je aktuálně klubová scéna z hlediska budování publika trochu složitější.

Občas si lidé myslí, že jsem původem z Čech a že Chris Sadler je jen můj nick, takový umělecký pseudonym. Ale na to jsem vlastně tak trochu pyšný, že jsem byl obyčejný kluk z vesnice, který jen tak přišel do Prahy, naučil se obstojně česky a možná tady i něco dokázal.

Když jsem začínal, v Anglii už byla taneční scéna rozjetá. Prosadit se by možná znamenalo složitější cestu. Kluby jako Ministry of Sound nebo Cream už znaly svoje vlastní hvězdy. V Praze jsem měl doslova z prdele kliku, že kluby teprve začínaly a DJs zde nepůsobilo tolik. Ani zavedených house parties. Agentura Lighthouse udělala halovou akci a znělo pochvalné wow, když se na místě objevilo tisíc lidí. Další půlrok přišlo 2 000 clubberů a tak dále. Byl jsem vlastně u zrodu všeho. Podařilo se mi Climax udržet 25 let, je to podle mého vlastního průzkumu asi druhá nejdelší rezidentní noc na světě, první o rok starší probíhá ve Skotsku. Ale já mám výdrž, tak uvidíme. Mimochodem, líbí se mi možnost poslechu hudby na Spotify, protože si moje songy může poslechnout více lidí. Já hlavně chci, aby mě slyšeli fanoušci, a když z toho pak přijdou i nějaké peníze, vnímám to jako bonus.

Víkend mi vlastně začíná v neděli. S pětiletým Elliottem tak můžu od pondělí do pátku trávit víc času, než kdybych se vracel unavený každý všední den večer z normální práce. Elliott už byl na Beats for Love, to když oslavil šest měsíců. Doma mám také studio, kam sice zatím nesmí, ale ty kabely ho opravdu lákají. Rád bych ho někdy vzal alespoň na chvilku do Roxy, jenom mu ukázat, kde pracuji.

Aktuálně vychází můj singl Senegal, na kterém se objevují pravé senegalské vokály, které jsem našel online. Baví mě. Nerozumím vůbec africkému textu, netuším co vlastně zpívají, ale líbí se mi ta barva hlasu a tóny. Dneska jsem například připravoval novou hudbu od deseti dopoledne do osmi večer. Také chci přichystat album deseti remixů od deseti DJs. Budu muset kromě sebe zorganizovat ještě 9 lidí, aby si vybrali oblíbené skladby od svých kolegů. Ti leckdy praví, že už onen hit nemají v počítači, takže to bude složitější, ale bude to stát za poslech. Mimochodem, každou neděli večer mám pořad na Dance Radiu, tak právě tím můžete začít. Anebo přijďte na Climax.