Společnost
Z práce dnes v Česku bohatství nevybudujete, říká sociolog Daniel Prokop
Jana Patočková19. 6. 2026
Jeho kniha Slepé skvrny z roku 2019 se stala svého druhu úkazem a bestsellerem. A to je u české non-fiction literatury opravdu událost. Sociolog Daniel Prokop, zakladatel analytické organizace PAQ Research, na knihu právě teď navazuje. V novince Spravedlivý růst pokračuje v analýze Česka a jeho systémových slabin a ukazuje, jakým způsobem bychom se mohli posunout k ideálu ekonomicky růstové společnosti, v níž by ovšem mohl prospívat skutečně každý.
Foto: Simona Horáková
Daniel Prokop
Povídání s Danem Prokopem je sice za odměnu, ale nebudu lhát, trošku mě stresovalo. Stačí se totiž podívat na jakýkoli jeho rozhovor a musí vám být jasné, že zpovídaný se opírá nejen o vášeň pro věc, ale o dlouholeté výzkumy a zapálené bádání podložené daty a metodikou. Prokop se svým týmem odvádí pořádný kus práce. To není jen plácání, které ve veřejném prostoru často „důležití“ muži předvádějí a při němž pravidelně disociuji a vypínám příjimač.
Daniel Prokop je člověk, který umí i o daních mluvit s takovým zaujetím, že tomuto nenáviděnému tématu dá lidský rozměr. Na rovinu – já o daních, systému sociálních dávek a ekonomickém (ne)růstu vím pramálo. Jediné, co mám v tomto ohledu za sebou, je moje dětská zkušenost z úřadů, kde se právě dávky, příspěvky a přídavky řeší. Myslím, že i další děti vyrůstající s matkou-samoživitelkou to znají: běhání s rodičem od přepážky k přepážce, snaha porozumět byrokratickému jazyku a máminaa dobře míněná rada „Tohle si na sebe neber, v tom bys vypadala podezřele bohatá“. Právě tehdy jsem nejspíš pochopila, jak moc to, co máme na sobě, ovlivňuje pohled na nás z našeho okolí, a jak může být „kus hadru“ zavádějící. Já jsem nosila poděděné oblečení z druhé ruky, na nic víc jsme doma neměly, v očích úřednic ovšem mohly být ošoupané lacláče z Benettonu vnímané jako poslední módní výstřelek a klidně důvod, proč mámě ztížit její cestu za přídavkem na péči či bydlení. Tohle jsou data, která Prokop a jeho tým zkoumají a analyzují. Každé jedno číslo je na konci dne totiž člověk.
Kdo vám vysvětlí daně?
Pokud už mám nějaké povědomí o daních a dalších souvisejících tématech, je to právě díky čtení Prokopa. Ostatně za sérii analytických článků Úvod do praktické sociologie pro Salon Práva získal Novinářskou cenu za rok 2016. Právě tyto texty se staly základem rukopisu Slepých skvrn (mimochodem, kniha v roce 2020 obsadila čtvrté místo v anketě Kniha roku Lidových novin). Další Novinářskou cenu dostal v roce 2020 za mimořádný sociologický projekt Českého rozhlasu Rozděleni svobodou, přičemž s rozhlasem spolupracuje také na navazujícím projektu Život k nezaplacení. Po vypuknutí pandemie covidu-19 v roce 2020 vytvořil a vedl rozsáhlý průzkumný projekt Život během pandemie a realizoval výzkumy zaměřené na dopady této krize na české školství, za což byl oceněn Cenou Nadace České spořitelny. Daniel Prokop spojuje špičkovou akademickou analýzu s úsilím o celospolečenskou kultivaci debaty o zásadních věcech a jeho práce má jednu zásadní vlastnost: je široce přístupná. Nikoho nediskriminuje. Umí o komplexních věcech mluvit jednoduše, ale bez zejdnodušování. A tak zapáleně, že se jen stěží krátí a edituje. Mně to nevadí, tak snad ani vám. Věřte mi, stojí to za to.
Foto: Simona Horáková
Daniel Prokop
Pojďme začít rovnou tématem daní. Coby pracující člověk vnímám jako velkou nespravedlnost, že práce se u nás daní hodně, zatímco příjmy z kapitálových výnosů, akcií apod. velmi málo. Je to v pořádku?
Tohle je v českém daňovém systému opravdu hlavní problém. Kolem poloviny příjmů jde ze zaměstnanecké práce a i z minimální mzdy zaplatíte na daních a odvodech obrovskou částku. Náklady práce na minimální mzdu jsou přes třicet tisíc korun, z toho zaměstnanec a zaměstnavatel zaplatí státu asi jedenáct tisíc korun na odvodech a daních, takže člověku zůstane zhruba devatenáct tisíc. Platíte prostě kolem 35 % i z těch nejmenších mezd. Většina lidí tenhle fakt ani nevidí, protože je schovaný v tom, co platí zaměstnavatel. Lidé jej podceňují, a o to víc pak řeší fetiše typu snížení DPH na kojeneckou vodu. To je fajn, ale jde o marginální problém oproti skutečnosti, jak drtivě daňový systém dopadá na nízkopříjmové pracující, zejména na ženy.
Současný daňový systém drtivě dopadá zejména na ženy."
Problém je, že v ekonomice klesá podíl příjmů z práce a roste podíl příjmů z kapitálu. Majetek, třeba akcie, se zhodnocuje mnohem rychleji, než rostou mzdy. Velká část toho obrovského majetku je navíc zděděná a my jej tady vůbec nedaníme. Jsme v tomto ohledu unikátní daňový ráj – po časových testech nedaníme kapitálové příjmy z prodeje akcií nebo firem, nemáme daň z majetku, nemáme daň z dědictví.
Tím extrémně zvyšujeme nerovnost a omezujeme mobilitu, protože z práce bohatství nevybudujete. Když se v Česku sečtou všechny daně a spotřeba, spodní desetina platí procentuálně větší daňovou zátěž než ta horní desetina. A to je potřeba narovnat: omezit výjimky z kapitálových příjmů, mít rovnější a férovější daně a hlavně snížit zdanění práce.
Mám pocit, že u toho může mnoha lidem naskočit iracionální „...ale zdanění bohatství je přece komunismus“. Zároveň to napadne nejspíš tytéž lidi, kteří protestují proti Babišovi, což je objektivně určitě zástupce faktu, jak může taková daňová „optimalizace“ těch nejbohatších vypadat. Kde vznikla tahle mentální propast?
Vyplývá z toho, že „zdanit bohatství“ je hrozně obecný termín. Normální člověk si představí, že dřel, platil 40 % z výplaty, postavil si dům a teď mu ho chcete zdanit. Ale lidi podceňují, že celých 36 % bohatství v Česku vlastní 1 % lidí. Ta kumulace vznikla právě kvůli daňovým výjimkám, únikům přes holdingové struktury nebo transferovým cenám, kterými korporace vyvádějí zisky do zahraničí. Jde i o to, že si ultra bohatí lidé můžou půjčovat peníze proti svému majetku, žít z toho a nemít formálně žádné příjmy, z nichž by platili daně. Zdanění bohatství nezamýšlí penalizaci běžných lidí nebo střední třídy, která si investicemi šetří na důchod. Pojednává spíše o zamezení daňových úniků u top 0,1 % a omezení extrémní koncentrace majetku, která už pak ohrožuje i demokracii tím, že vytváří velkou koncentraci moci, jak vidíme v Americe.
Jak se v tomto kontextu díváte na přebujelý systém švarcsystému a počtu lidí, kterým bychom mohli říkat „IČO prekariát“? Často jde o lidi, kterým firmy zaměstnanecké smlouvy vůbec nenabízejí anebo pokud ano, pak za extrémně nevýhodných podmínek...
Směřujeme k systému, kde máte vysoké zdanění zaměstnanecké práce a vedle toho obrovské výjimky: milion lidí pracuje na dohody, sto tisíc jede švarcsystém, chystají se od daní osvobozená dýška.... Problém výjimek je ten, že je využívá jen někdo. Ve švarcsystému jedou nejen lidé v nižší střední třídě (prekariát), ale i lidé v zahraničních korporacích, kteří mají 120 tisíc měsíčně a zaplatí třeba jen 8 % efektivní daň a odvody. Firmy se tak chovají i proto, aby omezily tlak na zvyšování mezd od ostatních zaměstnanců. Řešením je omezit tyto nůžky, snížit zdanění u spodní poloviny zaměstnanců a naopak trochu zvýšit flexibilitu trhu práce pro firmy. Češi málo střídají práci. Když ji střídáte častěji, většinou tento přístup vede ke zvýšení vaší mzdy a znemožňuje firmám profitovat z udržování lidí v nízko placených pozicích.
Nesmrtelný mýtus o zneužívání sociálních dávek
Proč v ČR stále přežívá zakořeněný mýtus o zneužívání sociálních dávek? I MPSV teď zakládá nějakou „kobru" na „dávkaře“, což mi připomíná divoké devadesátky...
Budou rádi, když tam na zneužívání ušetří třeba sto milionů, což je zhruba tolik, kolik jedna velká firma vyvede na daňovém úniku do zahraničí. Mnohem větší problém u dávek ale je, že lidi, kteří by je potřebovali, včetně samoživitelek, jsou tak zavaleni prací a starostmi o děti, že nemají ani čas a kapacitu o ty dávky skrz složitý byrokratický aparát požádat.
Problémem u dávek je fakt, že ti, kdo by je nejvíc potřebovali, ani nemají čas o ně žádat."
Největší problém a absurdita systému je, že když jste v exekuci a začnete víc pracovat, klesne vám čistý příjem, protože vám víc seberou na srážkách, a ještě o ty dávky přijdete. To pak vede k důsledku, že ti lidé pracují načerno. Dělat na ně „kobru" nemá smysl. Má smysl změnit ten demotivující systém, aby se jim vyplatilo normální snažení.
Co jste se vlastně během zkoumání dat a psaní Spravedlivého růstu dozvěděl o Češích a Češkách? Překvapilo vás něco?
Pozitivní je, že Češi a Češky jsou relativně odpovědní v tom, jak zacházejí s penězi. Máme čtyři miliony lidí ve třetím, dobrovolném pilíři spoření na důchod. To je nebývalý počet, i když je ten pilíř špatně nastavený a neefektivní. Máme malé zadlužení domácností. Máme sice šest set tisíc lidí v exekuci, ale to je spíše systémové selhání státu, který naprosto zanedbal regulaci poskytovatelů půjček. Není pravda stereotyp, že by Češi byli finančně negramotní a „nemakačenka". Většina lidí tvrdě pracuje a snaží se zabezpečit na důchod. Spíše jsou, asi i kvůli zkušenostem z privatizace, exekucí a z podvodných produktů, jako je investiční životní pojištění, moc opatrní. Bojí se investovat, takže spoří peníze na běžných a spořících účtech nebo mají nejméně výnosná penzijka.
Také mě potěšilo, že i když kritizuji české vzdělávání, poznal jsem místa jako Krnov nebo Kadaň, kde se obrovsky snaží pomáhat znevýhodněným dětem a jsou v tom velmi úspěšní. Jdou proti proudu, protože stát a systém ty odpovědné lidi a školy, které se chovají prospolečensky, u nás často spíš penalizuje tím, že jim tam pošle další znevýhodněné děti a zavaluje je nesmyslnou administrativou.
A třetí věc: přehodnotil jsem svůj postoj k motivaci ve zdravotní prevenci. Myslel jsem si, že budou fungovat finanční bonusy, ale výzkumy mi ukázaly, že absolutní základ je přístupnost státu a systému. Odstranit bariéry.
O jaké bariéry v tomto případě jde?
Žijeme sice v době krátké pozornosti, lidé mají spoustu starostí, a když chcete jít na preventivní screening rakoviny, musíte mnohdy složitě obvolávat nemocnice a shánět volné místo. To lidi odradí. Mnohem účinnější je například rozesílat sady na testování rakoviny tlustého střeva přímo domů, aby si lidé udělali samoodběr a jen test odevzdali. Podle výzkumů ze zahraničí to zvedá účast až o 20 %.
V ČR máme extrémně špatnou prevenci, což do 10 let naše zdravotnictví finančně zničí."
Prevence se u praktických lékařů hodně liší podle toho, jestli mají jednoduchý online objednávací systém, nebo ne. V Česku máme extrémně špatnou prevenci, což v kombinaci se špatným životním stylem (jsme na špičce v pití alkoholu) naše zdravotnictví do 10 let finančně zničí, pokud se lidi snáze právě k té prevenci nedostanou. Dalším obrovským problémem je to, čemu říkáme decentralizace, ale ve skutečnosti je to spíš roztříštěnost. Bylo by dobré mít silná regionální centra. Ale my máme tisíce obcí, kde tisíce úředníků dělají duplicitní agendu, jež by se mohla dělat dohromady pro dvacet obcí naráz mnohem efektivněji a kvalitněji. Také máme strašně hustou síť malých nemocnic, které dělají složité výkony jen párkrát do roka (a tím pádem s nižší úspěšností), a na druhou stranu nám v odlehlejších regionech chybí běžní ambulantní specialisté (očaři, zubaři). Žijeme prostě ve zbytečné byrokracii ve vzdělávání, zdravotnictví a sociálním systému.
Pay Gap? Máme. A velký
Společnost stárne, mluví se o takzvané sendvičové generaci. Většinou to bývají ženy, které se starají jak o děti, tak zároveň o seniorní rodiče, což mi přijde jako obrovská zátěž. Jak by právě tohle mohl efektivně řešit stát?
My sice řešíme důchody, ale neřešíme tolik ty služby a péči. Ta bude obrovsky chybět: vznikne tam buďto prostor pro komerční byznys, anebo to vyřadí z práce spoustu dalších žen, které se dnes majoritně starají o děti a už za to jsou penalizované celoživotně ve mzdách. Potom se ještě od pětačtyřiceti let budou starat o své rodiče, takže budou mít další vyřazení z práce a další penalizaci v pracovní kariéře. To bude velký problém, který ještě rozšíří a posílí pay gap, který máme v Česku nadprůměrný.
Samozřejmě, že je dobré a správné se o rodiče starat, ale nemělo by to být proto, že v této oblasti zcela chybí podpora a služby a vy to musíte dělat, protože péči neobstará nikdo jiný, a úplně tak upozadit svůj vlastní pracovní život. Dělali jsme výzkum mezi pečujícími (často o lidi ve třetím a čtvrtém stupni příspěvku na péči) a zjistili jsme, že v průměru se péči věnovali asi jedenáct hodin denně. Jde o obrovské upozadění sama sebe, častokrát kvůli faktu, že úplně chybí podpůrné a odlehčovací služby. Stát by jejich poskytování po krajích a obcích měl chtít, protože ty kumulují obrovské přebytky peněz, mají na účtech asi 500 miliard korun, a mohly by to zřizovat, ale chybí jim ta povinnost a ti zranitelní lidé jsou příliš slabí.
Zmínil jste pay gap (tedy rozdíl mezi platem mužů a žen). Dá se nějak stručně shrnout, jak na tom aktuálně s gender pay gapem v Česku jsme?
Hrubý pay gap činí zhruba 17 až 18 % rozdílu v platu mezi muži a ženami. Jsme mezi zeměmi, kde je rozhodně nejvyšší. Průměr zbytku Evropy dělá okolo 11 %. Potom je takzvaný „adjusted“ pay gap – ve stejných profesích a podobně – a ten je o něco menší, ale stále vysoký. Jsme ale mezi zeměmi, kde je rozhodně nejvyšší, jinde je průměr kolem 12–13 %. Většina pay gapu je penalizace za mateřství. Je vidět, že ženy, které nemají děti, jím vlastně tolik netrpí. Ta penalizace začne, když máte děti, a potom se protáhne klidně na patnáct let a dál, nebo klidně až do úplně seniorního věku. Je to daň za to, že český systém je extrémně zaměřený na financování péče doma: máme relativně štědrou podporu rodičů zůstávajících doma (rodičovský příspěvek se bude znovu zvyšovat) a naopak málo investujeme do služeb, do dětských skupin, školek a podobně. U zaměstnavatelů to vytváří stereotyp, že doma zůstává žena, a racionálně, z finančního hlediska, tam ta žena jde spíš, protože muži mají vyšší platy. A takhle se pak cyklí.
Jak tento začarovaný kruh prolomit?
Systém musí začít reflektovat, že dnes velká část žen chce slaďovat mateřství a pracovní život. Je třeba výrazně posílit služby, klidně zavést nárok na školky od dvou let (teď bude málo dětí, takže je pravá chvíle to udělat). Snížit zdanění návratu na trh práce. Ženy, které se vracejí do práce na půl úvazku, platí klidně i 60% zdanění – zaplatí velké daně a odvody z nižších mezd, nevyčerpají všechny slevy, a ještě rodina přijde o slevu na nepracující manželku. Kdybychom dali víc prostředků do služeb a míň danili návrat na trh práce, začne to pomalu měnit předpoklady zaměstnavatelů a narušovat stereotyp. Co se týče sdílené rodičovské, my dneska máme dvoutýdenní otcovskou při narození dítěte, a polovina otců ji vůbec nevyužívá. Zavádět povinnost, aby na rodičovské byli oba, by byl asi v tuto chvíli extrém, ale podpořit finančně, aby se víc vyplatilo, když se tam vystřídají, mi připadá jako rozumný nápad.
Foto: Věra Marčíková
Daniel Prokop
To mě vede k velmi aktuálnímu tvrzení, že se prý rodí málo dětí. Populistické strany to rády zneužívají, ale reálně nenabízejí ženám nic, co by jim ulevilo. Co by mohlo pomoci?
Podle reakcí mladých lidí vím, že bychom měli především změnit rétoriku. Zmírnit takové to obviňování a vynucování porodnosti a spíš mluvit o tom, co zakládání rodin brání. Neformulovat to paternalisticky, jako by ti lidé byli nějaká chovná stanice prasat. Taková rétorika každého spolehlivě znechutí a i dobře myšlená opatření jsou v takovém kontextu vnímaná špatně.
Porodnost se propadá všude a i proto, že jsme hodně online."
Propad porodnosti existuje všude a je daný kombinací faktorů od změny životního stylu přes obavy z válek, změnu klimatu, propad duševního zdraví, problémy s plodností až po fakt, že hodně lidí kolem třicítky nežije v partnerském vztahu, protože jsme snížili fyzické kontakty kvůli online světu. Stát většinu z toho nemůže ovlivnit. Ale co ovlivnit může, jsou právě ty bariéry. Výzkumy z Německa, Švédska, Itálie i Japonska ukazují, že tam, kde jsou dostupnější školky a je jednodušší slaďování práce a péče, porodnost klesá o něco méně. Není to game changer, nevrátí porodnost z 1,3 zpět na 1,8 dítěte na ženu, ale pomůže s počtem porozených dětí na jednu ženu pohnout třeba na 1,35. A co je podle mě ještě důležitější bariéra: dostupné bydlení.
Ano, dostupné bydlení je v Česku veliké téma, pro mladé je vidina vlastního bytu skoro sci-fi. Máte na toto nějaký recept?
V Americe existují studie, které odhadují, že až polovina poklesu porodnosti v první dekádě tohoto tisíciletí byla dána zhoršením dostupnosti bydlení pro mladé lidi. V Brazílii proběhla loterie bytů, která ukázala, že má velký vliv na zakládání rodin. U nás je bydlení velmi nedostupné (jak vlastnické, tak dlouhodobé nájmy), a to zejména v bohatších částech republiky. Když to shrnu: musíme přestat dotovat poptávku.
Je tu asi osm miliard korun na podporu hypoték, kterou z velké části čerpají lidé nad čtyřicet let – těm to už žádnou bariéru neodstraní. Musíme posílit nabídku, což znamená uvolnit územní plánování a komerční výstavbu. A za druhé, což je velký pilíř, posílit obecní a dostupné nájemní bydlení. My se toho bojíme, jako by to byl pozůstatek z komunismu. Praha má sice třicet tisíc obecních bytů, ale ten fond je kvůli rozdrobení mezi městské části úplně rozpadlý a nikdo ho pořádně neřídí, takže by správu mělo převzít město a peníze z nájmů rovnou dávat zpátky do nákupu, výstavby a oprav dalšího bydlení.
V této debatě se také často objevuje argument, že přece na bydlení v centru Prahy nemá nikdo nárok, lidé můžou přece úplně klidně dojíždět za prací z periferií...
To je úplně absurdní představa. Jak by mohlo fungovat město, kde nemůžou bydlet lidi, kteří dělají učitele, popeláře nebo uklízečky? To tam všechny tyto práce mají dělat vysokoškoláci? Takové město je extrémně neproduktivní. Argument s dojížděním padá, protože prstenec dostupného bydlení je už strašně široký, a musíte tím pádem jezdit z obrovské dálky. To zas dělá ohromné náklady, v nichž je čas ztracený cestováním, ale i dopady na životní prostředí. Vytváříte také systém suburbálních oblastí, kam je drahé dovést služby. Efektivní je prostě zastavět proluky a brownfieldy v Praze, udělat silnější obecní bydlení a daňově zvýhodnit dlouhodobé pronájmy oproti Airbnb.
Z center větších měst, z Prahy především, se také stávají skanzeny kanceláří. Bydlení aby člověk pohledal...
Kancelářím v centru Prahy nahrává extrémně nízká daň z nemovitosti, která neodpovídá reálné ceně pozemků. U nás nedaníme podle ceny pozemku, ale podle absurdních parametrů z velikosti obce. Takže pro firmu je levné mít kancelář v centru Prahy, i když těch pozemků je omezená nabídka a zabírají místo pro bydlení. Paradoxně pak daň za domek v chudé Karviné můžete platit ve výši 5 000 Kč ročně, ale za pozemek v Praze s hodnotou desítek milionů platíte třeba jen desítky tisíc.
Aby město fungovalo, musí se v něm bydlet, ne jen pracovat."
I někteří developeři můžou spekulovat s územím: prostě zastaví výstavbu, když jsou vysoké náklady dodavatelů, a čekají. To by měl stát změnit a zavést daň z hodnoty pozemku (tzv. land value tax). A zároveň uvolnit procesy smysluplné bytové výstavby.
Vy se ve Spravedlivém růstu věnujete kromě témat, jež jsme tu nakousli, také pohledu na aktuální demokratický systém jako takový. Jaká je aktuálně v Česku „nálada“? Osobně mi vadí například tendence městských liberálů, kam spadám též, vinit ze současného stavu naší politické reprezentace lidi z periferií volící populisty. Má to totiž jistě hlubší důvody. Je to tak?
Demokracie v Česku nemůže fungovat, pokud nepomůžeme chudším a stagnujícím regionům. Polsko pro svůj regionální rozvoj dělá mnohem víc: motivuje firmy, investuje do dopravní dostupnosti a vzdělávání ve všech regionech. U nás lidé v těchto regionech cítí, že cena jejich majetku klesá kvůli věcem, které nemůžou ovlivnit. To se projevilo například při brexitu. V zahraničí se také ukazuje, že výskyt a moc autoritářů roste tam, kde se rozpadá zdravotnictví a zhoršuje dostupnost bydlení. Pro mladou generaci je dnešní nedostupnost bytů naprosto oprávněný pocit nespravedlnosti a narušení mobility. Starší zajištěná generace to naopak často bere jako svou vlastní zásluhu a podceňuje ohromnou změnu na trhu, což prohlubuje generační střet.
Jak se do toho všeho promítají události, jako jako je válka na Ukrajině nebo genociga v Gaze? Co migrace?
Svět je dnes tak propojený, že i válka na Blízkém východě se nás týká: Rusko z ní vytěžilo velké příjmy z ropy, spousta zbraní byla použita v Íránu místo možných dodávek pro Ukrajinu. My tu místo reálných řešení a obětí (např. zvýšení daní na obranu) máme spoustu politiků, kteří jen předvádějí nějakou falešnou „tvrdost". Podporují kolaps mezinárodního práva a ochrany civilistů, dehumanizují migranty a ukazují rasismus či tvrdost, místo aby dělali odvážná řešení. Skutečným řešením migrace by například bylo zajistit, že ukrajinské děti budou mít na základních školách povinnou výuku češtiny, v jedné třídě budou maximálně tři a všechny se dostanou na střední školy. Místo toho tu hrajeme performativní politiku. Politici z mainstreamových stran se často bojí, ale když udělají správné odvážné rozhodnutí, zjistí, že ta volební penalizace je vlastně velmi malá. Jenže tady se ustupuje „pravému populismu", což není nabízení líbivých řešení, ale umělé vytváření „vnitřních nepřátel", vymezování se vůči znevýhodněným a strašení. Abychom tomu čelili, potřebujeme příběh „spravedlivého růstu", tedy prosperitu, ze které nebudou určité skupiny lidí a regionů vyloučeny.
Daniel Prokop je přední český sociolog a výzkumník. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a ve své práci se dlouhodobě zaměřuje na problematiku chudoby, sociálních a daňových systémů a nerovného přístupu ke vzdělání v české společnosti. Svoji kariéru spojil v letech 2009–2018 s výzkumnou agenturou Median, kde inovoval volební výzkumy a od roku 2017 zde zastával pozici ředitele výzkumu. V roce 2019 založil vlastní analytickou organizaci PAQ Research. Ta se věnuje analýzám veřejných politik a návrhům na jejich zlepšení. Podílel se na přípravě Strategie vzdělávání 2030+ a byl členem v Národní ekonomické radě vlády (NERV). Významnou stopu zanechal také ve veřejném prostoru skrze oceňovanou publicistiku a rozsáhlé výzkumné projekty.
Vogue
Doporučuje
Společnost
Telefonát jako zdroj úzkosti? Phone anxiety je častější, než si myslíte
Natálie Debnárová18. 6. 2026
Společnost
Všichni můžeme přispět k tomu, aby se dějiny vydaly správným směrem, říká Amal Clooney
ALICE NEWBOLD17. 6. 2026
Hudba