Společnost
Den slabé vůle. Když změna nepřijde hned, ale ve správný čas
Jan Boublík9. 1. 2026
Slabá vůle. Silné příběhy. Devátý leden nepatří velkým gestům, ani definitivním rozhodnutím. Spíš těm momentům, kdy se člověk zastaví, přehodnotí směr – a někdy to zkusí znovu. Matěj Ruppert, Petra Ptáčková, Zdeněk Vacek a Elizaveta Maximova mluví o změnách, které nepřišly napoprvé, ale o to pevněji zakořenily.
Foto: Anastasia Romaniv
Den slabé vůle připadá na 9. ledna, tedy na období ještě před polovinou února, kdy podle dlouhodobých dat až 80 % lidí opouští svá novoroční předsevzetí (průzkum z National Centre for Biotechnology Information). Nejčastějším důvodem není nedostatek motivace, ale přehnaná očekávání a tlak na rychlou změnu. Smyslem tohoto dne proto není mluvit o selhání, ale připomenout si, že změna je proces a že druhý pokus může být ten funkční.
Foto: Anastasia Romaniv
Slabá vůle se obvykle bere jako osobní selhání. Jenže ve skutečnosti je často jen signálem, že věci ještě nejsou správně načasované. Že rozhodnutí předběhlo realitu. „Ta vůle je strašně složitý ukazatel,“ říká Matěj Ruppert.
Foto: Anastasia Romaniv
Ke změně životního stylu se vracel opakovaně a až napodruhé se jednotlivé kroky skutečně propojily. Přibližně před rokem začal systematičtěji sportovat, upravil stravování a už předtím přestal kouřit klasické cigarety. „Jsem jenom na bezdýmovém tabáku a je mi v tom dobře,“ říká prostě.
Zkušenost, že ne všechno má smysl uskutečnit hned, se objevuje i jinde. Tvůrce šperků Zdeněk Vacek měl už před lety připravenou autorskou bilanční výstavu, ale tehdy se rozhodl ji nerealizovat. „Skrečoval jsem to, nebylo to načasované,“ říká. Projekt odložil a nechal ho dozrát. Vrátil se k němu až ve chvíli, kdy se původní myšlenka pročistila a zůstalo jen to podstatné. Výstava Dark ,n' Lusk, uvedená v Uměleckoprůmyslovém museu během Designbloku, tak vznikla z fragmentů původního konceptu a z nápadů, které obstály v čase a začaly do sebe zapadat až s odstupem.
Podobnou opatrnost dnes volí i Petra Ptáčková. Její návrat k módě není snahou něco dohánět, ale pokračováním s jasně nastavenými hranicemi. „Moje předsevzetí je tu značku táhnout a být pořád v tom, kdo jsem. Neměnit se kvůli tomu,“ říká.
Foto: Anastasia Romaniv
Foto: Anastasia Romaniv
Zkušenost posledních let ji naučila přijmout disciplínu, která k tvorbě patří, ale zároveň nepřestala vnímat potřebu pohybu a fyzického vybití, tedy aktivit, které ji drží v rovnováze. Slabá vůle tu nefunguje jako brzda, ale jako filtr a odděluje cizí očekávání od vlastního nastavení.
A někdy rozhodne právě struktura. Elizaveta Maximová se k běhání dostávala dlouho bez pochopení; pocit, o kterém ostatní mluvili jako o euforii, pro ni neexistoval. Zlom přišel až s rolí a spoluprací s trenérem v podobě pravidelnosti, vedení, jasného rámce. „Díky skvělému trenérovi jsem běhání přišla na chuť,“ říká dnes. To, co začalo jako pracovní nutnost, zůstalo jako osobní návyk.
Nakonec se ukazuje, že tempo není dané okolím, ale tím, co člověk unese a co mu dává smysl. A právě to je možná jediná jistota, která, pokud se i vy rozhodnete pro nějaké předsevzetí, opravdu funguje.
