Dělníci módy

První oficiální portrét Lee Alexandera McQueena vznikl v jednom zapadlém ateliéru na východě Londýna. Nadějný autor si však na fotce, která následně vyšla v rámci profilového článku v časopise Sky Magazine nechtěl být podobný, a tak mu fotograf Richard Burbridge během focení zahalil tvář tejpovací páskou. McQueen totiž neměl vyřešené finanční krytí svého studia na Central Saint Martins, a tak na sebe nechtěl poutat zbytečnou pozornost. To se psal rok 1993. 

Ale ani třicet let po prvním mediálním výstupu designéra, kterého jsme se naučili nazývat géniem, se situace pro začínající tvůrce nezlepšila. Server Fashionista.com inicioval v roce 2013 průzkum mezi 5000 tvůrci. Ten ukázal, že vydělávat závratné částky doslova není v módě. Na vysoké honoráře tehdy dosahovali jen vlivní lidé působící na pozicích kreativních ředitelů. Dle zmíněného průzkumu inkasovali kolem čtvrt milionu dolarů ročně.

Každoroční hodnocení britského profesního portálu CareerCast navíc pozici módního návrháře na seznamu atraktivních zaměstnání umístilo až do spodní dvacítky, takže se pomyslná role dělníka módy propadal těsně nad pozice řezníka a pokojské. Server přitom hodnotil situaci na základě řadě kritérií, včetně pracovního prostředí, příjmů, odhadovaného vývoje konkrétního odvětví, ale i množství stresu, kterému jsou lidé v daném oboru vystaveni. Analýza, jež vyšla na jaře letošního roku, srovnává situaci designérů v dílčích odděleních v průběhu roku 2021 a porovnává ji s rokem loňským.

„U nás na škole se značky nebo studia se špatnou pověstí dávají na černý list, aby ostatní věděli, čemu je lepší se raději vyhnout,“ říká Vojtěch Lopour, talent, kterého Vogue CS podpořila během přehlídek WE’RE NEXT. Právě tento návrhář studoval oděvní design na pověstné univerzitě ArtEZ v holandském Arnhemu, jež platí za almu mater hybatelů soudobé vizuální kultury včetně Iris van Herpen nebo Viktora Horstinga a Rolfa Snoerena (Viktor&Rolf). „Nechci vyhořet pro vizi ostatních tím, že se nechám zaměstnat ve velké společnosti. Na paměti mám i negativní zkušenosti bývalých studentů, kteří se ne vždy setkali s férovým jednáním, nemluvě o vyčerpávající práci v tempu na hranici přijatelnosti,“ dodává Vojta. Tím zároveň vysvětlil, proč se nenechal záhy po promoci zaměstnat, a raději se spoléhá na vlastní intuici. „Když už ze začátku živořit, tak ať jsem to komplet já,“ směje se. 

Jinou zkušenost má Mata Durikovic, která studovala na Central Saint Martins. Londýn jí prý otevřel oči. „Uznávám, že studium bylo náročné, ale poznala jsem během něj spoustu subkultur,“ tvrdí autorka, o jejíž unikátní práci projevil zájem samotný Chanel. Nejdříve v módním domě působila na stáži, ale teď ve značce pracuje na plný úvazek v textilním oddělením. Chanel je přitom dle serveru InDeed jedním ze subjektů, který zaměstnanci hodnotí pozitivně. Každý rok se v něm podle komentářů navyšují honoráře i bonusy. Podle recenzí z vláken na Redditu je ale tato módní společnost bohužel výjimkou. Mimochodem, o neblahých podmínkách ve značce, co nese jméno jedné z legend britské módy, mluví off record i Vojta... 

Klíčové slovo v módě je proto kapitál, ale rodinný. Do módy se bez něj vydat takřka nedá. Před nedávnem u LVMH prodloužili smlouvu Nicolasovi Ghesquiérovi na dalších pět let. I on pochází z rodiny, v níž byla jízda na koni  předurčeným sportem pro děti od útlého věku. Jeho absolventská práce inspirována Japonskem se sestávala z toho nejdelikátnějšího hedvábí, které si tehdy nemohl dovolit každý... student. Jak říkala Diana Vreeland, móda je drahý koníček. Je ale s podivem, že i když žijeme ve světě plného disruptivních vizí, on-line konceptů, kde rezonují pojmy jako demokratizace módy, elitářství dosud nezmizelo. Stále znamená pozvánku k úspěchu.