Naše posedlost devadesátkami sahá mnohem dál než k oblečení

Když zavřu oči a soustředím se, devadesátá léta si ještě dokážu vybavit. Byla to dekáda, v níž jsem se narodila. Máma na pevné lince. Vzduch nasáklý cigaretovým kouřem. Podivné barevné lacláče. Bouchnutí do televize, aby anténa konečně chytila EastEnders. Lidé se stavovali bez ohlášení, a když jsme nebyli doma, hodili nám vzkaz do schránky. I když si toho nepamatuji mnoho, jednu věc určitě: Pocit, že je člověk „viděn“, se tehdy dostavoval, jen když jste se podívali do zrcadla nebo do očí těch, kdo stáli kolem vás. Až někdy kolem roku 2014 začal život připomínat to, čím se stal dnes.

V posledních měsících se posedlost devadesátkami znovu rozhořela. Částečně ji posílil raketový úspěch minisérie Love Story, která vypráví příběh vztahu mezi Johnem F. Kennedym juniorem a Caroline Bessette. Ženy po celém světě (a já taky) znovu touží po džínách Levi’s 517 a oválných slunečních brýlích. Stoupají prodeje hodinek Tank od Cartier a celebrity nosí slip dress a sandály s tenkými pásky. Jenže i když se tohle nadšení soustředí hlavně na styl, myslím, že je za ním něco mnohem hlubšího: toužíme po jiné době. Po uvolněnějším světě, v němž lidé chodili na večírky a nepotřebovali k tomu mobil. Po časech, kdy se milenci potkávali v barech a nikdo nepoužíval slova jako looksmaxxing, ani si nenechával ve 27 letech vyhlazovat vrásky na obličeji.

Není těžké pochopit, proč utíkáme právě k tomuto velmi specifickému výseku minulosti. Byla to éra Sexu ve městě, kdy si lidé vydělávali velké peníze jako sloupkaři v časopisech nebo v PR módy. Byty byly dostupné, a to dokonce i v Londýně a New Yorku. Chodilo se na hlučné launch party časopisů a na mejdany do bytů jen tak, bez důvodu. Devadesátá léta přinesla třetí vlnu feminismu i riot grrrl; být trad wife tehdy představovalo asi to nejméně cool na světě. V mnoha ohledech stála devadesátá léta v přímém protikladu ke kultuře dneška. Romantizování minulosti je klišé stejně jako následné rozebírání toho, proč si ji vlastně romantizujeme. Devadesátky samozřejmě nebyly žádná selanka, přesto naše současná fascinace touto dekádou ukazuje na něco mnohem hlubšího, než je jen obdiv k botám na klínku.

Zároveň si ale kladu otázku, jestli netoužíme po něčem, co už je hodně daleko od našeho dnešního fungování ve světě. Zatímco zástupy tiktokerek nabízejí jeden identický návod za druhým, jak se oblékat jako CBK, zapomínají na jednu zásadní věc: ona nechtěla být vnímaná. Nepřemýšlela nad tím, jestli je každý její pohyb dost „chic“. V nedávné epizodě podcastu Live With Deuxmoi mluvila bývalá účastnice TV reality show Real Housewife, novinářka a jedna z jejích blízkých přítelkyň Carole Radziwill o tom, jak moc dnešní horečka kolem Carolyn míjí podstatu. „Stáhla si vlasy čelenkou, protože si je nechtěla mýt každý den,“ řekla. „Dělala to, co jí připadalo přirozené, a nosila věci, ve kterých se cítila pohodlně a nejvíc sama sebou. Většinou džíny, košile a trička. Pointou není napodobovat její styl; pointou je dělat a nosit to, co vám připadá nejautentičtější. Buďte sami sebou. Ona byla naprosto sama sebou.“

A právě v tom podle mě spočívá podstatná část toho, čemu dnes říkáme devadesátkový minimalismus: lidé byli uvolněnější, žili své životy a nepřemýšleli s takovou intenzitou nad tím, co mají na sobě nebo jak je druzí vnímají. V klubu nosili volná trička a conversky, protože chtěli tancovat. Celebrity přicházely na červený koberec v džínách a s cigaretou v ruce, protože šlo především o filmy. Minimalismus bez svobody je jen střídmost; nemá smysl mít jedno bez druhého. Působí zvláštně a trochu skličujícím dojmem, když influenceři na sociálních sítích posílají tytéž devadesátkové minimalistické obrazy skrz algoritmus, zatímco podstatou celé té estetiky byla určitá nonšalance, volnost nejen vizuální, ale i vnitřní.

Samozřejmě už dnes existují lidé, kteří přijímají nejen oblečení devadesátých let, ale i tehdejší způsob života. Poslední rok přinesl obnovený zájem o „analogový“ život, tedy o psaní dopisů, používání polaroidů, volbu tlačítkových telefonů místo věčného hrbení se nad modrým světlem obrazovek při odpovídání na e-maily v devět večer. Osobně jsem pro všemi deseti. V této éře dopaminových smyček, nepřetržitých notifikací, AI balastu a rozchodových zpráv, které si necháváme formulovat chatbotem, je vlastně osvobozující sledovat, že se někteří lidé začínají bránit a volí něco lepšího. Protože ano, devadesátky vypadaly skvěle. Jenže většinu z nás zajímá i to, jak dobře žít.