Proč se nostalgie po roce 2016 stala hitem roku 2026

Stačí pár minut scrollování na Instagramu a TikToku a získáte palčivý pocit, že vám někdo vyměnil algoritmus a vrátil vás o dekádu zpátku. Najednou se vracejí fotky z roku 2016: trochu přepálené, trochu neostré, bez ambice být „kvalitním obsahem“. Lidi vytahují staré selfie, momentky z večírků, screenshoty konverzací, outfity, které dnes vypadají jako z vintage storu, kolem něhož jste naposledy šli před lety a nikdy vás nenapadlo vkročit dovnitř a kdy ještě nebylo povinností mít k dobré práci i životu také pečlivě budovanou osobní značku. A vypadá to, že nejde jen o jeden z řady mikrotrendů, které po pár dnech uvolní místo dalším. Opravdu to vypadá, že kolektivně cestujeme v čase napříč platformami i mimo ně. 

Proč zrovna 2016? Proč ne 2014? Nebo 2018? Proč má tenhle konkrétní rok tak magnetickou sílu?

Když se ohlédnu zpět, moc dobře si vzpomínám, jak se v roce 2016 vedly vášnivé debaty, co všechno je a není moc. Myslím na diskuze nad kolekcemi Gucci, které navrhoval Alessandro Michele. Trička DHL a kolekce Balenciaga od Demny. Feministické nápisy v první kolekci Dior od Marie Grazie Chiuri. Datové centrum, letištní hala a oběd v Ritzu na přehlídkách Chanel. Začátky obsese kolem Gigi Hadid a Kendall Jenner. Blogerky, z nichž se stal nový typ áčkových celebrit s přístupem k nejnovějším kolekcím a pozvánkami do první řady (Chiara Ferragni, Susie Lau, Aimee Song, Charlotte Groenvald a další). V živé paměti mám odstín růžové millenial pink i šílenství kolem první lip kitů Kylie Jenner a první série Stranger Things.

Pro plno lidí v té době byl rok 2016 divný, přehnaný, šílený, nevyzpytatelný. A teď? Najednou se s odstupem času zdá být bezpečným, klidným a strašně cool obdobím. Co se stalo?

Zaprvé: deset let je přesně ta doba, kdy se z trapnosti stává hezká nostalgie. Dost daleko na to, abychom si z paměti vymazali nepříjemné detaily, a přitom dost blízko na to, aby to pořád „vonělo jako tenkrát". Nehledejte v tom žádnou mystiku, jde o klasickou psychologii a způsob, jak zpracováváme vzpomínky. Rádi se prostě vracíme k období, kdy se nám svět zdál jednodušší, a hlavně sdílený.

Zadruhé: rok 2016 dostal nálepku „poslední normální rok“. Ne proto, že by byl opravdu normální, ale protože byl těsně před řetězcem změn, které převrátily celý známý svět vzhůru nohama. Pak začala pandemie, inflace, nástup umělé inteligence, společnost se polarizovala a nechává se krmit populistickou politikou. Probouzíme se každý den do nového světa, kdy nic není jako dřív, a ztrácíme veškeré jistoty. V kontrastu s tím vším působí rok 2016 jako doba, kdy byl fyzický i online svět zcela předvídatelný, mnohem méně paranoidní a méně prodejný. 

A zatřetí: sociální sítě se od té doby proměnily z alba na tržiště. Instagram býval galerií lidí, které jste skutečně znali. Dnes je to mix výlohy, autoprezentace a nekonečného konkurzu. V roce 2016 jsme si mohli dát fotku ven jen proto, že se nám líbila. Nemusela „fungovat“. Nemusela mít strategii, timing, dokonalé naladění se na aktuální algoritmus. A právě tohle je největší romantizovaný luxus vzpomínek: pocit, že nemusíte nic optimalizovat, abyste směli existovat. 

Proto se vrací i estetika spojená s rokem 2016. Filtry, eklektický mix barev, vzorů a textur, barevný, výrazný make-up, chokery, odhalená ramena, šaty na tenká ramínka, krajkou lemované topy přes bílá trička, minisukně s knoflíky, plisované midisukně, bombery, athleisure, bílé tenisky, logománie. Všechno to jsou symboly doby, kdy obraz nemusel být dokonale čistý a clean girl byla vzdálená a nepředstavitelná budoucnost. Doba, kdy přepálené a náhodné pozadí a trochu chaosu nebyly problém. Dnes je skoro všechno archiv, důkazní materiál, položka v životopise. Rok 2016 se tváří jako éra, kdy Internet ještě nebyl permanentní tribunál (ale měl k tomu dost dobře našlápnuto).

A pak je tu popkultura. Vzpomínky na Pokémon Go, Mannequin Challenge, Vine, éru King Kylie a na hity, které tehdy zněly úplně všude, fungují jako společný jazyk, ne protože byly nějakým vrcholem umění, ale protože byly společné. Dnes žijeme v mikrosvětech, ve vlastních bublinách s vlastními informacemi o světě. Tehdy existovalo víc momentů, které prožívali všichni najednou. Sdílenost je podceňovaná a teď, v době roztříštěné pozornosti a polarizované společnosti, působí skoro léčivě.

Ano, nostalgie funguje jako algoritmus. Vybírá jen to, co se hodí. Rok 2016 měl své krize, své politické otřesy, svoje ztráty. Jenže virální návrat k 2016 nefunguje jako stoprocentní návrat k realitě, ale spíš jako úleva. Krátká mentální pauza, kterou si dnes dopřáváme tak, že scrollujeme zpátky v čase do doby, kdy jsme byli méně pod permanentním hlídání, méně vyčerpaní, méně úzkostliví, méně ve střehu. 

Možná se nám ve skutečnosti nestýská po roce 2016 jako takovém. Stýská se nám po lehkosti, po době, kdy život nemusel být neustálý projekt a každý krok nemusel být tak moc promyšlený. A soukromí ještě pořád nebylo věcí veřejnou a pečlivě vykalkulovanou. 

A jako bonus si pusťte Lemonade od Beyoncé, Starboy od The Weeknd a Blonde od Franka Oceana a zatancujte si.