Cítila jsem se bezmocná, proto jsem začala pomáhat, říká slovenská modelka Barbora Brušková

Už jsou to tři měsíce, co Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině. Fotografie a videa z míst ne tak vzdálených od našich domovů i příběhy obětí jsou opravdu šokující a děsivé. A i já jsem zpočátku zažívala (a neustále zažívám) pocity úzkosti a strachu. Cítila jsem se bezmocná, a právě proto jsem začala pomáhat jako dobrovolník. Možná to není moc, ale snažím se pomoct, jak můžu. Napřed bylo nezbytné zajistit lidem přijíždějícím z Ukrajiny registrace, transport od hranic a ubytování. Na Hlavním nádraží v Bratislavě dělal každý, co jen bylo v jeho silách. Svojí lámanou ruštinou, kterou jsem nabyla díky modelingu, jsem se snažila lidem vysvětlovat cestu, vyřizovat  dokumenty, domlouvat ubytování nebo odnavigovat ty, co pokračovali dál za hranice Slovenska. Později vzniklo Asistenční centrum Bottova, kde už nyní pomáháme efektivněji. Na jediném místě tu získají status rezidenta a my pro ně vyřídíme uytování, práci, školu i lékaře.

Při enormním množství lidí prchajících před válkou s doslova jednou taškou nebo batohem ovšem bylo třeba zajistit i materiální pomoc. A tak se díky sdružení s názvem Kdo pomůže Ukrajině podařilo urychleně vytvořit v obchodním centru Aupark stabilní místo pomoci. Tam si lidé prchající z Ukrajiny mohou vzít základní potraviny, oblečení, hračky a jiné nezbytnosti, s kterými pak zamíří do svých prozatímních domovů. Denně si sem přijde pro pomoc 400 až 500 Ukrajinců, zatímco humanitární prostředky donese během týdne kolem 1500 dárců. „A proč Ukrajinci dostanou mouku zadarmo, a my ne? Zdarma těstoviny nebo i lístek na vlak? A co my?“ Čtu dokola na sociálních sítích. Jaká je podle mě na tyto dotazy ideální odpověď? Zdůrazňovat, že jsme to mohli být my, jejichž bezpečí mohlo být ohroženo a jejichž domovy mohly být bombardovány. Žijeme v blahobytu, můžeme si dovolit scrollovat Instagram a při tom nadávat, jak je šíleně nefér, že si vstupenku do zoo musíme koupit, zatímco děti z Ukrajiny nemusejí. Myslím si, že pokud návštěva zoologické zahrady rozveselí alespoň jedno dítě, které přemýšlí nad tím, proč muselo opustit domov, tátu a kamarády, tak to podle mě stojí za to.

Nejlépe se do momentální situace vcítíme tak, že si představíme, jak bychom měli my od zítra žít s jednou taškou, například v Německu. Lidé z Ukrajiny u nás nejsou na dovolené, i když si někteří myslí, že jen využili příležitosti, aby mohli žít a působit ve střední Evropě. To není vůbec pravda. Možná sem míří i lidé, co si žili na velmi slušné úrovni, a jak můžeme vidět, mají drahá auta, jenže když vám na hlavu padají bomby a vy musíte urychleně utéct, tak je vám docela jedno, jestli vám doma na zdi visí dílo od Rothka, nebo plakát z Ikey.

Od začátku, co jsem se stala dobrovolníkem, jsem za tuto zkušenost vděčná. Nejprve jsem přišla pouze pomoci, ale oni tak docela pomohli i mně. Celkově se totiž otřásla moje víra v hodnoty. Vidím, že lidé, i přes to, co se odehrává na sociálních sítích, nejsou prázdní. Nesmíme přestat být solidární, a proto se i já snažím vyhýbat negativní energii. Naopak se snažím vidět dobro, které je stále v tolika lidech. Dobro, které nic nestojí. Dobro, které se dává všem, zdarma. A hlavně podněcuje další dobro. Naučilo mě to v životě polevit z nároků a představ, zastavit se, poděkovat a klidně po tisícáté si uvědomit, jak důležité je žít v pokoře a být vděčná za vše, co mám.

prečo
načo
toľké zbrane
pozri na ne

prečo
načo
toľko krvi
to ťa nemrzí?

prečo 
načo
toľká moc
dokazovať ju vojnou je nič moc.