Proč je důležité odstěhovat se v osmnácti (nebo alespoň ve dvaceti)

Jsou rozhodnutí, která se v daný moment zdají malá, ale ve skutečnosti nám změní celý život. Jedním z nich je odstěhovat se v osmnácti a poprvé opravdu zjistit, jaké to je stát na vlastních nohou.

Já jsem měla jeden velký sen už od třinácti let – odstěhovat se do Kalifornie a chodit tam na vysokou školu. V tom věku to znělo docela jednoduše. Jenže když ten moment opravdu přišel, začalo to být najednou mnohem reálnější. Posílat přihlášky, čekat na odpovědi a pak dostávat e-maily s větou „Gratulujeme! Byla jste přijata!“, které by měly vyvolat radost, ale v tu chvíli ve mně vyvolávaly spíš stres.

Moje mentalita se ale brzy změnila. Jednou jsem si v hlavě všechno srovnala a řekla si: Anežko, vždyť je to tvůj sen. Máš jednu příležitost to udělat – a ta příležitost je právě teď. A tak jsem do toho šla.

Celé léto před odstěhováním bylo směsicí emocí – radost, stres, očekávání, smutek… Zažila jsem asi všechny pocity, které existují. A pak přišel den, kdy mě rodiče nechali v Los Angeles. Ze dne na den jsem byla sama na druhé straně světa. Na malé posteli v pokoji na koleji, asi tři metry od spolubydlící, kterou jsem potkala teprve před pár dny. Malá skříň, mrňavá lednička a společné koupelny na konci chodby.

Najednou jste sami, daleko od všeho, co znáte, a začínáte poznávat svět úplně jinak. A právě v těchto chvílích si člověk začne uvědomovat, proč může být odstěhování v osmnácti tak důležitá zkušenost.

Když o svém rozhodnutí dnes píšu nebo o něm vyprávím ostatním, někdy si říkám, jestli bych ten čas nevrátila. Ale pravda je, že můžu s naprostou jistotou říct jednu věc: nebyla bych člověkem, kterým jsem dnes. Ani zdaleka. Právě tyto zkušenosti mě formovaly víc než cokoli jiného.

Proto mám jednu jednoduchou radu: prostě to zkuste. Vždycky se můžete vrátit. Obzvlášť v mladém věku máme nejméně závazků a nejvíc svobody zkoušet nové věci. Největší riziko je někdy to, že nic nezkusíme. A ten nejhorší pocit by byl litovat, že jsme to ani nezkusili. Právě v mladém věku si totiž můžeme dovolit riskovat a učit se z nových zkušeností.

Když se odstěhujete tak mladí, naučíte se milion věcí. Najednou si všechno řešíte sami – rozhodování, problémy, finance, každodenní život. Začnete zjišťovat, kdo vlastně jste, bez prostředí, ve kterém jste vyrostli. A právě to je jedna z nejdůležitějších věcí, které vám taková zkušenost může dát.

A nejen to. Naučíte se být sami. V novém městě nebo v jiné zemi přichází chvíle samoty. Právě tyto momenty vás ale naučí být v pohodě sami se sebou. Budujete si vlastní stabilitu a sebevědomí. A to jsou věci, které vám pomohou v nespočtu situací v budoucnosti.

Paradoxně také zjistíte, že čím dál jste od Česka, tím víc si ho začnete vážit. Věci, které jste dříve brali jako samozřejmost, najednou získají úplně jinou hodnotu. Například když jsem šla na akci pořádanou českým konzulátem tady v Americe, stačil ten jednoduchý pocit vejít do místnosti a slyšet všude kolem sebe češtinu. A když jsem se rozhlédla, na stole byly vyskládané mattonky. Samozřejmě jsem si rovnou vzala dvě domů, poslala rodičům fotku a pak jsem je ještě pár dní ani neotevřela, protože jsem si je chtěla šetřit.

Ten moment se těžko popisuje. Je to pocit, který zažijete jen tehdy, když odejdete z domova a přestanete ty malé věci brát jako samozřejmost.

Odstěhovat se v mladém věku je zvláštní zkušenost. Má své nejvyšší vrcholy, ale i ty nejhlubší propady. Právě tato kombinace radosti, výzev a nejistoty člověka nejvíc posune. Pokud někdy dostanete příležitost odstěhovat se třeba jen na pár měsíců, zkuste to.

Jen je dobré vědět, že realita není vždy tak dokonalá, jak si ji představujeme. Když se dnes podívám do fotek z té doby, polovina z nich jsou krásné instagramové momenty s přáteli, jídlem a novými místy. A ta druhá polovina jsou selfie, kde brečím nad úplnými maličkostmi a posílám je rodičům jako nouzové volání.

A možná právě pro tohle poznání stojí tahle zkušenost za to.