Tři věci, které mě naučila Vivienne Westwood

Rebelky, nonkonformistky, ale i ženy, které jsou ve správný čas na těch správných místech s těmi správnými muži, tvoří historii – ačkoli jim zasloužený kredit ti muži častokrát vezmou... Já si z příběhu Vivienne Westwood vzala tři věci, které možná budou inspirativní i pro vás.

Byly časy, kdy jsem křižovala Prahu na starém oprýskaném (a dost těžkém) kole, které kdesi z druhé ruky sehnala kamarádka, ale nakonec zůstalo mně. Naučila jsem se přejíždět magistrálu nad Muzeem, sjíždět dolů z Vinohrad do centra, křižovat si to často téměř neexistující infrastrukturou cyklostezek a cyklopruhů (záhadně mizejících uprostřed provozu). Taky jsem si jednou na Lihovaru sedřela koleno, když se mi kolo zaseklo v koleji – a než jsem stihla cokoli udělat, válela jsem se v prachu s punčochami roztrhnutými od stehen po kotníky. Bavilo mě totiž jezdit tak, jak jsem chodila běžně oblékaná. Minisukně and all that glam. 

Ale nikdy jsem nebyla tak odvážná jako babi Vivienne, ta totiž prý i na stará kolena občas křižovala Londýn na kole a v podpatcích. Kombinace pro nejodvážnější a nejsvobodomyslnější ženy, které se nebojí smrti, natož oka na punčoše. Podpatky byly ostatně Westwoodové obsese – čím vyšší, tím lepší. Jeden z nejikoničtějších momentů v její kariéře byl ostatně ten, kdy na mole přehlídky v roce 1993 upadla Naomi Campbell – ani ona tak vysoké platformy, jaké navrhovala Vivienne, nedokázala ukočírovat. A jednou musela prý zrušit svou účast na předvánočním večírku svému kamarádovi Marcu Jacobsovi, čekala ji totiž operace kolene: „Spadla jsem na eskalátorech v metru, protože jsem měla šíleně vysoké platformy, to je život,“ napsala mu.

Když si Westwood v roce 1988 pozvali do jedné z ostře sledovaných BBC talkshows k Terrymu Woganovi, aby odprezentovala svou kolekci Time Machine, dopadlo to trochu jinak, než byste možná čekali. Publikum se kolekci hlasitě smálo a ani komentář dalších hostů a moderátora také nebyl... nejcitlivější. Ukázalo se, že Westwood v této konfiguraci měla hrát tzv. třetího hosta, a pokud jste kdy viděli podobně koncipovanou talk show, asi už tušíte, na co narážím. Ostatně právě s touto dramaturgií pracovala i Show Jana Krause: dva hosté či hostky ve vší vážnosti a jeden, jenž měl zaplnit divácké touhy po menším či větším bizáru. Muž, který vyhrál mistrovství světa v žehlení. Ten, co drží světový rekord v počtu snědených kyselých okurek za minutu. Žena, která plete svetry z vlny, jež tká z chlupů svých vlastních koček. Anebo Vivienne Westwood. Dnes vám to nejspíš přijde bizarní, že? Ale byly časy, kdy tvorba Westwood představovala niche uměleckou záležitost a mainstreamové publikum nechápalo její styl, natož ji samotnou. Ale ona se nenechala rozhodit. Ani během talkshow, ani jindy. Věděla, co dělá, proč to dělá, pro koho to dělá a jak to chce dělat. A hlavně – jak to dělat nechce.

Westwood zažila za svůj život mnoho pádů. Ale ač by mohla využít snadné řešení a konformní cesty, nikdy se neshrbila. Žila a šila podle svého přesvědčení. Začátkem osmdesátých let ji například potkal rozpad dlouholetého osobního, kreativního i byznysového partnerství s Malcolmem McLarenem, s nímž dala módní podobu punku. Mimo jiné se spolu zasloužili o image Sex Pistols a celé jedné subkultury. Ještě než se z toho všeho stal jen trend. I přestože po jejich rozchodu zůstala sama s dětmi, dluhy, butikem s odpojenou elektřinou (to byly mimo jiné ty zmíněné dluhy) a rozešitými kolekcemi na krku, nevzdala to. Žila, jak se dá, ale stačilo pár let, aby se štěstí obrátilo – i proto, že poznala dobrého byznysového partnera, který ji chápal, věřil její vizi a pomohl značku Vivienne Westwood finančně a strategicky vést. Jak víme, vyplatilo se to. 

Bylo jí také šumafuk, jak na ni koukali ostatní, když začala chodit s o dvacet pět let mladším Andreasem Kronthalerem. Jejich vztah vydržel až do její smrti v roce 2022. Ano, byla oceňována, obdivována a milována, ale byla také kritizována – třeba za to, že transparenty za klima na jejích módních přehlídkách jsou jen vyprázdněné symboly, relevantní podobně jako Kendall Jenner v reklamě na Pepsi. Jak může Westwood bojovat za klima, když je sama součástí průmyslu, který je jedním z největších znečišťovatelů planety? Byli tací, komu Westwood členství v Greenpeace jistě připadalo jako póza, jako vrtoch, možná dokonce jako marketing. A kdo ví, možná že to tak částečně i bylo. Ale i kdyby? Westwood kritiky z nejrůznějších pozic nebrala zas tak vážně. Nebo to nedala znát. A žila tak, jak chtěla. Mně osobně jako jeden z největších statementů a testamentů toho, že jela podle vlastního jízdního řádu, připadá skutečnost, že svou značku nikdy neprodala. I dnes v ní má největší podíl vdovec Kronthaler. V době, kdy mají hlavní slovo peníze a kapitál a svět luxusní módy mají v rukou v podstatě dva z nejbohatších mužů planety, je tu pořád ještě Vivienne Westwood – přestože tu s námi už pár let není.