Jonathan Anderson odemkl novou kapitolu odvážnějšího Diora

„Odvážíte se vstoupit do domu Dior?“ Úvodní věta videa, které si nechal Jonathan Anderson vytvořit britským dokumentaristou Adamem Curtisem, trefně vystihla atmosféru očekávání ze zásadního a trochu děsivého překročení prahu, který se 40letý kreativní ředitel chystal překročit svou první dámskou přehlídkou pro tento francouzský módní dům. A ano, Anderson měl kuráž – vždyť se řadí k nově zvoleným kreativním špičkám, které aktuálně hýbou módní scénou, navíc má za sebou už svou první, povedenou, show pro Dior Men.

Talent na marketing přitom nezapřel: svůj životní debut zahájil přesně tím, co kolem něj bylo ve vzduchu – strachem z přílišného očekávání, který Anderson dokázal v místnosti dokonale zpřítomnit. Curtisovo video, promítané na obří obrácené pyramidě, prokládalo filmové klipy s rychlými prostřihy všech designérů a designérek, kteří Andersona předcházeli: Yves Saint Laurent, Marc Bohan, Gianfranco Ferré, John Galliano, Raf Simons, Kris Van Assche, Kim Jones a Maria Grazia Chiuri.

Nechyběl přirozeně ani Christian Dior, po boku Marlene Dietrich z Hitchcockova černobílého filmu Hrůza na jevišti z roku 1950 (Curtisovy juxtapozice, reference a storytelling jsou přímo geniální). Prožíval takovou hrůzu i Anderson? V kanceláři před přehlídkou nám prozradil, že dal Curtisovi volnou ruku. „Chtěl jsem ukázat, kolik lidí módním domem Dior prošlo. A ano, ukázat trochu i obavy a neurózu, které s sebou přebírání takové značky nese,“ popsal Anderson a dodal: „Samozřejmě, byla to výzva! Nakonec se video převine na začátek a zmizí v Dior krabici na boty, která leží na zemi. Je jako ty krabice, které všichni ukrýváme doma pod postelí, plné vzpomínek, fotek... Můžu tu krabici otevřít, něco si z ní vzít, zavřít ji a už se na ni ani nepodívat. Tak, jak to děláme všichni.“

Pravda je, že Anderson se historie nebojí – naopak si v ní dokonce libuje. Objevování nejrůznějších aspektů minulosti a jejich rekontextualizace je přesně to, co mu pomohlo úspěšně proměnit Loewe z obyčejné firmy zpracovávající kůži v živý fenomén kombinující umění, módu a kulturu. Své bystré oko při výběru archivních modelů a jejich zdánlivě náhodné míchání s věcmi a žánry, které s nimi nemají pranic společného již předtím ukázal ve své pánské kolekci: vypasované sako typické pro Dior a strukturované kapsáčové šortky, žaketová saka z 18. století s bílými džínami atd. Formální kravata s ležérní šambré košilí. To vše stačilo k tomu, aby vnímání estetiky tohoto domu posunul zase o kus dál.

Jeho debut v dámské kolekci byl v něčem stejný, v něčem úplně jiný. Přehlídku návrhář otevřel bílými zvonovými šaty s krinolínou, s kolem dokola důmyslně navrapovaným žerzejem a dvěma mašlemi. Po chvíli nastoupilo černé smokingové sako v peplum střihu sladěné s ustřiženou džínovou minisukní a konceptuálním trikornem, historizující pokrývkou hlavy z dílny geniálního Dior modisty Stephena Jonese. A pak se zjevila ikona maison Dior, sako Bar Jacket: střižené z třpytivého irského Donegal tvídu ovšem v miniaturních proporcích jako by se spolu s Alenkou v říši divů scvrklo na velikost panenky. K němu malinká, sladěná tvídová sukýnka.

Tradice nastavené Diorem musí každý tvůrce respektovat, ale nemůžou fungovat jako svěrací kazajka kreativity. Anderson se nechal slyšet, že byl moc vděčný, když se mohl na začátku své cesty neoficiálně potkat s Johnem Gallianem. Jeho rada? „Čím víc značku miluješ, tím víc tě odmění – a to je, myslím, krásná analogie,“ popsal návrhář. Ponaučení? Nekopat příliš do minulosti, naopak z ní čerpat to nejlepší – tvořit s ní ruku v ruce. 

Anderson vidí svoji misi jako „spojování dekád“ a odstranění někdy zbytečné až „nábožné úcty“, která kolem Dioru panuje. Maria Grazia Chiuri módní dům osvobodila od korzetů a Anderson se k nim podle všeho nehodlá vracet. Jeho představa krajkových šatů je ještě lehčí než ta, kterou předváděla jeho předchůdkyně. Jedny z nich, subtilní černé šaty prádlového typu z krajky Chantilly, se v zadní části rozprostíraly do motýlích křídel. Tento tvar ve své nejlehčí podobě imitoval vyztužení, které Dior vymyslel pro své legendární šaty Cigale Dress. Jde o tvar, jímž je Anderson posedlý a který ho ovlivňuje už roky. V této podobě v sobě tento střih nesl myšlenku domu Dior jakožto místa, kde můžete zrealizovat svou princeznovskou fantazii. A princeznovské reference lze číst i z Andersonových pomněnkových potisků na šifonu, balonových sukní a šatů.

Nejvíc napřed je ovšem Anderson ve své nejdivnější a nejnečekanější podobě. Ta překrásná kreativní divnost přišla záhy v podobě topu s vysokým krajkovým rolákovým límcem zakrývajícím půlku tváře a v zadní části spadajícím kaskádovitě na záda červeného saténového plisovaného topu. S masivním trikornem na hlavě a objemnými cargo kalhotami vypadala modelka jako členka módní zásahovky. Anderson přitom zdůraznil, že celkově hledal „rovnováhu v tenzi mezi formálním a ležérním oblékáním.“ Na molo přinesl i svá oblíbená polo trička a džíny. A možná, že právě to je to, co současné zákaznice a zákazníci Dior považují za módu. A je dobře možné, že na pláštících, které celou kolekcí prostupují, se shodne jak milovník a milovnice avantgardního odívání tak ten, kdo preferuje konvenční módu. Pláštíky na každou příležitost – do práce, na každý den, pláštíky jako streetwear.

Návrhář zároveň upozornil na to, že na přípravu kolekce měl jen dva měsíce. A jako správný fanoušek historie poznamenal, že si je moc dobře vědomý, že „na věci je potřeba čas“. Spolupráce s ateliéry Dior na svém vlastním směru je vskutku velká mise. Mezitím už zjemnil kabelku Lady Dior do bowling bag tvaru ve velurovém provedení a začal s revivalem rozkošných lodiček Louis od Rogera Viviera. Jednomu páru vyčnívala z přední části králičí ouška. Pro někoho okouzlující a plné fantazie, pro jiné trošku prapodivné. Ale se spoustou dobře prodejného „merche“ mezi tím. Anderson to už jednou zvládl u Loewe a ti, kdo mu na konci přehlídky věnovali potlesk vestoje jsou jistě přesvědčeni o tom, že u Dior chystá podobnou revoluci.