Intelektuálka i party girl. Přehlídka Valentino v Paříži ukázala, že móda bez pravidel funguje

V roce 1995 se Mary, hlavní hrdinka kultovního filmu Party Girl, kterou ztvárnila mladičká Parker Posey, stala nečekanou módní ikonou. Pracuje v knihovně, ale obléká se přesně tak, jak se jí zlíbí, tedy jako by se chystala na divoký večerní tah. A přesně taková dívka se objevila uprostřed pařížského týdne módy na přehlídce značky Valentino, která se symbolicky odehrála v retro kulisách úchvatné Bibliothèque Sainte-Geneviève. Pro Alessandra Micheleho, stejně jako pro Mary, totiž platí pravidlo, že člověk může patřit na více míst současně. To je absolutní základ lidské autenticity. Koneckonců, snímek Party Girl vznikl právě z vnitřní potřeby režisérky Daisy von Scherler Mayer vyprávět o postavách, kterým se obvykle nevěnuje hlubší pozornost. A to vše za doprovodu nespoutaně kombinovaných potisků, které jsou vrstvené jeden přes druhý.

Při tvorbě své kolekce na jaro-léto 2027 si Alessandro Michele položil zásadní otázku: Měla by se hodnota oděvu měřit pouze ve vztahu k jeho reálnému využití? Odpověď nalezl na stránkách knihy Černá labuť (The Black Swan), v níž autor Nassim Nicholas Taleb zavádí termín antiknihovna na označení „formy potenciálně neomezeného kognitivního kapitálu, která udržuje otevřenou možnost nových objevů“. Tato autorova myšlenka se zrodila při pohledu na gigantickou knihovnu Umberta Eca (čítající třicet tisíc svazků), ve které platilo pravidlo, že „nepřečtené knihy mají větší hodnotu než ty přečtené“.

A přesně tento koncept dokonale rezonuje s uvažováním tohoto italského módního návrháře. I v rámci dámského šatníku totiž nenošené oblečení získává na hodnotě právě proto, že teprve čeká na svou správnou příležitost naplno zazářit. „Každou sezonu jsou navrhovány a tvořeny oděvy určené pro velmi odlišné trajektorie. Některé z nich projdou prostorem přehlídky jen jednou; jiné budou dál žít především na fotografiích, které zachycují jejich letmé objevení; další se pak dostanou do skříní, kde zůstanou téměř netknuté, střežené jako relikvie,“ uvádí designér. „Stejně jako nepřečtené knihy, jimiž se pyšnila knihovna Umberta Eca, se zdá, že i tyto oděvy patří do dimenze, která zcela přesahuje logiku funkčnosti a konzumu. Představují radostnou zásobárnu tvarů, estetického cítění, siluet a způsobů, jak obývat tělo. Sice možná nikdy nenajdou plné uplatnění, ale přesto obrovsky přispívají k rozšiřování hranic naší představivosti.“

Na přehlídkovém mole se pod klenbami knihovny objevují kontrastní módní kombinace v čistém stylu Valentino, které nás doslova nutí snít. Bohatě vyšívané sukně s precizním zpracováním, a to i s lemy z peří nebo třásní, se tu potkávají s vlněnými a saténovými topy bez ramínek a s kostkovanými košilemi. Mimořádně lehké a plisované kalhoty jsou nonšalantně zastrčené do luxusních kozaček, zatímco krajkové cyklistické šortky tvoří dokonalý pár s bundami ve stylu 80. let s výraznými oversized rameny a obřími zlatými knoflíky. Vysoké pásky a objemné šerpy následně zcela transformují uvolněné siluety šatů.

Nechybí ani nádherné módní detaily, které vynikají právě díky svému naprosto osobitému stylingu. Na mole jsme viděli opulentní náhrdelníky nošené místo kabelky nebo klasické kšiltovky v kombinaci s obleky. To vše se odehrává v mimořádně pestré a na první pohled nesourodé barevné paletě. Slunečnicově žlutá se harmonicky potkává s pudrově růžovou, zatímco lesní zelená se sráží s bramboříkově růžovou a něžná lila ostře kontrastuje s výraznou oranžovou.

Výsledkem je osobní módní archiv s nekonečným potenciálem, jehož samotná existence nám nabízí možnost vyjádřit všechny možné odstíny naší osobnosti s hlavním poselstvím na způsob Party Girl: pravá milovnice nočního života, a stejně tak i odvážného večerního oblékání, může být totiž zároveň i hlubokou intelektuálkou, která chová celoživotní vášeň pro knihy s nekonečnými příběhy.