Nastal čas redefinovat obyčejné triko

Bylo, nebylo, za devatero horami a já nevím kolika řekami a čeho všeho dalšího se zrodil normcore, trend pojmenovaný spojením slov „normální“ a „hardcore“. Hlásal, že čím obyčejnější oblečení budete nosit, tím osobitěji budete vypadat. Paradox. Senzace.

O šest, sedm let později stále slyším jeho dozvuky. Od té doby se toho přirozeně hodně změnilo. Normálnost byla nahrazena jistou ošklivostí, která se tak stala novou krásou. I její kouzlo však začíná blednout. Polovina z nás si na tento trend ještě nezvykla a ta druhá, která se prochází po městě v záměrně nelíbivých teniskách Balenciaga, působí, že jde s křížkem po funuse.

Na protřídění šatníku jsem si nemohl najít lepší chvíli – chvíli, kdy v módě čekáme na další velkou věc. Čistá hlava. Ke svému překvapení jsem zjistil, jak šíleně mi chybí má stará uniforma: bílé triko, levisky a stansmithy/conversky/birkenstocky. Nuda forever? Whatever.

Můj zátah nepřežila spousta věcí. Bílá trika nebyla mezi nimi. Každé z nich odpovídá definici obyčejného trička. Nenašli byste na něm potisk či výšivku, není dekonstruované, ani nemá „zajímavý detail“. Jedno od druhého se liší pouze střihem, zpracováním lemů, gramáží bavlny, velikostí a mírou sepranosti. Absolutní král – triko s cedulkou Zagh.

Padne jako šité na míru. Protože je šité na míru. Jednoho hezkého dne mě v kanceláři navštívila slečna, vzala mi míry a zeptala se, co od trika očekávám. Jiného hezkého dne se vrátila s hotovým výrobkem, navlékla ho na mě a po důkladném ohledání si poznačila, že to bude chtít ještě trochu přidat v ramenou a možná i na délce. Centimetr nebo centimetr a půl? Zanedlouho dorazilo hotové triko z příjemné organické bavlny, kterou v Zagh před šitím pro jistotu vyprali, aby nehrozilo, že se po prvním praní třeba jen o kousíček změní proporce. Mimochodem trika vyrábí v Čechách a za férových podmínek, což je pro mě zajímavější detail než třeba barevný steh, ze kterého se mi chce beztak opustit planetu Zemi a už se nikdy nevrátit.

Připadá mi nepřesné nazývat ho obyčejným. Vždyť není. Není to triko, ve kterém chci chodit do parku přesvědčit se, že běh si stále ještě neužívám. Chci ho nosit na pracovní večeře a do divadla. Nechápejte mě špatně, i já vytáčel 158, když jsem v Národním zahlédl pár turistů v trackovém oblečení. Ale že by na tom bílé triko bylo obdobně? Nemyslím si. Vlastně si myslím, že je to jen otázka stylingu. Hele:

Možná obyčejnému triku křivdíme. Možná, že když je vyrobené za nejvyšších standardů kvality jako to od Zagh, může ve správném kontextu vypadat i daleko formálněji než špatně zvolená košile. Když už nic, působí současně, a není snad móda o tom dívat se vpřed a být vždy otevřený změnám?