Na slovíčko s Karen: Oblékejme se s láskou

V mém jádru zřejmě plane obraz blůzy s volánky od Paloma, flitrovaných hadích kalhot a vysokých rudých podpatků, protože když jdu na večírek v podobném outfitu, cítím se jako bohyně lásky, která pózuje Botticellimu, zatímco u toho Apollón hraje na lyru. 

Ale protože jsem kluk, tak spousta jiných, opravdových mužů, jak by se oni sami nazvali, mou krásnou mytickou vizi nesdílí. Některé až agresivně dráždí, protože nezapadá do jejich binárního pojetí světa, maskulinity a feminity. A nechápou, že mají před sebou antickou bohyni. Takže se musím cestou na večírek vždycky trochu bát, že zleva přiletí nevlídné slovo a zprava kámen nebo ještě hůř dotyčný agresor zničí moje flitrované hadí kalhoty. 

Já taky nechápu všechno, co se někteří lidé snaží svým oblékáním vyjádřit. Třeba když vidím takového muže oblečeného v army kalhotách, sportovních sandálech a tričku s nápisem „BAZINGA“. Ale proč bych měl? Nechápu tisíce věcí. Nechápu logaritmické funkce, brexit nebo crocsy na podpatku (ty existují.) Ale když se mě ty věci netýkají, tak si plnými doušky užívám toho privilegia, že se jimi nemusím zabývat. Proč bych měl? Už od puberty si procházím existenciální krizí, zcela jistě si nikdy nenašetřím na byt, ale zato se možná ještě za svého života dočkám jaderné války. Problémů máme dost. Ať si každý nosí, co chce. 

Osobně věřím, že současná „krize maskulinity“ bude brzy minulostí, protože těm, kterých se týká, snad dojde, že svou maskulinitu ohrožují jen oni sami. Jako mileniální vtělení antické bohyně lásky a krásy vnímám jako jedno ze svých osobních poslání dotyčným lidem, kteří se queer osobami cítí ohroženi, dopomoci k transcendenci vězení nesmyslných genderových norem. Je to trochu jako s pavouky – vy se bojíte kluka v podpatcích, ale my máme důvod se vás bát mnohem víc. A bez toho strachu by se nám všem žilo mnohem líp. A nejvíc mi láme srdce, že v téhle analogii musím být pavoukem.

Místa, na kterých tenhle strach neexistuje a kde lidi můžou být bez zábran sami sebou, jsou nepopsatelně osvobozující. Nedávno jsem byl na party New Aliens, která v pražském klubu Swim vytvořila v jeden sobotní večer právě takový prostor. Do zvuku dunivých bas se svíjeli a vogueovali lidé, bohyně a mimozemšťané v crop topech, šatech, podpatcích a kožených harnessech. Cizí lidé se cestou na toalety zdravili a chválili si outfity. Čirá láska. Asi minutu poté, co jsem odešel, na mě vybafnul pán na ulici a zeptal se, proč jsem tak zmalovanej a jestli nechci do držky. Bazinga.

Nezasloužíme si lásku a bezpečí i mimo taneční kluby?

Jedna moudrá žena jednou pravila, že Halloween je jediným dnem v roce, kdy se holka může obléct jako totální coura, aniž by jí do toho měl co kdo mluvit. Pojďme to změnit. Halloween by neměl být jediným dnem, kdy slečna může na party v sexy kostýmku, aniž by ji někdo obtěžoval, a Pride by neměl být jediným dnem v roce, kdy si kluk může vyjít na ulici v šatech bez strachu z napadení a urážek. Dokud tomu tak je, tak se naše úžasná západní společnost nemůže považovat za progresivní a rovnoprávnou. 

Myslím, že se toho jednou dočkáme, ale ani do té doby si nenechám kazit zábavu, děkuji.