Móda
Jonathan Anderson: Experimentování s oblečením mi pomohlo zjistit, kdo opravdu jsem
Jonathan Anderson9. 6. 2021
Jonathan Anderson, zakladatel značky JW Anderson a kreativní ředitel Loewe, je jedním z 35 vlivných osobností z LGBTQIA+ komunity, které autorsky přispěly do knihy We Can Do Better Than This zabývající se rovnosti práv pro všechny.
Foto: Scott Trindle
Jonathan Anderson
Když se ohlédnu zpátky do minulosti, vždy jsem byl posedlý osobnostmi, které se oblékaly o něco vyzývavěji. Když opomenu fakt, jak moc mám rád tvorbu Oscara Wilda, jsem také fanouškem jeho stylu oblékání a považuji ho za neuvěřitelně romantický. Dlouho jsem obdivoval britskou malířku 20. let jménem Gluck. Pravděpodobně by byla ve své době považovaná za lesbičku, ale dnes bychom o ní mohli přemýšlet trochu jinak. Ráda nosila pánské obleky a pravidelně chodila do Savile Row v Londýně, kde si je nechala upravovat na míru. Mojí další hrdinkou je americká spisovatelka Fran Lebowitz, která je silně přesvědčená o síle outsiderství a odlišnosti, což dokonale vyjadřuje svou zálibou v nošení obleků.
Queer komunita vždy porušovala pravidla, nebo spíše využívala oblečení k porušování pravidel. Móda může být způsobem, jak experimentovat s vlastním charakterem nebo jak zjistit opravdovou identitu. Věřím, že oděv může mít také emocionální funkci. Jeho výběr může někdy představovat riziko, ale také posloužit jako ochrana, nebo přímo zbraň.
Foto: STEVEN MEISEL
Oblečení vzbuzuje různé asociace a také může být vyjádřením individuality, způsobem, jak se přizpůsobit společnosti nebo se proti ní vzbouřit. Rád sbírám fotografie s queer tematikou a dívám se na snímky ze 60. a 70. let, kde můžete vidět, že se tito lidé oblékali s určitým politickým poselstvím.
Já sám vyrůstal v Severním Irsku a experimentování s oblečením mi pomohlo zjistit, kdo opravdu jsem. Chodil jsem do TK Maxx a nakupoval všechno, co bylo ve výprodeji, co nikdo jiný nechtěl, jako například oranžové kalhoty, růžové mikiny nebo fluorescenční bundy. Fascinovalo mě, jak jsem díky pár kouskům mohl bojovat proti ponuré krajině, ve které jsem vyrůstal. Na hřišti to byla samozřejmě katastrofa, ale i když jsem byl terčem posměchu, nevadilo mi to, protože jsem věděl, že jsem na své životní cest. Měl jsem obrovské štěstí, protože moje rodina byla neuvěřitelně liberální a vstřícná.
Foto: DAISY WALKER
JW Anderson podzim/zima 2020
Foto: DAISY WALKER
JW Anderson podzim/zima 2020
Když jsem se přestěhoval do Londýna, moje záliba v netradičním oblečení pokračovala. Nosil jsem nejrůznější věci a každý den měnil svůj vzhled. Vzpomínám si na časy, když jsem pracoval v Pradě a chodil do práce v pyžamu, což bylo hodně o mé potřebě být nepřehlédnutelný. V určitém okamžiku se ale můj přístup začal měnit. Zjistil jsem, že čím déle jsem pracoval v módním oboru, tím častěji jsem se ráno probudil a nebyl schopen rozhodnout se, co si obléct, protože jsem se soustředil jenom na vymýšlení dalších kolekcí.
Postupem času jsem začal nosit jen džíny a svetr, právě to mám dnes na sobě. Neřekl bych, že se teď oblékám takto, protože jsem se tak rozhodl, jde spíše o práci, kterou dělám než o to, kdo jsem. Určitě jsem si nikdy neřekl: „Ach, musím vypadat mužněji.“ Přesto to všichni do určité míry děláme, ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, oblékneme se, podíváme se do zrcadla a přemýšlíme o tom, kdo jsme, nebo kým se v ten den cítíme. Někteří lidé mají dny, kdy se cítí více žensky, jindy zase mužněji. Oblečení nám může dopomoci vyjádřit tyto smíšené pocity.
Když jsem navrhoval svou pánskou kolekci, ve které se objevily korzety nebo dlouhé tílkové šaty, šlo o to vyzvat lidi, aby přemýšleli nad tím, co dělá oděv ryze mužský nebo ženský. V tomto smyslu se rád pohybuji napříč pánskou a dámskou módou, protože se mi líbí mít elementy, proti nimž se dá bojovat, něco, co je možné zpochybnit, ale ne jenom proto, že bych věřil, že zipy nebo knoflíky by měly být typickým prvkem ženského nebo pánského šatníku. Také se zajímám o myšlenku sdíleného šatníku a vždy jsem byl posedlý bílou košilí, například na fotografovi Robertovi Mapplethorpeovi a na zpěvačce Patti Smith.
Foto: GoRunway
V médiích se dnes móda, alespoň v některých ohledech, stala nepřítelem číslo jedna. Žijeme v době, kdy ji vnímáme jako kapitalistickou, což ve skutečnosti je, protože je drahá. Pracuji s luxusním zbožím a je to velice inspirativní, ale pro většinu lidí bohužel nedosažitelné. I když dnes módní domy používají ve svých kampaních a vysílají na mola pořád více queer lidí, mnoho světových značek stále považuje prodejnost za to nejdůležitější. Některé z nich se pořád snaží přijít na to, jak se stát inkluzivnější, i když přetrvává obava, že zastoupení LGBTQIA+ komunity by mohlo některé zákazníky odradit. Vzpomínám si, že jsem asi před šesti lety dělal reklamní kampaň pro Loewe, ve které se líbali dva muži, a bylo jasné, že ji můžeme představit pouze v obchodech a ne na billboardech. Nakonec byla kampaň omezena pouze na Evropu.
Móda se musí dostat do bodu, kdy nebudeme mluvit o tom, pro jaké pohlaví je daný kousek určen, ale kdy budeme vnímat pouze lidskou krásu. Módní průmysl tvoří neuvěřitelně liberální osobnosti, kteří milují kreativitu a prosazují nejrůznější představy o tom, co může být považované za krásné. Různorodější zastoupení v módě může ovlivnit nejen mainstream, ale také má moc prolomit hranice a stereotypy nebo do světa vyslat jasnou zprávu, že neexistují žádná pravidla.
Kniha We Can Do Better Than This autorky Amelie Abraham (Vintage, 2021) je v prodeji od června 2021.