Svět, ve kterém nešijí stroje, ale lidské ruce: Na návštěvě v litoměřické textilce Timo

Nevím jak vy, ale já sama mám v rodinné historii příbuzenstvo, které je spjato s tuzemským textilním průmyslem. Moje babička pracovala v národním podniku Pojizerské bavlnářské závody (po roce 1959 známé také jako n. p. Kolora), což byl podnik, jenž zaměstnával v semilském regionu na čtyři tisíce lidí a ovlivňoval životy celé oblasti i jednotlivců. Nejsem jediná, stačila malá anketa na Instagramu, aby mi v DM’s přistála hromada zpráv od lidí, jejichž předci nebo známí také pracovali v některé z českých textilek, případně byli nějak spjati s českou módou za dob socialismu. Mnoho národních podniků (které mají dalekosáhlejší historii i před rokem 1948) bohužel nepřežilo divokou transformaci devadesátých let, a ty ostatní se musely potýkat s dalšími výzvami souvisejícími s globalizací – stále rychlejší módní a textilní průmysl, omezené zdroje, nižší přizpůsobivost vůči levnější konkurenci a tak dále... 

Dnes se naštěsí najdou tací, kteří se snaží tradici držet a vést dál. A to i přes fakt, že současný svět přeje spíše rychlým ziskům než péči o své zaměstnanectvo či životní prostředí. Už dlouho se například mluví o tom, že celosvětový textilní průmysl patří k největším znečišťovatelům planety, na což ale nejvíce doplácí právě země globálního jihu – ty, kam se přesunula velká část výroby celosvětového textilu v honbě za vyššími zisky na úkor životního prostředí i na zdraví a životy lidí, kteří v textilkách pracují v bídných podmínkách. Web Earth.org s odkazem na environmentální program OSN připomíná, že textilní průmysl je druhým největším na světě, co se týče spotřeby vody, a je zodpovědný za zhruba 10 % globálních emisí CO2 (to je více, než mají dohromady na svědomí mezinárodní lety spolu s lodní přepravou). A pak se najdou lidé – ti, co podobně jako moje babička den co den pracují v textilkách, často v nevyhovujících pracovních i platových podmínkách. Právě Fashion Revolution Week tyto podmínky připomíná, včetně tragédie, která se odehrála v roce 2013 v bangladéšské továrně Rana Plaza, kdy se tehdy zřítila tovární budova a pohřbila ve svých útrobách přes 1 100 lidí. Tato hrozivá událost posloužila mimo jiné jako katalyzátor iniciativ, které dlouhodobě volají po změně, kterou globální textilní průmysl zoufale potřebuje. Slovo udržitelnost se sice v současné době skloňuje ve všemožných odstínech, kontextech a konotacích, ale naše uvažování nad módním průmyslem se tak zase příliš nezměnilo. Udržitelnost se bohužel stala jen dalším módním trendem, který postupně nahrazují jiné, jak mi, mimochodem, potvrdil i rozhovor s Peterem Baldasztim a Sandrou Sandor z maďarského brandu Nanushka. Podle nich klíčový termín „udržitelnost“ dosáhl svého marketingového maxima v období covidové pandemie, která nás jako máloco donutila přehodnotit náš konzumní životní styl (à propos, kdo z vás si ještě vzpomene na přepravní loď, která ucpala Suezský průplav v roce 2021?). Jenže od té doby nám značně „otrnulo“. 

Udržitelnost najednou už tolik netáhne, jako bychom si za každou cenu museli vykompenzovat pandemické roky právě takto. Je to pochopitelné, ale důsledek, kterým to má na globální stav planety, prostě řešit musíme. Proto se vrátím na začátek, k tomu, že téměř každý z nás má ve své rodinné historii někoho, kdo pracoval s textilem. Naše babičky, tety, strýcové i tchyně... víme, jak vypadají (nebo vypadali), vybavíme si jejich tváře, možná i jejich upracované ruce, zážitky, které jsme s nimi posbírali, nedělní obědy nebo návštěvy cukrárny. Možná, že nám po nich zbylo i něco víc než jen vzpomínka, třeba dokonce nějaký kousek oblečení (když tohle píšu, mám na sobě manšestrové culottes, které šila moje babička v osmdesátých letech). Nic z toho nám globalizovaný trh s rychlou módou nedá – nevíme, jak vypadají ti, kdo nám šijí laciná trička, která jen stěží přežijí tři cykly praní, natož několik desetiletí. Nevíme to i proto, že je nám to víceméně jedno – nad oděvem přemýšlíme jinak. Ale nějaké to oblečení ještě stále šijí lidé, a to i přes veškerý technologický pokrok, který sice provoz dnešních textilek usnadňuje a vstupuje do módního průmyslu od návrhů po realizaci, ale rozhodně zatím nedokáže nahradit ruce šiček. Ty budou potřeba vždycky. 

V Timu vědí, jak moc je jejich práce nepostradatelná a během dnů otevřených dveří litoměřické textilky, které probíhaly od 24. do 27. dubna 2025, měla kromě novinářstva, influencerů celebrit možnost nahlédnout pod ruce šiček i široká veřejnost a zjistit, jak to vypadá, když se vyrábí kousky, které následně nosíme. Vědět, kdo nám to, co máme na sobě, ušil, je totiž zásadní, stejně jako podívat se, jak taková výroba skutečně vypadá – právě to nám může pomoci změnit pohled na rychloobrátkové zboží. Jakmile má naše podprsenka „tvář“, k ní ruce a pracovní stůl, kde vedle šicího stroje stojí rodinná fotka a obrázek psího mazlíčka, začneme o ní uvažovat jinak.

Timo bylo založeno roku 1992 a navrhuje i vyrábí výhradně v České republice. Jeho šicí dílna, jedna vůbec z posledních u nás, sídlí od samého počátku v Litoměřicích. Právě zde aktuálně vznikají čtyři kolekce ročně – prádlo a plavky. Historie rodinné firmy ovšem sahá až do roku 1973, kdy zkušená krejčová Jitka Kalivodová pomohla svojí expertizou se založením továrny na výrobu spodního prádla, která tehdy platila za největší a nejmodernější v Československu. Právě paní Kalivodová stála po revoluci za založením Tima, v jehož čele je aktuálně jak její dcera, tak vnuk, Šimon Jiráček, který ve firmě řídí strategický vývoj a inovace. A tak i přes to, že se ve výrobně ročně zpracuje na 6 tisíc kilometrů nití, zůstává rodinnou firmou (nové zaměstnanectvo sem navíc často nastupuje ve stopách svých rodičů). Timo se aktuálně může pochlubit 144 zaměstnanci, ale správně by bylo napsat zaměstnankyň, muži jsou totiž včetně Jiráčka ve firmě dohromady čtyři. 

My jsme se během exkurze seznámili mimo jiné s Evou Beštovou, vedoucí modelárny, která v Timu pracuje dvacet šest let, a Petrou Štěpánkovou (vedoucí výroby), jež tu působí ještě o něco déle, takže zažila podnik i před revolucí: „V sedmdesátém třetím se tu postavila nemodernější fabrika v Evropě a já k tomu oboru nějak inklinovala. Po gymnáziu jsme se vrhla do Liberce na pětiletou vysokou. Pak jsem se ale vrátila sem a ve firmě absolovala klasické kolečko: půl roku jsem pracovala v provozu na Letné (Timo mělo provoz i na pražské Letné v Ovenecké ulici), kde jsem si osahala trochu od všeho, načež jsem tři roky mistrovala tady v Litoměřicích. Po šestileté rodičovské pauze jsem se přesunula do oddělení expedice, následně do plánování výroby, kterou aktuálně řídím. Přišla jsem sem v osmdesátém šestém po škole a zažila jsem tu masu švadlen – pracovalo jich zde na 250 ve dvousměnném provozu. Ale pořád mě to baví! Ostatně, sami uvidíte dole, co všechno krásného se může pod rukama vytvořit. A děláme to pro ženy a pro sebe, to je to nejlepší,“ popisuje Štěpánková. Podle Beštové se ovšem zásadně proměnilo vnímání zákaznic, včetně jejich požadavků: „Dříve je zajímala jen cena a vzhled, dnes je šíře zájmu rozhodně větší: chtějí vědět, z čeho je prádlo vyrobené, odkud materiál pochází, zda je ten výrobek funkční a vyrobený eticky, například z udržitelných zdrojů. A také musí daný kousek splňovat životní styl té dané ženy. To vše je mnohem více nákladné než dříve, ale je dobře, že se to řeší – když jsme začínaly, materiály byly poměrně tuhé a tvrdé, ale když na prádlo sáhnete dnes, je neskutečně jemné,“ směje se Beštová a dodává: „V modelárně tak neustále vybíráme nové dodavatele. Tím, že se zaměřujeme hlavně na větší velikosti, musejí být materiály hlavně funkční a musí splňovat všechny parametry.“ 

Když už jsme se dotkli udržitelnosti – Timo nedávno investovalo nemalé prostředky do inovace a do výroby si pořídilo moderní cutter, tedy digitálně programovatelný stroj, který po zadání parametrů dokáže vyřezat střihy jednotlivých dílů prádla tak, aby byla využita maximální možná plocha metráže, díky tomu firma ročně zmenšila odpadovost při výrobě o 17 %. Zajímavé je také využití textilního odpadu, zbytky z Tima mimo jiné končí v rakvích. Ano, čtete správně, kousky, které se nevyužijí, se použijí jako polstrování v rakvích, což je rozhodně morbidně roztomilá udržitelnost. Velikosti jsou pro Timo klíčové, protože se věnují segmentu převážně větších podprsenek a plavek, ale zdejší švadleny, šičky, krejčové, modelářky a designérky pracují s více než stovkou velikostí. Marketingové klišé o tom, že každá žena je jiná a jedinečná, a to i ta sebeobyčejnější, tu přestává být reklamní floskulí. Tady se rozdílnost a jedinečnost aplikuje v praxi – modeluje a fittuje se totiž i na zdejších zaměstnankyních, nikoliv na modelkách. Vytvořit podprsenku totiž není legrace a možná byste ani neřekli, jaké úsilí je třeba, aby vznikl kousek, s nímž se sžije i žena s velkými prsy. Jde o titěrnou konstrukční práci, a jak jsme se dozvěděli v modelárně, zdejší profesionálky se někdy prototypování konkrétního modelu věnují i dlouhé týdny a měsíce, než je výsledek dokonalý a může jít do výroby. Na první pohled se jedná jen o podprsenku, ale je hladká, a přes to pevná, podepře tam, kde má, a netlačí a neškrtí. Čím nenápadněji na první pohled vypadá, tím složitejší se za ní muže skrývat konstrukční proces a vývoj. 

Naše kroky z modelárny dále vedly do šicí dílny. Chodby zdobí archivní modely značky, třeba devadesátkový komplet se zebřím motivem čítající vysoké kalhotky a lambádovou podprsenku, který by se skvěle vyjímal ve filmu Showgirls nebo Striptýz s Demi Moore (a i v mém šatníku, tenhle styl je totiž zase zpět). V dílně nás uvítal čilý provoz: vrčící stroje, hudba a útržky rozhovorů. Každá ze zaměstnankyň přesně ví, co má dělat, každý kousek místa je navržený přesně podle záměru procesu: od stříhání metráže na díly, z nichž se následně prádlo šije po finální kontrolu hotových produktů, a balení k expedici. Na konci haly stojí nepřehlédnutelná hradba z krabic pečlivě označených velikostí modelu. Nejenže tu vše dává smysl, ale jedním dechem jde i o místo, kde pracují lidé. Jednotlivá stanoviště „žijí“ podle těch, kdo tam pracují – proto tu jsou k vidění fotky rodiny a blízkých, zábavné kalendáře, plakáty, figurky, lahve a hrníčky s pitím, fotky domácích mazlíčků, vytisknuté vtipy a další drobnosti, které tak z racionalizované dílny dělají místo plné lidí a jejich příběhů. A to nejdůležitější, co si z provozu odnáším, není přesný postup toho, jak se šijí podprsenky, ale fyzická připomínka toho, co jsem psala na začátku: že to všechno tvoří lidé. Ty, které jsem v Timu potkala u šicího stroje, možná jednou budou mít vnučky, jako jsem já nebo vy. Jedinec nemůže ze dne na den změnit systém, ale nakupovat zodpovědně můžeme i my, třeba svou další podprsenku (nebo kalhotky).