We Don’t Need Another Hero

Je čtvrtek 26. ledna, krátce po poledni, jsem po cigaretě a čtvrté kávě, mám v plánu si od všeho odpočinout. Na obrazovce mobilního telefonu mě ale aplikace Instagram upozorňuje na živé vysílání jednoho nejmenovaného módního zpravodaje. Připojuji se. Vítá mě tvář blonďaté redaktorky onoho titulu a rozpačitě se tvářící Casey Cadwallader. Rozhovor s návrhářem přichází den před jeho návratem k fyzickým přehlídkám Mugler. Na všechny otázky odpovídá šíleně vyhýbavě, až mi v hlavě naskakuje text skladby jednoho rappera „all them others niggas lame, and you know it now.“ Ve skutečnosti ale Casey lame není. Opravdu! A tak mě napadá, třeba nemůže říct vše, třeba dostal od PR týmu speciální sadu pověření, třeba je slovíčko třeba zbytečné (protože v dnešní době se každý návrhář před mediálním rozhovorem nechá takzvaně nabriefovat). 

V říjnu minulého roku měla na HBO premiéru dokumentární série v originále pojmenovaná Kindgom of Dreams. Názorně shrnula dobu, kterou ve vlastní synopsi označuje výrazem zlatý věk módy. Tedy desetiletí, v němž Tom Ford oživil Gucci, John Galiano takřka znovu založil módní dům Dior, Marc Jacobs dokázal, že i kabelky jsou kontextuální designový objekt, a Alexander McQueen nastavil laťku příliš vysoko pro všechny, co se po jeho smrti rozhodli také dokázat, že móda může být živoucí umělecké dílo. Tahle partička neměla žádné omezení a v módě jasně zasadila autorství jako ojedinělý koncept. To mimochodem do té doby taky nebylo tak samozřejmé, v generaci idolů Galiana a Forda se objevilo jen několik hvězd, třeba Yves Saint Laurent a s výhradami by se k němu dali přiřadit snad ještě Halston, Andreé Courréges, nebo Pierre Cardin. Avšak až na pár pokulhávajících výjimek byly obzvláště šedesátky a posléze i z velké části sedmdesátky dekádou, v nichž například věčně frustrovanému Karlu Lagerfeldovi nezbylo než ťukat na dveře studia couturiera Jeana Patou nebo v tehdy ještě malé dílně Fendi prosit o pozornost po byznysu lačnící rodiny kožešníků. Ani sám Christian Dior, postižený válečnými traumaty, nechodil po Paříži a nerozdával podpisy. 

Doba velkých osobností v módě nastala skutečně až s výstředními návrháři 90. let. Každý úplně jiný, ale každý svým způsobem šílený. Galiana a do velké míry i Jacobse odrovnala závislost na drogách, McQueena závislost na uznání a Forda závislost na vlastním egu. Z miláčků publika i novinářů se stali psanci. Neblahá zkušenost naučila módní manažery nedůvěře a možná proto teď, ve čtvrtek 26. ledna, koukám na koktajícího Cadwalladera. (Možná má dokonce strach. Ostatně vedení Esteé Lauder, majitele práva na provoz značky Mugler, vykreslují klepy z prvních řad jako striktní a na své lídry velmi přísné.) Když bych tak měl odpovědět na otázku z perexu, zrovna od Caseyho Cadwalladera bych se rád dočkal naprosté otevřenosti. Zajímalo by mě, jestli se při tvorbě vyzývavých kolekcí nechal inspirovat Atlantskou drag scénou, která po roce 2015 zaplavila internet vynalézavým vrstvením kousků hned několika střihů spodního prádla nebo jestli někdy zažil takzvanou parking lot fight afroamerických gayů v Brooklynu, které prý většinou končí tanečním soubojem. Ale společnost Esteé Lauder nám předkládá jen redukovanou a revidovanou část jeho osobnosti a v téhle strategii zdaleka není jediná.   

V sezoně jaro/léto 2023 jsme se dočkali hned několika debutů. Nové kreativní vedení přivítali u Etra, Bally a Salvatore Ferragama. Do stále ještě rodinného Etra (LVMH zatím vlastní jen 60 %) nastoupil Marco de Vincenzo, spravující taktéž vlastní, čistě autorskou značku. Do původně švýcarského brandu Bally zas nastoupil Filipínec Rhuigi Villaseñor a představil vůbec první ready-to-wear poté, co majoritní podíl ve společnosti koupil čínský gigant specializující se na vývoj textilu, Shandong Ruyi Technology Group. A do Salvatore Ferragamo, cizím investicím odolávajícího rodinného podniku, zas přišel britský designér Maximilian Davis. U Villaseñora je to jasné, dostal za úkol uvést v patrnost, že Bally teď už můžou fanoušci obléct od hlavy k patě, a když tahle mise z nějakého důvodu skončí, Villaseñor se vrátí k fokusu na svůj hypebeasterský projekt RHUDE z Los Angeles, jehož produkty nosí v Kalifornii všichni, od druhořadých rapperů až po hvězdy NBA. Marco de Vincenzo měl zase u Etra prolomit kletbu zatuchlé rodinné estetiky, ale i jeho Instagram napovídá, že hnacím motorem tvůrčího ega i nadále zůstávají ostnatá saka z poslední kolekce vlastní značky. To až poslední z nově jmenovaných designérů vzbuzuje mnoho nezodpovězených otázek. 

Maximiliana Davise, bezpochyby nejnadějnějšího designéra z trojice, si vedení Ferregamo vyhlídlo na prezentaci talentů LVMH Prize. Podle Stelly McCartney, která často usedá v porotě této ceny, měl suverénní šanci na výhru. Jenže těsně před ohlášením výsledků bylo Davisovo jméno staženo z listu finalistů, jeho dosavadní značka ohlásila ukončení působení a záhy poté přišlo oznámení, že návrhář nastupuje coby kreativní ředitel florentinské společnosti. Když tak uvažujeme o přemíře kontroly, možná jí ze strany vedení Salvatore Ferragama trpí právě Maximilian Davis. Rozhovory totiž poskytuje jen výjimečně (většina z nich je tak z doby, kdy debutoval s vlastní řadou oblečení) a jeho post u Ferragama je tak opředen jistým tajemstvím. Proč musel, nebo proč se rozhodl skoncovat s navrhováním vlastní módy? A proč nás zatím nechává v napětí, pokud jde o konkrétnější vyjádření ke kolekcí, kterou už ve službách italské ikony vytvořil? Na tohle se zatím žádnému z novinářů příliš nedaří najít odpověď. „Stále o sobě pochybuji, každé své rozhodnutí několikrát zvažuji, nejsem dobrodruh,“ nechal se Davis slyšet v rozhovoru pro server Highsnobiety v roce 2020. Může tak precedens v podobě zatím nevídaného utlumení výrazné pozice kreativního tvůrce ve službách Ferregama přicházet přímo na přání rezervovaného Brita? Po osobitém pohledu Paula Andrewse by se hodila hlasitější osobnost. Ale co když teď ani vedení značek ani sami návrháři netouží být těmi dalšími, nově příchozími hrdiny, co když se tak chtějí zbavit očekávání? V Davisově kolekci pro Ferragamo je cítit klid, přechod z písečné bouře do stanu v oáze, kde se jemně prolínající barvy propíjí do ještě jemnějších materiálů. Styling se vyhýbá přehnané vrstevnatosti, naopak artikuluje jasně definovanou siluetu, která v každém looku nabývá jiné podoby. Jeho kolekce vzbuzuje zvědavost, kam se od toho debutu odrazí dál? Nabere jeho směřování u tradiční italské značky trochu etničtější příchuť, takovou, jaká je cítit ze zamrzlého instagramového účtu jeho autorské řady? Zrovna u Maximiliana Davise bych si přál, aby se vrátila doba módních titánů, tenhle člověk by nám ze sebe mohl dát trochu víc. Ať už je to tedy věc vlastního přesvědčení, nebo redukce ze shora, bude napínavé Davise sledovat. 

Výzvou nových kreativních ředitelů totiž nejsou revoluce, ale evoluce. Navazování může pro mnohé představovat jedno z nejtěžších kreativních zadání. Nikdo to nezvládl líp než Anthony Vaccarello u Saint Laurent. A i přes výhrady nás jeho tvorba vzrušuje. Skoro se dá říct, že návrháři se nemusí bát přehnaných očekávání, publikum se jich částečně vzdalo, protože ví, že víc vzrušující než sledovat nepovedený převrat, je sledovat povedenou kontinuitu. Proto je tohle zpráva pro všechny, co se bojí, ať už sami za sebe, nebo za své nominanty. Vylezte z pomyslných skulinek PR strategií a bavte se s námi, my už beztak o dalšího Galiana příliš nestojíme, jeden stačí.