Je načase prozradit, kde evropské módní domy odebírají exkluzivní haute couture látky

V roce 2013 vyhrál indickou část International Woolmark Prize a dva roky nato byl přizván do oficiálního programu přehlídek kolekcí vysoké krejčoviny. Byl tak prvním Indem, který se na seznam Fédération de la Haute Couture et de la Mode dostal. Dnes je přitom Rahul Mishra pařížským suverénem. Ve své práci uctívá tradiční textilní techniky ze své domoviny a používá tkaniny vyrobené v Himálaji. Mluví o tom hrdě a upřímně. Mezi haute couture tvůrci je přitom jediný.  

Indické výšivky, hedvábí, ale i segmenty oděvní tapisérie jsou standardními artikly, které každý rok ve velkých objemech putují z Indie do těch nejznámějších haute couture ateliérů po celé Evropě. Přísně střežený proces výroby a okruh dodavatelů nám však původ těchto pokladů nedává znát. Haute maisons se totiž se zdrojem exkluzivních látek ve svých kolekcích příliš nechlubí. Logicky za to může konkurenční prostředí, ale i snaha značek vytvořit obraz díla vytvořeného zcela v místě, kde značka sídlí. Přitom je výjimečnost Indie v oblasti textilu v Evropě uznávána přinejmenším už od 17. století. Například francouzské dvory Marie Antoinetty a Joséphine Bonaparte zajišťovaly objednávky látek z Indie pravidelně. 

Tvůrci ze subkontinentu, jako Rahul Mishra, kteří znají práci dílen z domovských regionů, tvrdí, že až 80 procent ručních výšivek pochází na objednávku právě z Indie. Maximiliano Modesti, zakladatel bombajských dílen s pařížskou pobočkou Les Ateliers 2M, třeba pravidelně zásobuje studio Johna Galliana a Isabel Marant. Hermés zase v minulosti využíval řemeslného know-how města Ahmedabad ve státě Gudžarát. Značka zde šila speciální edici kožených doplňků s názvem kopírujícím jméno města (alespoň férově přiznávali původ kolekce). Víc toho bohužel na veřejnost zatím neprosáklo. Ale k indickému řemeslu nedávno přilákala pozornost Maria Grazia Chiuri, když nechala takzvaný showspace přehlídky haute couture kolekce S/S 2022 vyzdobit tapisériemi v plošné výměře 3 600 metrů čtverečných. Pod motivy textilních děl se podepsalo duo umělců Madhvi a Manu Parekh a výroba zaměstnala školu řemesel Chanakya v Bombaji. Maria Grazia s touto školou ostatně spolupracuje už dlouho a speciální objednávka byla jakýmsi díkem i vizitkou školy. Měli by se k takovému kroku odhodlat i další návrháři? 

Nebo by se z indických manufaktur stala pouhá marketingová senzace? Ať tak či onak, ve vztahu obou subjektů objednavatele a dodavatele by měla dominovat férovost. Indičtí řemeslníci by měli být módními domy víc podporováni, aby se zachovalo jejich textilní dědictví a přežila tak i jejich nesmazatelná stopa v haute couture, o jejíž šíři nemáme stoprocentní přehled... zatím.