Každý může vědět, co se děje na Ukrajině, ale dokážeme se do toho také vcítit?

tým VOGUE15. 6. 2026

Fotografie Dary Petrovy odhalují stránku války, která se ve zprávách objevuje jen zřídka: její emocionální tíhu, přetrvávající nejistotu a tichou přítomnost v každodenním životě.

Foto: Dara Petrova

Dara Petrova se narodila v Izmajilu v ukrajinské Oděské oblasti. Po začátku ruské invaze byla nucena přesídlit do Paříže, kde začala dokumentovat životy ukrajinských uprchlíků. Od té doby se často vrací na Ukrajinu, aby fotografovala každodenní život v jižních oblastech země. Její tvorba, poznamenaná tím, co sama popisuje jako „provinilý pohled“, odráží emocionální složitost přežití války: pocit viny za to, že je naživu, že nedělá dost, že nemůže změnit průběh událostí.

Její série Circle se zaměřuje na tišší realitu konfliktu: na momenty čekání, přizpůsobení se, na rutinu a prázdná místa po lidech, kteří chybí. Petrova nabízí intimní portrét války a odhaluje, jak prostupuje každodenním životem způsoby, které často zůstávají skryté.

1 / 10

Foto: Dara Petrova

Stále tu máme techno rave parties, navzdory zákazu vycházení. Rave trvá od 10 hodin dopoledne do 10 hodin večer.

Techno je na Ukrajině všude. Ve sluchátkách náhodných kolemjdoucích. V taxících. Na večírcích.

Přináší mi to klid.

Foto: Dara Petrova

Rave se stal místem setkávání vojáků na dovolené, kteří se už ve svých klidných životech nepoznávají, zraněných veteránů, civilistů tížených pocitem viny a mladých dospělých, kteří vědí, že jejich dny před mobilizací jsou sečteny. Umožňuje jim to čelit vlastním emocím. Pohlcující hudba a nedostatek světla je chrání před odsuzováním. Jsou tak zároveň osvobozeni od všech omezení a sdílejí tento zážitek s ostatními.

Foto: Dara Petrova

Vlad na střeše. Na svém tetování má kozáky.

Poprvé jsem Vlada viděla na techno ravu. Působil neohrabaně a rozpačitě. Jeho směs nejistoty a arogance přitahovala pozornost. V tomto jsme si podobní. Přestože jsme se nestali přáteli, rozuměli jsme si beze slov, spojeni společnou životní zkušeností. Oba jsme byli ze zapadákova.

Foto: Dara Petrova

Vlad, 22 let, Kyjev, červenec 2025

Když jsem na střeše fotila jeho portrét, byl v Kyjevě tichý a prázdný den. Vlad se svěřil, že ve válce na frontě také fotografoval své spolubojovníky.

Odpověděla jsem: „Pokud máš dost fotek, můžeš se zkusit přihlásit na ICP. Pomůžu ti napsat motivační dopis, ale musíš umět dobře anglicky.“

Usmál se: „Darino, vážně si myslíš, že když jsem v devatenácti dobrovolně narukoval do války, umím dobře anglicky?“

Zasmáli jsme se.

Od té doby mě štve, když jsou na billboardech propagujících odvody fotky mladých kluků, přičemž odvodový věk začíná na 27 letech. Vojenská kariéra je pro mladé ukrajinské muže tak nějak nejefektivnějším a nejrychlejším společenským žebříčkem. Kdyby jeho rodiče měli úspory na zaplacení jeho vzdělání, šel by do války tak mladý?

Foto: Dara Petrova

20. června. Večer. Pátek. Izmajil.

Přijela jsem k rodičům. Seděli jsme s rodiči v kuchyni a probírali zprávy. V bytě nad námi něco spadlo, nebo spíš někdo. Slyšeli jsme křik. Rvačku. Matka nám řekla, že to nebylo poprvé, co Oleg zbil svou ženu. Všichni jsme se na sebe podívali, srdce mi poskakovalo jako veverka. Máma řekla, že tam půjde, soused seshora se neodváží ji uhodit. Ztuhli jsme.

Po návratu řekla, že otevřeli dveře s tím, že je všechno v pořádku a že jde o nedorozumění. Běžný příběh na Ukrajině. Věděla jsem, že v tomto bytě bydlí také Olegova nevlastní dcera Diana.

Foto: Dara Petrova

Diana, červenec 2025

O rok později Oleg zmizel ve válce. Vzala jsem fotoaparát, vyšla do jejich patra a požádala o portrét Diany. Navenek byla poslušná, uvnitř odtažitá, nepřístupná, nezávislá. Strávily jsme spolu několik hodin a povídaly si o všem a o ničem.

Foto: Dara Petrova

Nakonec Diana řekla, že letos na univerzitu nešla a je ráda, že tráví více času se svou matkou. Odpověděla jsem něčím hloupým a banálním: „Půjdeš příští rok“.

Zatímco jsem si obouvala tenisky, vzhlédla jsem k ní. Diana hladila svou kočku.

I když jsem se to děsila přiznat, byla jsem ráda, že už se nemá koho bát. Požádala jsem o další setkání, rozloučila se a odešla.

Foto: Dara Petrova

Maria ve svém pokoji, červen 2025

Během válečných let Maria stárne.

Něco ji opouští, něco, co odlišuje živého motýla od mrtvého. Maria je svědkem starého světa s druhou světovou válkou, hladomorem a nového světa. Už nedokáže srovnávat jednu éru s druhou. Pamatuje si mnoho zbytečných faktů:

že za druhé světové války nosila lýkové boty z prasečí kůže,

že v kamnech topila senem,

že nastoupila do školy pozdě,

že Dima Čelybiskij nastoupil do školy včas a později se stal agronomem.

Nemůžu uvěřit, že až dosáhnu jejího věku, zapomenu i já všechno, co právě píšu.