Pretty in Pink

V temných vodách Tibery se nachází proužek země spojený s dlouhou historií Říma: Isola Tiberina. Je to také místo, kde dnes mnozí Římané začínají své vlastní životní příběhy. Dlouho zde stál chrám zasvěcený zbožštělému učenci a léčiteli Aeskulapovi – patronu lékařství. Nyní se zde nachází nemocnice Isola Tiberina, kde každoročně porodí přibližně 4 000 žen. Je to místo úzce spjaté se životem, takže se zdá téměř předurčené, aby se zde 18. října, uprostřed měsíce věnovaného prevenci rakoviny prsu, konala s ní spojená akce. Nemocnice a Pierpaolo Piccioli, kreativní ředitel značky Valentino, spojili své síly a uspořádali výstavu Piccioliho fotografií, konkrétně portrétů žen, které porazily rakovinu. Mnohé z nich byly pacientkami nemocnice a nyní svou účastí v projektu upozorňují na důležitost prevence rakoviny prsu a zároveň upozorňují, že pokud jde o léčbu, existuje více možností než kdykoli předtím. Návrat do plnohodnotného života po diagnóze rakoviny prsu je možný.

I když je pravdou, že rakovina prsu je nejčastějším nádorovým onemocněním u žen (v roce 2022 bylo v Itálii diagnostikováno 55 700 případů, což činí 25 % všech diagnostikovaných nádorových onemocnění) a hlavní příčinou úmrtí na rakovinu u žen, v současné době existuje více možností, jak ji léčit a zvládat.

Snahy o screening a detekci, stále cílenější inovativní terapie a správné diagnosticko-terapeutické protokoly zlepšily vyhlídky lidí žijících s rakovinou prsu. Daniele Piacentini, generální ředitel nemocnice Isola Tiberina, uvádí: „Tady v naší nemocnici jsme vždy věnovali velkou pozornost ženským nemocem, a to prostřednictvím iniciativ a preventivních programů, které podporují zdravý životní styl od školního prostředí až po pracoviště. Protože se v oblasti péče zaměřujeme na každého jednotlivce a jeho potřeby, vyvinula nemocnice léčebné postupy a organizační nástroje pro integraci disciplinárních a odborných dovedností spojených s diagnostikou i léčbou."

Setkali jsme se s tvůrcem těchto portrétů síly a křehkosti v růžové – všechny Piccioliho modely mají na sobě šaty Valentino Pink PP. Prozradil, že portréty po skončení výstavy už zůstanou v nemocnici, aby si návštěvníci mohli prohlédnout podobizny portrétovaných žen a přečíst si příběhy o jejich odvaze, odhodlání a houževnatosti. Také nám řekl více o svých dílech a o tom, jak tato výstava vznikla.

„Jak už to u mě často bývá, spolupráce začala přátelstvím. Již několik let je nemocnice Isola Tiberina v noci osvětlena růžovou barvou na podporu povědomí o rakovině prsu. Kamarádka, která s nemocnicí spolupracuje, mě seznámila s ředitelem. Popovídali jsme si a on se zeptal, jestli bychom nemohli udělat něco společně. Začalo to růžovou barvou, která je spojována s výzkumem rakoviny prsu a snahou o eliminaci této nemoci. Růžovou barvu používáme i my a cítili jsme, že je správné tuto věc podpořit. Růžová je barva odolnosti a odvahy, naším cílem bylo pokusit se vyslat poselství síly a podpory všem ženám, které čelí této nemoci."

„Nevím, jestli to dokážu vyjádřit slovy. Všechno, co jsem cítil, co mi daly, se odráží ve fotografiích. Byl to den, který se odehrával mimo čas a prostor. Nepamatuji si, že bych jedl nebo si udělal přestávku – možná sem tam cigaretu. Ocitl jsem se v jakémsi transu. Poslouchal jsem všechno, každé jejich slovo. Nechtěl jsem, aby si mě všímaly, ale ze všeho nejvíc jsem je chtěl vidět, nechat je a jejich příběhy zaplnit prostor."

„Přinesl jsem sebe a to, co dokážu dělat. Mluvím prostřednictvím obrazů a znám jejich sílu. Rozhodl jsem se obléknout modelky do kolekce Valentino Pink PP nejen kvůli barvě, ale také kvůli významu, který pro mě barva má. Monochromatické varianty mají schopnost vykrystalizovat kontext, a postavy tak vystupují ještě ostřeji. Vidíte jejich lidskost a hloubku jejich emocí. Vše je lépe vidět, když je to zahaleno do jedné barvy. To, co mi daly, bylo sdílení nestřežené intimity, kterou mohu vrátit pouze prostřednictvím obrazu, který je částí mě a částí jich. Tam je zaznamenáno vše, co jsme si sdělovali, dokonce i mlčky. Stále zpracovávám, co jsem cítil, protože toho bylo tolik a potřebuji to ještě vstřebat. Kdybych měl v tuto chvíli vybrat jedno slovo, kterým bych ten zážitek popsal, byla by to vděčnost. Kdybych si pak mohl vybrat další slovo, byl by to úžas."

„Myslím, že každý se někdy nějakým způsobem setkal s touto nemocí nebo ji poznal. Existuje čas před a čas po. Někteří o ní nemluví, protože je to děsivé, a jiní o tom ze stejného důvodu mluvit chtějí. Všechna rozhodnutí by měla být respektována, protože tato nemoc neexistuje ve vzduchoprázdnu, ale prostřednictvím lidí, kteří ji prožívají, a způsobu, jak se s ní rozhodnou žít.

„Kdyby se péče o sebe a provádění samovyšetření staly součástí našeho vzdělávání, a to i ve školách, pak by se prevence pravděpodobně stala rutinou a ne výjimkou."

„Jak jsem již řekl, fotografie je jedním z nejmocnějších nástrojů, které móda má. Pochopil jsem to ještě dříve, než jsem pochopil, jak fungují snímky, než jsem pochopil módu. V jednom snímku je obsažen celý příběh. Jsou v něm ztělesněny měsíce práce mnoha lidí. Snímek zastaví čas, vstřebá ho a vrátí vám ho pokaždé, když se podíváte na konkrétní fotografii, kampaň nebo editorial. Fotografie je práce – je složitá, fyzická, hlava i duše musejí pracovat společně. Fotografii dělám rád. Umožňuje mi objevovat pokaždé jiné části sebe sama. Vím, že mě zajímají především lidé, a portrétování představuje můj způsob, jak je poznat."

„Nevím. Určitě mohu říci, že móda osloví každého – opravdu každého. Je to platforma, která dokáže bezprostředně a jednoduše předat informace. Mozek zpracovává obrázky mnohem rychleji než slova, ale jsem si jistý, že pokud obrázky nemají hloubku, jsou také rychle zapomenuty. Při této příležitosti tam bylo všechno – významy, fotografie, příběhy a cíle. Snad se nám podařilo vytvořit něco, co by teď mohlo inspirovat další k podobným projektům."

„Že mám štěstí, a to z mnoha důvodů. Tyto ženy mě přivítaly, pustily mě do svých životů, důvěřovaly mi. To ony mi daly pocit výjimečnosti. Možná jsem jim to dostatečně neřekl, a pokud dovolíte, využiji tuto příležitost. Děkuji každé z vás. Slibuji, že si budu vždycky vážit toho, co se v ten výjimečný den stalo. Pamatuji si vás všechny, jednu po druhé. Pamatuji si přesně, co jsme si řekli a co nebylo třeba říkat. Děkuji vám, jsem vám vděčný. A děkuji také za tento rozhovor.