Celebrity

Charlotte Gainsbourg exkluzivně pro Vogue CS: Věřím v příležitosti

Múza režiséra Larse von Triera, dcera slavných rodičů Jane Birkin a Serge Gainsbourga, herečka, zpěvačka a nyní také cover star Vogue CS. „Věřím v příležitosti, v to potkat správné lidi ve správný čas,“ říká v exkluzivním rozhovoru Charlotte Gainsbourg. Co dodat? V New Yorku ji pro prosincovou obálku vyfotil Anton Corbijn, dvorní fotograf a režisér skupiny Depeche Mode, do svých modelů Saint Laurent oblékl návrhář Anthony Vaccarello a pro československou Vogue vyzpovídala spisovatelka a zpěvačka Natálie Kocábová.
Foto: Anton Corbijn
Milá Charlotte, pokud se za deset let ohlédnete zpět, jak se budete dívat na tu osobu, kterou jste teď? 
Vždy, když se ohlížím nazpět, myslím si, že bych mohla být více uvolněná, více sebevědomá. Takže v tom se asi nezměním.
Vždy jste chtěla být umělkyní, nebo jste někdy uvažovala o jiné kariéře?
Když jsem začínala, byla jsem příliš mladá na to, abych o tom uvažovala. Natáčení filmů a zpívání s tátou jsem brala jako něco výjimečného. A tajně doufala, že to bude pokračovat, i když jsem si tím nebyla vůbec jistá. V mé rodině se nikdo nerozhodl být umělcem, jen jsme dělali to, k čemu nás to táhlo. Což shodou okolností zrovna nebyla běžná zaměstnání.
Jak těžké bylo se stát tím, kým jste dnes? 
Nemám pocit, že bych něco zvláštního dokázala. Moji rodiče mi vždy kladli na srdce, že se nemám brát moc vážně. Spíše bych řekla, že se něco v určitém čase prostě buď děje, nebo neděje. Věřím v příležitosti, v to potkat správné lidi ve správný čas. Někdy objevuji práci někoho jiného a snažím se tomu přiblížit, ale to se nestává často, nemám to v povaze. Za skutečný luxus považuji to, že jsem si mohla vybírat. 
Foto: Anton Corbjin
Dokážu pochopit, jak těžké je být dcerou známého rodiče, neumím si však ani představit, jaké to je, když jsou slavní oba. Jak to vnímáte?
Když jsem začínala, bylo mi dvanáct a opravdu jsem si neuvědomovala, jak slavní jsou. Milovala jsem všechno, co dělali, neměla jsem žádný odstup. Zasáhlo mě to, až když mi bylo asi devatenáct let a také když můj otec zemřel. Trvalo dlouho, než jsem si připustila, že to, co dělám, je legitimní, že nepodvádím. A je to pořád těžké. Příliš je obdivuji, nedokážu se s nimi nesrovnávat. Ale pochopila jsem, že je to něco, s čím budu žít napořád. Že je to ve skutečnosti také součástí toho, kdo jsem a jak se vidím. 
A jak to jako slavná a respektovaná umělkyně řešíte se svými dětmi? Co jim říkáte?
Nedávno jsem si uvědomila, že jsme s Yvanem drželi naše děti dál ode všeho, co jsme dělali. Brali jsme je samozřejmě s sebou na focení i turné. Ale nesdíleli jsme s nimi nic z naší práce. Tu jsme drželi mimo. Doma to bylo o nich nebo nás jako rodině. Nedávno jsem děti požádala, aby vystoupily v mých videích. A tehdy jsem si uvědomila, že můj otec mě do své práce vždy zahrnoval. Byla jsem součástí všeho, co dělal. Chtěl se se mnou podělit. Tolik jsem se bála udělat totéž, protože jsem měla strach, že se věci vymknou kontrole. Ale ve skutečnosti je sdílení své vášně i s dětmi to nejlepší, co se může stát. Jsem ráda, že jsem si to uvědomila, ještě když není příliš pozdě.
Po tom všem, co jsem si o vás přečetla, si myslím, že vedete velmi intenzivní a barevný život. Berete ho prostě takový, jaký je, nebo jste ho chtěla mít jednodušší?
Nikdy jsem takto nad svým životem nepřemýšlela až do doby, kdy jsem se rozhodla utéct po smrti své sestry do New Yorku. Objevila jsem tam mnohem jednodušší život v tom smyslu, že to najednou bylo jen o mých dětech a albu, na kterém jsem pracovala. Nic jiného mi tam neubíralo energii. Naopak mi New York a skutečnost, že jsem objevovala nové město, nový život dodávaly. 
S Larsem von Trierem jste spolupracovala na mnoha filmech. Nejsou to moc optimistická díla, přesto jsou mistrovská a krásná. Vrtalo mi vždy hlavou, jak se vypořádáváte s takovou temnotou?
Když je film příliš dramatický, je třeba po natáčení změnit prostředí. Pokud jde o Melancholii, scénář měl skutečně náročnou atmosféru, se kterou jsem v podstatě žila. Což naopak nebyl případ role Antikrista nebo Nymfomanky. Když jsem hrála v Nymfomance, ještě jsem kojila, takže kontrast mezi natáčením a realitou s malým dítětem doma byl dost extrémní.
To mě přivádí k další otázce. Jak odpočíváte? 
Hraji na piano, někdy dokonce jen stupnice. Opakování mi připadá uklidňující a obohacující. Nebo kreslím, se stejnou ideou opakování.
V současné době je ve společnosti kromě politiky velké téma klimatická krize. Ovlivňuje vás to?
Žiji většinou prostřednictvím svých dětí, bojím se spíš o ně. Ale mám optimistický charakter, pokud jde o život kolem mě. Věřím lidem. Někdy až příliš snadno. Nejsem typ, který by si dělal starosti. Mám sice sklon k tomu být úzkostlivá, ale to se týká osobních záležitostí. Žijeme v době, kdy se životní prostředí a politika staly tak náročnými a děsivými, že mám pocit, že nevím, co se ve skutečnosti děje. Chci se více vzdělávat. Potřebuji přesné návody, jak pomoci nebo jak nepoškodit naši planetu. I ve velmi základních věcech. Podepisuji petice a chodím do ulic, když se koná demonstrace, ale to nestačí.
Mnoho lidí tvrdí, že hudba je dnes v krizi. Jak to vidíte? Nebo co si myslíte o hudbě, kterou poslouchají vaše děti?
Moje děti, a za to jsem moc ráda, se vrací k oldies, i když také poslouchají novinky. Dokud nová generace stále poslouchá Davida Bowieho, Lou Reeda, The Beatles, Boba Dylana, myslím, že jsme v pohodě. Když někdo uznává jen ten „jediný“ žánr, považuji to za smutné. A také konzumování hudby a ostatního umění. Trochu ochutnáme a zahodíme to. Stýská se mi po době, kdy jsme si koupili jedno album, žili s ním nějakou dobu a poslouchali ho od začátku do konce.
Prozraďte prosím něco o svém novém albu.
O kterém? To poslední už pro mě není nové. Pokud jde o to skutečně nové, tak to vzniká. Ale má velmi daleko k dokončenému projektu.
Máte před zahájením nového projektu nějaké své malé rituály?
Kéž bych měla. Vždycky jsem toužila po metodě, při psaní textů i přípravě na roli. Pokaždé je to jiné a neočekávané. Jediné, co o sobě vím, je to, že mi to trvá, potřebuji čas, než cítím, že s něčím můžu ven. 
Co vám právě dělá radost? 
Rodina a mé projekty. 
A moje poslední otázka: pokud byste jeden víkend mohla cestovat v čase, s kým byste se ráda setkala nebo co byste dělala?
Vrátila bych se do doby, než zemřel můj otec, a ještě mnohem víc bych si ten čas užila. Zeptala bych se ho na to všechno, na co jsem se ho tehdy měla ptát. Víc bych se mu dívala do očí. Víc bych to všechno prožívala.