Vůně, které si pamatujeme celý život: Proč jsou naše nejsilnější vzpomínky spojené s čichem

Minulý pátek jsem právě končila pracovní videohovor v kuchyni, zatímco mi v náručí spala moje dcera Harper. Jakmile jsem hovor skončila, začala se pomalu probouzet. Přitiskla jsem nos k její hlavě, do jemných, ještě teplých vlasů slepených spánkem, a zhluboka se nadechla. Ve stejnou chvíli vešla do místnosti moje maminka. „Napadla mě jedna zvláštní otázka,“ řekla jsem jí. „Jaká je tvoje nejoblíbenější vůně?“ Na okamžik se zamyslela, opřela se bokem o kuchyňskou linku a ukázala na Harper v mé náruči. „Právě tahle. Když cítím Harper, cítím i tebe.“

Říká se, že charakteristická vůně novorozeného miminka netrvá věčně. Ale každá matka ví, že si ji v sobě nese už navždy. Vůně Harper mě obklopila způsobem, který se jen těžko popisuje slovy. „Kdyby se dala uzavřít do flakonu…,“ zasnila se maminka a větu nechala nedokončenou. „Nic se jí nevyrovná.“ Vůně pro mě vždycky byly nositelkami těch nejhlubších vzpomínek, i když šlo o ty nejobyčejnější. Dodnes si vybavuji svačiny ve školce, kdy mi učitelka podávala papírový kelímek plný sušenek ve tvaru zvířátek, které voněly po vanilce a citronu. Kdykoli ucítím rtěnku, vzpomenu si na svou babičku, která si ji během dne neustále upravovala. Vůně sena a koňského krmiva mě okamžitě vrací na natáčení filmu Opravdová kuráž, mého prvního filmového projektu, kdy pro mě bylo všechno nové.

A když přemýšlím o lásce, vybaví se mi jedno úterý před několika týdny. Můj manžel Josh přišel domů, objal mě (jeho známá, uklidňující vůně mě vždy okamžitě zklidní) a pak za zády vytáhl kytici rudých růží zabalených do hnědého papíru převázaného provázkem. Růže. Červené, bílé i krémové. Ty pro mě navždy budou znamenat naši svatbu v kalifornském Montecitu. Když jsme si přijeli prohlédnout místo obřadu, procházeli jsme se ruku v ruce růžovými zahradami, kolem citronovníků a rozkvetlých bugenvileí. Okamžitě jsme věděli, že právě tady chceme říct své ano. O necelého půl roku později jsme za časného letního dne, obklopeni nejbližší rodinou a přáteli, prošli touto stejnou zahradou. Uličku lemovaly ty nejbělejší růže, jaké jsem kdy viděla, vzduch voněl vlhkou zemí a slaným oceánem a my jsme si slíbili, že spolu zůstaneme navždy.

Dnes se zastavuji a přivoním si k růžím, jakkoli to může znít jako klišé. Žiju pomaleji, vědoměji a snažím se být přítomná v každém okamžiku. Přemýšlím nad tím, co nosím, kým se obklopuji i jak pečuji o své tělo a mysl. O tom ostatně píšu poslední dva roky ve svém newsletteru na platformě Substack. A právě takový přístup k životu bych jednou chtěla předat i své dceři. Protože sama vím, jak moc na tom záleží.

Často přemýšlím, co si Harper z tohoto období jednou zapamatuje. Smířila jsem se s tím, že si nejspíš nebude pamatovat naše společná rána, kdy jsme se ve dvě nebo ve tři hodiny nad ránem kolébaly v tichu domu. Ani bezpočet slunečných dnů, které jsme strávily bosé na zahradě, zdravily ptáky, sbíraly luční květiny a skládaly z jejich stonků její jméno.

Jednou si ale bude pamatovat moji vůni. Jemnou stopu parfému, která ke mně neodmyslitelně patří. Právě tahle myšlenka mě nadchla natolik, že jsem se rozhodla spojit s Estée Lauder při uvedení nové vůně Glimmer. Je to první parfém, o kterém mám pocit, že opravdu voní jako já. Najdete v něm tóny růží a vanilky, teď už asi chápete, proč pro mě mají tak osobní význam. Je v něm ale ještě něco navíc. Neviditelné dědictví, které si člověk předává beze slov. Něco, co patří mně. A zároveň nám.

Když jsme si s maminkou povídaly v kuchyni, svěřila se mi, že úplně první parfém, který si kdy koupila za své vlastní peníze, byl také od Estée Lauder. Psala se osmdesátá léta. Nosila ho dlouhé roky, ještě dávno předtím, než poznala mého tátu, a mnohem dřív, než jsem přišla na svět. Když jsme začali připravovat kampaň pro Glimmer, řešili jsme, jaká píseň ji nejlépe vystihne. Okamžitě jsem věděla, že to musí být klasika Feeling Good od Niny Simone.

Při nahrávání vlastní verze (byla jsem tehdy těhotná s Harper a moje maminka byla se mnou na place) se ve mně mísila nostalgie, radost z přítomného okamžiku i vzrušení z budoucnosti. Bylo to, jako by se minulost, přítomnost i budoucnost na chvíli spojily do jediné vzpomínky. Brzy začne Harper vytvářet své vlastní. Vůně, tváře, zvuky, okamžiky. A já se nemůžu dočkat, až se o ně se mnou jednou podělí. Kdo ví, třeba o nich jednou napíše svůj vlastní příběh.