Dior a já v kuchyni #4: Polévková pocta petrželi

Petržel nepůsobí dojmem, že by v kuchařce nabité oblíbenými recepty Christiana Diora měla sehrát větší roli, a taky že ne. V La Cuisine cousu-main o ní nepadne ani zmínka. Připadá mi to nespravedlivé. Osobně považuju petržel za superpotravinu. Hlavně, že tam je polévka z kerblíku. Koho zajímá kerblík? Vždyť už ten název zní jak… kbelík. Petržel je přece chuťově výraznější, zajímavější. Prostě bylinka s názorem, rozumíte?

Fajn, tak jsem nesehnal kerblík, no a co.

Staré francouzské přísloví praví, že není růže bez trní, a já jsem zkrátka příliš pohodlný na to, abych se potýkal s nějakými trny. Nejsem Ježíš.

À propos, věděli jste, že Christian Dior růže miloval? Údajně mu svou ladností a svůdností připomínaly matku. S láskou je pěstoval a každou znal jejím latinským jménem. Nejeden kreativní ředitel pokračující v jeho šlépějích na to ve své kolekci reagoval. Nejznáměji nejspíš Raf Simons, který k přehlídce svého debutu pro Dior, couture kolekce na podzim 2012, nechal dokonce vytvořit scénu z milionů květů, mezi nimiž růže pochopitelně nechyběly. Růži ale najdete třeba také v Miss Dior, vůbec prvním parfému módního domu, či práci Victoire de Castellane, která z nich při navrhování šperků Dior Joaillerie hojně čerpá dodnes. A nikdo toho nemá dost. Jak se zdá, růže se člověk nepřejí.

Petržele podle mě taky ne. Vlastně je pro mě petržel v kuchyni tím, čím byla růže pro Diora v šatníku – inspirativní, nádherně vonící, elegantní rostlinou, která navíc budí vzpomínky na dětství. Rozhodl jsem se jí proto vzdát hold a uvařil jsem z ní polévku.

K přípravě budete potřebovat:

*V kuchařce psali, že by vývar měl být kuřecí. Já po dlouhé úvaze zvolil hovězí. Hned vám vysvětlím proč: Protože jsem ho doma měl.

Nejprve si připravte velouté. Líbí se mi, jak píšu, abyste si připravili velouté, jako bych si před chvílí negoogloval, co to velouté vůbec je. Velouté, prosím pěkně, znamená francouzsky sametový a připravíte ho tak, že si uděláte jíšku a… Počkat. Víte vůbec, jak se dělá jíška?

Tak znovu, jinak, lépe: Nechte v rendlíku rozpustit máslo a do něj vmíchejte mouku. Tomu se říká jíška. Míchejte ji, dokud nezhoustne a nezezlátne jako Zlata Adamovská. (Nic proti Zlatě, určitě je zlatá.) Pak ji zalijte vývarem, podle chuti osolte a opepřete. Tu jíšku, ne Zlatu Adamovskou.

Nastříhejte listy petržele a vhoďte je do velouté. Velouté vařte tři čtvrtě hodiny, následně sceďte a pak dejte znovu hřát. Rozšlehejte žloutky se smetanou a taky je do velouté přidejte. (Ježíš, já tak miluju slovo velouté.) Nakonec přidejte ještě nadrobno nastříhané stonky petržele a máte hotovo.

Jen si dejte pozor, aby polévka při ohřívání nedošla k varu. Může jít jeho směrem, ale jak už to v životě bývá, i v tomto případě platí, že cesta je cíl.

P. S.: A pokud seženete kerblík, tak… se z něj hlavně nezblázněte!

P. S. 2: Kbelíková polévka, kdo to kdy slyšel…

P. S. 3: Kde že ho mají?