Sběračkou růží na jeden den. Co všechno se musí stát, než si můžete užít růžový krém

Pokaždé, když přijde pozvánka na pole, dokážu se sbalit do pěti minut. Stejně jako hi-tech laboratoře, tak i rozsáhlé lány květiny a bylinek mě nesmírně přitahují. Když to navíc znamená cestu do Maroka, není o čem přemýšlet. Tentokrát mě zlákala na dalekou cestu přes pohoří Atlas značka Weleda, která si v Africe nechává pěstovat ekologickým a udržitelným způsobem damašské růže. Celé dobrodružství začalo v Marrákéši, odkud jsme se vydali do Ouarazazatu.

Více než pětihodinová cesta skrz pohoří Atlas je zážitkem sama o sobě. Ačkoliv nejsem zrovna milovník dlouhých cest autem a výšek, tenhle výlet stál za to. Majestátní hory odkrývají pestrost místní přírody. Maroko opravdu není jen vyprahlá poušť nebo pětihvězdičkové resorty na pobřeží. Rudé skály se střídají se zelenými oázami, stačí kapka vody a krajina ze sebe okamžitě vydá to nejlepší. A to světlo! Tady zlatá hodinka trvá déle než pár okamžiků. V Ouarazazatu jsme se ubytovali v jednom z hotelových resortů. Toto město se proslavilo svými filmovými studii. Natáčel se tu mj. Gladiátor, Hvězdné války, Lawrence z Arábie, Mumie, Babel, Hanna, Poslední pokušení Krista, Alexandr veliký, seriály Hra o trůny, Prison Break, Kolo času a další. Filmové městečko bylo však jen zastávkou na mnohem delší cestě za vzácnými růžemi. 

Ty se pěstují v Kalaat M'Gouna, tzv. Údolí růží, kde jsou na svou hlavní komoditu patřičně pyšní. Město, ve které se zrovna konal každoroční festival růží, zdobí růžové monumenty, obchody lemující hlavní cestu lákají na růžový olej, sladkosti z plátků růží, růžovou vodu a další produkty vyráběné z královny květin. Právě sem přesunula značka Weleda veškerou svou pozornost. Téměř tři tisíce kilometrů přitom dělí růžové pole pana Jamala od německé centrály Weledy ve Schwäbisch Gmündu.

V minulosti si přitom značka, která hlásá motto „v harmonii s člověkem a přírodou", obstarávala klíčovou ingredienci v Bulharsku a Turecku. Do Maroka převedla produkci i další výzkum z jednoduchého důvodu: Jedině zde dokáže mít produkci, kvalitu i lidské zdroje plně od kontrolou. Během celodenní návštěvy růžových polí jsem měla možnost bavit se s místními sběračkami i experty na ekologické a udržitelné zemědělství. I ten sebemenší detail tu rozhoduje.

Na polích pracují výhradně ženy (momentálně jich je přes 80 a každý rok přibývají další s tím, jak se produkce rozšiřuje). Ručně během jednoho měsíce sklidí padesát hektarů růžových květů. Trpělivě procházejí mezi hustě osázenými řádky keřů a do látkových pytlů zavěšených kolem těla sbírají květ po květu. Jejich práci jsem si vyzkoušela a musím říct, že ačkoliv na fotografiích vypadá romanticky, není to zrovna lehké. Celý den na prudkém slunci, nikde žádný stín a trny dokážou i přes oblečení a rukavice nepříjemně škrábat. Denně přitom každá sběračka sklidí 30 až 40 kilo růžových květů, placené jsou od kilogramu. Aby jen Weleda plně pokryla vlastní spotřebu, potřebuje 100 tun růžových plátků za rok.

To je velká výzva, když se rozhlédnete kolem a zjistíte, že rozhodně nestojíte uprostřed zelené oázy s přebytkem vody. Okolí tvoří velmi suchá půda. Vyprahlé a na první pohled nehostinné prostředí se ale ukazuje být obrovskou výhodou. Sousední pole patří marockému králi a na tom svém si pěstitel Jamal Chahboun zajišťuje maximální kvalitu svých růží, které neohrožuje konvenční zemědělství. Zakladatel kooperativy Phytotagante spolu s odborníky z Weledy jde i do takových detailů, jako je výběr rukavic, které nosí sběračky při práci. Před časem se v laboratoři při testování čistoty růžových extraktů objevily mikroskopické stopy ftalátů, pocházející právě z rukavic sběraček, takže bylo okamžitě sáhnuto po jiném výrobku pro ochranu jejich rukou. „Naše testování surovin je velmi přísné a precizní. Díky tomu můžeme zaručit nulový obsah kontaminantů. Naše růžová esence nemá na trhu obdoby,“ vysvětlují agronomové Weledy Benjamin Mast a Clement Oberndorfer. 

Fakt, že na poli i v přilehlé škole, kterou spolu s hřištěm nechala vybudovat značka vybudovat v roce 2024, pracují jen ženy, není žádná náhoda. „Kdyby tu byli i muži, manželé by svým ženám nedovolili tady pracovat,“ říká Jamal. Na sběračky dohlíží také žena a další vládne škole s malebnou učebnou, ložnicemi pro děti, kuchyní a minizahradou. Děti se tu učí, hrají si a mají garantované teplé jídlo dvakrát denně, zatímco jejich matky a babičky sbírají růže. A nejen ty.

Aby měly zaměstnání po celý rok, rotují sběračky mezi jednotlivými plodinami podle sezony. Na přelomu dubna a května přichází na řadu růže damašská, poté meruňky, v zimě olivy a další měsíce se střídají pistácie či jiné plodiny, dokud není 50 hektarů pokryto prací po celý rok. Pokud není zrovna práce na poli, ženy šijí tradiční oděvy nebo pečou chleba pro místní komunitu. Práci dostávají přednostně samoživitelky, vdovy a ty, o kterých vedoucí kooperativy, také žena, ví, že potřebují extra příjem do rodinného rozpočtu. Pořadník na práci právě na těchto polích a zahradě se neustále rozrůstá a každý rok přibývají nová pracovní místa. Všichni vědí, že tu jsou velmi dobré podmínky a férová mzda. 

Dříve odebírala Weleda damašské růže z Turecka a Bulharska, které jsou největšími světovými producenty této květiny. Situace se ale mění. Jak Oberndorfer na můj dotaz vysvětluje, tamní kvalita neodpovídala standardům. V Turecku se často v analýzách ukazovaly pesticidy, které se na růže dostaly z jablečných sadů, a v Bulharsku pro změnu není zcela jasné, kdo plodiny sbírá, jakou mzdu dostává a v jakých podmínkách žije. „Jamal nabízí prostě nejlepší produkt," říká s úsměvem. 

Při procházce meruňkovým sadem probíráme návrat ke kořenům, tedy k biodynamickému zemědělství. To je šetrné k přírodě a podporuje biologickou rozmanitost. Mezi meruňkovými stromy tak rostou nové růžové keře, které jsou díky jejich stínu i kořenům lépe chráněné před mrazem. Pole lemují pistácie, roste tu divoká tráva, pozornému oku neunikne malý zajíc, které náhle objeví pár desítek metrů od naší skupinky. 

Promyšlené střídání a kombinace plodin, které se navzájem chrání a podporují, zúrodňuje půdu, láká rozmanité druhy hmyzu a zajišťuje ideální mikroklima. Zároveň umožňuje plánovat práci po místní obyvatele a zlepšovat jejich životní podmínky na několik generací. Kvalita místních plodin i života roste. 

Ihned po sklizni přichází čas na zpracování. Plátěné pytle plné čerstvě sklizených růžových květů putují do nedaleké továrničky, kde se nejdřív z květů zpracuje tzv. concrete. Zde s těžkými pytly manipulují a stroje obsluhují pouze muži. Vzniká tu intenzivně aromatický vosk, který následně putuje do Francie. Tam dalším zpracováním vznikne finální produkt, totiž rose absolute – čistá růžová esence používaná v parfemářství. V tomto případě se růžový absolut stane součástí pleťového krému, očního krému, pěsticího oleje, sprchového gelu a tělového mléka.

Zatímco na jihu Francie si značky i producenti sami vyrobějí finální produkty, z této manufaktury vychází pouze vosk. Proč, ptám se pana Jamala. „Důvodem je alkohol, bez kterého rose absolute nevyrobíte," vysvětluje energický Maročan. „Dovoz alkoholu do země je velmi problematický a drahý a taky potřebujete velmi specializované přístroje." To, že jde o velmi vzácné zboží, dokazuje i na číslech. Deset kilogramů růžového concrete stojí 20 000 euro. Než se dostanete na samotné absolute, potřebujete celou jednu tunu květů. 

Cesta růží do kelímku s úžasně vonícím krémem je dlouhá, doslova trnitá a v mnoha ohledem fascinující, když si uvědomíte, kolik práce a pozornosti stojí jen za samotnou vůní kosmetických přípravků ověnčených certifikáty jako NATRUE (Mezinárodní asociace pro přírodní a bio kosmetiku).

Pečlivá a neúnavná práce s místními pěstiteli a celou komunitou dělá z řady Divoká růže a bílý čaj mimořádný počin. Za každým kelímkem stojí životní příběhy celých rodin i naděje pro životní prostředí. Když dokáže jedno růžové pole změnit pustinu v úrodnou oázu, představte si, co by se stalo, kdyby celý kosmetický průmysl přešel k praktikám, které mají pozitivní dopad a budují budoucnost, která může být doslova růžová...