Health

„Dojíždění byla noční můra. Začala jsem proto do práce chodit pěšky (a změnilo mi to život).“

Také vás dennodenní dojíždění do práce už unavuje, a chodit do kanceláře po svých vám přijde jako sci-fi? A co když chůzi propadnete (a začnete z ní čerpat benefity)? Redaktorka britské edice Vogue sdílí svou cestu za lepší kondicí.
Foto: Streetstyleshooters/Getty Images
Na plný úvazek jsem v British Vogue začala pracovat v roce 2017. V té době jsem bydlela v jihovýchodním Londýně, v rezidenční čtvrti Surrey Quays. Harmonogram ranního dojíždění do redakce, která sídlí v Vogue House, se zdál jasný: stačilo jen dojít na stanici metra Canada Water a odtud jet 13 minut na Bond Street, přičemž hned za rohem stanice metra je kancelář. Jenže nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Stanicí Canada Water totiž neustále ovládalo davové šílenství. V dobré víře zabránit přeplněnosti nástupiště fungoval pro označování jízdenek jediný turniket. Cesta dolů k vagonům metra proto pokaždé trvala věky, a to nemluvím o boji, který se vždy strhl, když jste, nedejbože, zatoužili po tom si ve vlaku sednout. Chápu, že dojíždění nebaví asi nikoho, ale já do práce přicházela totálně vystresovaná.
O rok později jsem se přestěhovala do Ovalu. Zaradovala jsem se, když jsem zjistila, že téměř hned u vstupních dveří mého domova staví přímý autobus a že budu v redakci už za půl hodiny. Plánovala jsem si, jak si v autobuse pohodlně sednu a cestu prostě strávím čtením. Realita? Autobus byl pokaždé nacpaný k prasknutí dětmi školou povinnými. Někdy jsem se do něj ani nevešla a musela čekat, až přijede další spoj. A že bych si pak sedla? Spíš náhodou. Kolikrát navíc linky jely odklonem, případně bez vysvětlení končily dřív než na konečné. Se vším tím čekáním a zpožděním mi cesta zabrala skoro hodinu. Sice to byl lepší a fyzicky méně namáhavý způsob, jak se dostat do práce, ale frustrace, která mnou tenkrát cloumala, byla stejně nesnesitelná. Poslední věc, po které jsem po dlouhém dni toužila, byla představa, že znovu sednu do autobusu. A tak jsem se rozhodla, že domů půjdu pěšky. Plán mé cesty vypadal následovně: trasa vedla přes Mayfair, kolem St. James’s Park a Westminster Abbey, přes Lambeth Bridge a dolů přes Kennington. Po hodině a 10 minutách jsem byla v cíli. Uteklo to jako voda: chvíli jsem poslouchala podcast, telefonovala s přítelem, anebo jen sledovala, jak se po setmění rozsvěcují městská světla. 
Po několika týdnech jsem znala nazpaměť již celou trasu. Každou procházku jsem si maximálně užila. A byl to ideální způsob meditace. A pomohlo mi to i po kreativní stránce: kdykoliv jsem se zasekla nad nějakým článkem, který jsem měla odevzdat, inspiraci jsem našla právě při cestě. Dlouhé procházky mi ale dělaly dobře i po fyzické stránce. Předtím jsem občas zašla do posilovny, což mě spíše vybíjelo. Chůze však byla něco, co jsem mohla dělat přirozeně denně. Pak ale udeřila pandemie, která nás všechny zavřela mezi čtyři stěny. Mezitím jsem se přestěhovala do nové čtvrti — na Bermondsey, kam mi cesta z kanceláře zabrala stejně času, jako když jsem žila v Ovalu. A tak jsem se vrátila k zavedené rutině: z práce domů jsem se pravidelně vydávala po svých. S příchodem roku 2023 jsem ale udělala zásadní rozhodnutí: pěšky se začnu přemisťovat nejen z práce, ale i do práce. 
Mí přátelé nechápali. I já sama sobě pokládala otázky typu: Nebudu moc unavená, když toho nachodím dvakrát tolik? Není to přece jen dlouhá štreka na to, abych ji zdolala během jediného dne? A co ranní vstávání? Změnu jsem odstartovala hned prvním pracovním dnem v lednu. Horší podmínky jsem k tomu už mít nemohla: zuřila tma a zima. Míjela jsem lidi ponořené do vlastního splínu z toho, že svátky jsou v tahu. Oproti nim jsem ale sršela energií. Nová trasa mě vedla po Bermondsey Street, přes Borough Market, kolem shakespearovského divadla Globe, galerie Tate Modern, National Theatre, přes most Waterloo, přes Leicester Square a na Regent Street. Připadala jsem si jako nadšená turistka. Když jsem přecházela přes most Waterloo, oslepilo mě najednou sluníčko, snažila jsem se rozkoukat a rozhlédnout kolem a najednou jsem spatřila Shard, Canary Wharf, mrakodrapy ve čtvrti City s katedrálou svatého Pavla po své pravici a Big Ben, Westminster a London Eye po mé levici. Zkrátka jsem měla město sama pro sebe. Když jsem dorazila do kanceláře, byla jsem nabitá energií. Po týdnech a měsících, kdy jsem si každou cestu (jak do práce, tak i domů, užívala) jsem také uklidnila své okolí: ráno jsem se vůbec necítila vyšťavěná, právě naopak! Došlo mi, že unavenější bývám večer, ale tak nějak příjemně. Díky tomu se mi i lépe spí. Proměnu museli uznat i mí přátelé, které můj nový životní styl zprvu trochu vyděsil.
A mé obavy z ranního vstávání? I ty se rychle rozplynuly: probouzela jsem se ve stejnou dobu, jako kdybych měla jet autobusem nebo metrem, v 7:40. Kdybych totiž spoléhala na MHD, musela bych počítat s obvyklým zpožděním, s kterým by mi cesta zabrala mezi 40 minutami až hodinou. Pěšky to trvalo o pouhých deset minut víc. Navíc jsem se nemusela stresovat. Prostě jsem věděla, že se dostanu do kanceláře každý den ve stejnou dobu. Musím ale dodat, že jsem nechodila pěšky tam a zpátky každý den. Stejně jako jiní zaměstnanci, i my ve Vogue House pracujeme v redakci tři dny v týdnu, zatímco dva dny v týdnu využíváme home office (v ty dny jsem si zavedla alespoň kratší procházky na oběd).
Samozřejmě se občas stalo, že se pěšky jít nedalo, třeba z důvodu bouřky (mrholení mi nevadí, mám přece deštník), anebo jsem musela pozdě večer dojet metrem — ale šlo spíše o výjimky, ke kterým nedocházelo příliš často. 
Nyní, po více než roce, bych už neměnila. V průměru nachodím něco málo přes 12 000 kroků denně (když jsem dojížděla, bylo to sotva 4 000 kroků). A mé tělo jásá: víc vydržím, mám více energie, a méně upadám do letargie. Dříve jsem se probouzela s mírným brněním v zádech, v koleni nebo na chodidle. Chůze ale vše vyřešila. Moje tělo se tímto jednoduchým pohybem krásně formuje.  
Stejně jako mnoho jiných lidí, i já trpím sezonní afektivní poruchou. Zjistila jsem ale, že pravidelná chůze snižuje její projevy. Častokrát jsem v zimě netrávila venku ani chvilku. Dojížděla jsem tam a zpět ve tmě a občas si jen zaskočila na rychlý oběd. Teď mám každé ráno povinnou hodinu denního světla a čerstvého vzduchu. Ano, někdy je fakt zima, ale to vyřeším teplým oblečením — a po dvaceti minutách chůze jsem zahřátá až dost.
Z chůze těžím i výhody pro celoroční duševní pohodu. Během procházek si dopřávám i pauzy, které využívám k přemýšlení. Nemusím se věnovat psaní, odpovídat na e-maily, procházet seznam úkolů nebo jen bezmyšlenkovitě brouzdat po internetu. Ve světě plném nejistot a úzkosti mi procházky dodávají určitou míru stability. Je to něco, co miluji. Něco, na co se hrozně těším. Něco, co dělám jen pro sebe. A protože jsem se pravidelných výletů na čerstvém vzduchu nemohla nabažit, zavedla jsem je i do víkendových programů. Prostě jsem naskočila na autobus nebo vlak a popovezla se dál od domova jen proto, abych se pak domů mohla dostat pěšky. Díky těmto výpravám jsem lépe poznala Londýn a zamilovala se do něj. Když se totiž pohybujete metrem jen z bodu A do bodu B, vídáte pořád na stejná místa. Jakmile si ale stejnou trasu projdete pěšky, objevíte kouty, které vám dosud zůstaly skryté. Narazíte na restaurace a kavárny, o kterých jste nikdy neslyšeli.  
Ohromující je i částka, kterou jsem chůzí ušetřila. Cesta metrem do redakce tam a zpět by mě jen za tři dny stála přes 20 liber. Nyní za dojíždění utratím méně než 20 liber měsíčně. Což ale pořád není málo, když uvážíte, jak jde všechno nahoru.   
Ve Vogue přitom nejsem jediná, kdo chodí do práce pěšky. Chůzi si zamilovala i Jessie Heyman, editorka americké edice. Když loni na podzim zavítala do Londýna na Vogue World, zjistily jsme, že nám ranní cesta pěšky do práce zabere úplně stejně času. Jessiina trasa vede z Brooklynu do kanceláří americké Vogue ve One World Trade Center přes Brooklynský most. „Každý den začíná báječně bez ohledu na to, jaký pak bude,“ píše mi kolegyně z New Yorku. Chodit pěšky do práce se rozhodla po pandemii: „Hledala jsem způsob, jak omezit svůj čas v uzavřených prostorách, konkrétně v newyorském metru. Chůze mi dává kontrolu nad svým časem a zároveň cítím větší spojení s městem.“
Kolik z nás ale žije příliš daleko od svého pracoviště, a tak nemá možnost chodit do práce pěšky? Anebo mají jiné povinnosti, které zcela pohlcují jejich mimopracovní dobu. Navíc jejich trasa může skýtat nástrahy (mám štěstí, že ta moje je i v noci bezpečná a dobře osvětlená), anebo na procházky nenajdou dostatek času (pokud ale máte ve zvyku jezdit na lekce do fitka a pak se trmácet domů, tak si čas jistě najdete, nebo ne?). A pokud nemůžete do práce chodit pěšky, zkuste alespoň jezdit na kole. Jeden z mých kolegů jede většinu cesty do práce vlakem, ale posledních 25 minut do cíle se přesouvá na kole.
Častokrát bez přemýšlení volíme veřejnou dopravu, protože jsme prostě tak zvyklí. Moji kolegové cestují metrem i jen jednu stanici. Přitom samotná jízda metrem trvá tři minuty, cesta pěšky deset (a ještě vám přinese více příjemných zážitků). Zkuste příště přidat do svého cestovního rozvrhu i chůzi. Nikdy dopředu nevíte, jestli tomu náhodou nepodlehnete. Stejně jako já.
Článek vyšel v originále na Vogue.co.uk.