Poklady ukryté v Kongresovém centru Praha

Ptáte se, kdo že si v 80. letech prosadil myšlenku propašovat více než 200 uměleckých děl do budovy určené pro kongresy? Byl to zákon, který platil v letech 1965 až 1991. Ten přitom ukládal, aby každý státní stavební projekt  vyčlenil 1 až 4 % z celkového rozpočtu na výzdobu, která obohatí okolní veřejný prostor. Ovšem nešlo o novinku. Myšlenka zákonné povinnosti podporovat umění vznikla již ve 30. letech v některých amerických městech, postupně přicházela do západní Evropy, načež se v 60. letech probojovala i k nám. Estetická hodnota těchto uměleckých objektů uprostřed panelových sídlišť, před obchodními domy nebo kancelářskými budovami byla, pravda, často diskutabilní, našly se ale i světlé výjimky. Ty nejsvětlejší můžete vidět právě v Kongresovém centru Praha. Finanční náročnost projektu výstavby dřívějšího Paláce kultury totiž umožnila pořídit množství uměleckých děl, a hlavně investovat do kvality.

Dílo je vyrobeno technikou taveného skla, při níž se sklo odlévá do formy podobně jako třeba bronz. Po několikadenní tavbě je plastika ještě ručně broušena a leštěna. Tuto technologii autoři Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová v 50. letech sami vynalezli, následně vyvíjeli a postup aplikovali ve vlastním specifickém tvarosloví, které reflektovalo aktuální projevy v umění. A je tu ještě pár zajímavostí:

Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová (dcera sochaře a zakladatele Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě), byli nejvýznamnější představitelé české umělecké sklářské školy. Spolupracovali od roku 1954 a už v roce 1958 reprezentovali československou sklářskou tvorbu na EXPU 58 v Bruselu. V roce 1963 se Stanislav Libenský ujal vedení Ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a během svého života významně ovlivnil celou generaci sklářských výtvarných umělců u nás i ve světě. Brychtová a Libenský se ve své tvorbě věnovali především monumentálním taveným skleněným plastikám pro architekturu. Stanislav Libenský zemřel v roce 2002, Jaroslava Brychtová v roce 2020. Brychtová až do své smrti aktivně provozovala Muzeum sklářské tvorby Stanislava Libenského v Železném Brodě. Díla obou autorů ale můžete dodnes obdivovat v muzeích skla po celém světě.

Plastika Slunce od Vladimíra Procházky je součástí kompozice umístěné v prostoru ocelového kruhového schodiště v reprezentační části budovy. Jedná se o funkční umělecké dílo, které má kromě výrazné estetické role také úlohu praktickou, protože slouží k osvětlení mohutného schodiště. To propojuje všechna tři podlaží. Kompozici tvoří dvě části: V patě schodiště se nachází obří Slunce ve tvaru koule, které je složené ze stovek menších zlatých kulových ploch. Nad ním je umístěné svítidlo, výrazný skleněný objekt, opět slunce, tentokrát ve tvaru půlkoule. Vše je ještě doplněno západem slunce (kulovou úsečí), která se nachází v přilehlém salonku. Práce na plastice trvaly zhruba rok a podle slov autora i po letech tato plastika neztratila nic z původního zadání. Půlkruhové těleso nad schodištěm se skládá z nosné kon­strukce osazené mosaznými trubkami. Do nich jsou zafixovány světelné trubice ze simaxového skla. Tento speciální druh skla vyniká velkou teplotní a chemickou odolností, takže se dobře hodí právě pro výrobu uměleckých svítidel. Na kovových částech svítidla spolupracoval Procházka s bratry Petrem a Pavlem Patakiovými, kteří se dlouhodobě věnují umělecké kovařině. Co klíčového se k plastice váže?

Vladimír Procházka se narodil v roce 1947 v Ústí nad Labem, kde žije a tvoří dodnes. Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a poté Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde studoval v ateliéru profesora Stanislava Libenského. Vladimír Procházka vytvořil celou řadu skleněných plastik či fontán jak pro veřejné budovy, tak pro soukromé sbírky na celém světě. Jeho díla můžete vidět například v románské rotundě na hoře Říp nebo ve výškové budově obchodního centra v Dubaji.

Celý Jižní salonek je pojat jako koncepční umělecké dílo včetně masivního stolu a textilních tapet (jejich autorem je Josef Muller). Na první pohled ale upoutá pozornost dominantní svítidlo zasazené do tvarovaného bílého žebrového podhledu. To má na svědomí František Vízner. Celé dílo tvoří stovky drobných dutých skleněných koulí zavěšených na svislých kovových tyčích a bylo vytvořeno ve sklárnách v Kamenickém Šenově. Osvětlovací těleso přesně kopíruje tvar stolu, u nějž probíhala jednání na nejvyšší státní a stranické úrovni.

Narodil se 9. března 1936 a zemřel 1. července 2011. Tento přední český umělec, sklářský výtvarník a designér se nejprve vyučil malířem skla. Na počátku 60. let však vystudoval pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a už v letech 1962-1967 pracoval jako návrhář ve sklárně Sklo Union v Dubí u Teplic. Zde navrhoval zejména tvary a modely u výrobků z lisovaného skla. V 70. letech působil v dnes již zaniklé sklárně ve Škrdlovicích jako hlavní výtvarník. Od roku 1977 až do konce svého života se věnoval volné tvorbě, kde vynikal zejména v oblasti brusu tvarovaného skla. Mezi jeho nejoblíbenější předměty tvorby patřily především vázy a mísy. Za svůj umělecký přínos byl uveden do Síně slávy prestižních cen designu Czech Grand Design.

Druhým Sluncem, které můžeme v Kongresovém centru Praha najít, je opona o rozměru 40 x 15 metrů, která byla vytvořená dle návrhu úspěšného českého výtvarníka Aloise Fišárka. Opona se nachází v kongresovém sále a reprezentuje um československých textilních tvůrců. Vznikla speciální technikou Art protis, která je československým patentem vyvinutým brněnským Výzkumným ústavem vlnařským v roce 1964. Větší dílo vytvořené stejnou technikou ve světě nenajdete.

Technika Art protis patří do oblasti netkaných textílií a umožňuje realizaci netkaných nástěnných koberců. Ty vznikají kladením vrstev česaného a barveného rouna na sebe. Oproti metodě tvorby gobelínu umožňuje Art protis rychlou změnu návrhu na podkladu. Technika zároveň umožňuje pracovat s jinými materiály, například s jutou případně i filmtiskem. Vlákna se na sebe nanáší v různě silných vrstvách od 1 mm po 2 cm, a když se celá plocha zatíží, spojí se žehlením a prošije řadou stehů v pravidelných vzdálenostech k podkladu na speciálním stroji. Barvy, jejichž výraznost je dána právě tloušťkou jednotlivých nanášených vrstev vláken, svým způsobem nahrazují malířské barvy. Technika získala zlatou medaili na Světové výstavě 1967 v Montréalu a následně i v Ósace v roce 1970.

Narodil se 16. července 1906 v Prostějově a zemřel 5. února 1980 v Praze. Do Prahy přišel poprvé v roce 1924 s cílem stát se malířem. V téže roce složil maturitní zkoušku a začal studovat na pražské Akademii výtvarných umění. Soubor děl, která v roce 1929 vystavil, vzbudil velkou vlnu pozornosti a koncem roku 1931 se Alois Fišárek stal řádným členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Přesto, že ve své tvorbě promítal většinu dobových směrů, k žádnému se nikdy naplno nepřiklonil. Jeho tvorbu velmi ovlivnilo období od roku 1938, kdy ještě před začátkem války opustil Prahu, přestěhoval se do Opočna u Dvora a začal spolupracovat s textilními závody Josefa Sochora. Zde zůstal až do roku 1945, aby spolupracoval na filmovém tisku na tkaniny. Za život obdržel nespočet ocenění a titulů. Kromě opony Slunce v Kongresovém centru Praha Fišárek pracoval také na výzdobě foyer Janáčkova divadla, Kulturním domě v Ostravě, interiéru československého pavilonu na EXPO 67 v Montréalu, budově Federálního shromáždění, pražském hotelu Intercontinental, Českém fondu výtvarných umění nebo stanici pražského metra Kosmonautů (dnes Háje).