Art on the box 3: tenisky a básně

Model Old Skool je jednou z nejproslulejších streetwearových obuví. Na svět přišel v roce 1977, v době, kdy se surfaři v kalifornském Costa Mesa začali scházet ve vypuštěných bazénech. V Old Skoolech si tak cestu světem razili první skejťáci.

Jejich tvarové řešení bylo na svou dobu rebelsky jednoduché. Teniska ze semiše, co se dá obout i bez tkaniček? To v sedmdesátkách neznělo jako řádná obuv. Podoba šněrovacích i nazouvacích, tedy takzvaných slip on variant těchto kultovních kecek, definovala skate kulturu jako svobodomyslnou dobu. A proto je každá připomínka Old Skool ideální příležitostí k vyzdvižení dalších nových vizí.

Projekt Art on the Box tuto příležitost využívá každý rok a spojuje odkaz značky Vans s lokálními umělci. Ze spojení vzejde letos už potřetí limitovaná edice doplňků – například plátěná statement taška či originální nálepky a tetovačky – které model Old Skool doprovází. Nejedná se přitom o pouhé předměty, ale uměleckou reinterpretaci fenoménu Vans. Letos se pod ní podepsala básnířka a vizuální umělkyně Michaela Fenklová. Ta vytvořila báseň a spolu s ní i design plátěnek, polepů na krabice slip on verze slavných bot a taky tetovačky. „Napsala jsem generační báseň, která mýma očima reflektuje pocity, hodnoty a postoje mladých lidí, kteří se snaží dělat všechno, co můžou, aby zůstali v pravdě sebe samotných. Vše nese jedno jediné poslání – my jsme ti, kteří mění narativ,“ vysvětlila Míša na svém instagramovém profilu. V reakci na tak silný manifest se proto nelze nezeptat...

Nemám žádnou konkrétní vzpomínku, ale pojem Vans je pro mě spojen s pocitem bezstarostnosti. Jen tak jít ven za dům, potkat se s klukama, nic nepředvídat. Samozřejmě jsem Vans nosila a nosím, ale co v nich zažívám, je víc než jen jeden konkrétní okamžik, který by se mi pokaždé vracel.

Na co jsi myslela, když jsi báseň pro projekt Art on the Box psala? 

Floutkaření, to je pro mě ten pocit, když za domem třeba rozkopeš krabici a cítíš se bezstarostně. 

Proto to nerozděluji, v těch verších jsem autentická, ale jen v náznacích. O žádné souvislosti z mého života nemluvím konkrétně. Jsou to moje prožitky, jen je nikdo přesně nepozná. 

Chtěla jsem, ať si z projektu každý odnese něco přímo na sobě, proto tetovačky, takže jsem trochu uvažovala nad tím, že musí být skladba písmen zřetelnější, ale to byla vcelku běžná úvaha. Navíc já většinou dám hned na to první, co mě napadne, a už se k tomu nevracím, a když, tak se jen přesvědčím, že ten první nápad byl stejně nejlepší. Takže když už existuje koncept, příliš se dalšími úvahami nestresuji a neomezuji. 

To nikdo neví, to se nedá předvídat.