Opuštěný zámek na jihu Francie se probouzí do krásy

V údolí vysokých lesnatých kopců, mezi jihofrancouzskými vesničkami Château-Verdun a Les Cabannes, stojí pohádkový zámek z osmnáctého století. Už pohled na něj skrz železnou bránu obrostlou růžemi vás nutí štípnout se, abyste se ujistili, že se vám jen nezdá. Vítejte v Château de Gudanes.

O návrh tohoto neoklasicistního klenotu se postaral Ange-Jacques Gabriel, který byl od roku 1735 asistentem svého otce, hlavního architekta ve Versailles, a o sedm let později ho na této prestižní pozici nahradil. Château de Gudanes byla zakázka, již dostal od Louise Gasparda de Sales, markýze de Gudanes, pro svůj vliv příznačně přezdívaného Král Pyrenejí. Jeho potomci zámek obývali až do Velké francouzské revoluce, kdy byl konfiskován.

Dalším majitelem se stal obchodník Pierre Astrié, jehož rodina byla v roce 1824 (během dočasného obnovení francouzské monarchie) povýšena do šlechtického stavu a oficiálně mohla nést jméno d’Astrié de Gudanes. Proto můžete na balkonovém zábradlí vidět propletená písmena C, A a L – jde o monogram Charlotte d’Astrié de Limairac, vnučky Pierra. V rodině zámek zůstal ještě několik generací. Po druhé světové válce ho však čekal smutný osud. V šedesátých a sedmdesátých letech se zde konaly dětské letní tábory a pak dlouho pustl.

Roku 1994 ho francouzské Ministerstvo kultury a komunikace prohlásilo za kulturní památku. Tím překazilo plány anglického konsorcia, které ho o pět let dříve koupilo s tím, že z něj udělá hotel. Zároveň to však znamenalo, že opuštěná stavba dál chátrala. Střecha i podlahy se na několika místech časem propadly a interiéry značně poničila voda.

Po čtyřech letech na realitním trhu a dvou letech vyjednávání Château de Gudanes v roce 2013 kupili manželé Watersovi z australského Perthu, rozhodnuti tuto spící krasavici probudit k životu. Zatímco Craig se kvůli práci vrátil do Austrálie, Karina zůstává a vede restaurátorské práce. Československé Vogue poskytla rozhovor, v němž přibližuje proces obnovy i svou vizi.

Než jsme se stačili vydat na náš druhý výlet do Francie s cílem najít nějakou nemovitost, náš syn na internetu objevil Château de Gudanes. Ztělesňoval všechno, čemu jsme se tenkrát při hledání pokoušeli vyhnout – byl to zámek, potřeboval zrestaurovat a ještě k tomu byl vedený jako kulturní památka. Jenže potom jsme ve Francii strávili týden obhlížením různých nemovitostí a ani jedna nám nevyhovovala. A tak jsme se rozhodli zariskovat a přijet se na zámek alespoň podívat.

Přinejmenším to byl šok. Předchozí majitel nás dopředu upozornil, že je nutné mít na hlavě helmu, ale žádné varování nás nemohlo připravit na to, co se skutečně skrývalo za těmi velkými dubovými dveřmi…

Už jen to, že jsme mohli vstoupit pouze do čtyř místností, protože v nich jako jediných zůstala podlaha a strop… Aspoň tedy částečně! Téměř celý zbytek zámku byl zborcený. Stačilo zvednout hlavu a spatřil byste nad sebou modrou oblohu. Všude kolem byla plíseň. Ty největší houby, jaké jsem kdy viděla, pokrývaly většinu stěn i stromy, které rostly ze střechy.

Uprostřed toho všeho jste však také mohl vidět elementy krásy – Salon de Musique pokrytý lístky z 24karátového zlata, Salon de Roses s růžově zbarveným obložením a parketami nebo starou kapličku tak akorát pro deset lidí, jíž se mezi těmi troskami nějak podařilo přežít.

Věděli jsme, že kdybychom v tu chvíli odešli, všechna ta láska, která původně šla do vybudování tak nádherného místa, by se ztratila navždy. Vzalo nás to za srdce. Jakmile jsme se vrátili do Austrálie, udělali jsme nabídku.

Poté, co jsme zámek koupili, jsme se dozvěděli, že než upadl do tak dezolátního stavu, měl za sebou velmi elegantní historii. Byl postaven okolo roku 1745 podle návrhu slavného pařížského architekta Ange-Jacquese Gabriela, který byl zodpovědný také za osobní rezidenci Marie Antoinetty Malý Trianon a za její operní divadlo ve Versailles. Dnes je Château de Gudanes tzv. Monument historique první třídy, stejnou klasifikaci má třeba Eiffelova věž nebo Zámek ve Versailles.

První fáze restauračních prací spočívala v tom, že se budova musela zpevnit. Z vnitřku jsme odklidili na pět set tun sutin a v nich jsme našli nespočet historicky důležitých objektů – středověké malované kameny, renesanční zdobené trámy a kousky krbů z osmnáctého století. Zachránili jsme je a jednoho dne bychom je zde chtěli vystavit.

Když jsme budovu nakonec zpevnili, mohli jsme blíže prozkoumávat místa, do nichž nikdo nevstoupil celé desítky let. Narazili jsme na architektonické skvosty, o kterých jsme neměli ani tušení, třeba naprosto nedotčené lustry.

Při odklízení jsme narazili na velkou díru v podlaze. Když jsme se ani po osmi metrech kopání nedostali na její dno, rozhodli jsme se přestat. Místnost, kterou jsme tím částečně odhalili, měla klenutý strop jako stará kaple. Kdysi to mohla být jedna ze sklepních místností, zámek jich má celkem šest, anebo to mohl být také prostor k uskladnění obilí a vody. Není ovšem vyloučeno ani to, že šlo o vstup do tunelu, který mezi Château a místní vesnicí skutečně existoval. Východ z něj je stále možné vidět na vnější straně zdi objektu, ačkoliv byl po mnoho let zazděný.

Kvůli tomu, že jde o kulturní památku první třídy, musí být všechno – včetně výměny každičké okenní tabulky – dopředu schváleno francouzskou vládou, a to na třech úrovních: v Paříži, v Toulouse a pak ještě kanceláří místního starosty. Někdy tak musíme na potvrzení čekat i dva nebo tři roky, což dělá z restaurování objektu velmi dlouhý proces. Každý den přitom nese novou výzvu a úspěch určuje naše schopnost přizpůsobit se a nacházet nová kreativní řešení.

Naše plány do budoucna se stále mění a vyvíjejí, jsme teprve na začátku, ale za poslední roky jsme tu měli různé návštěvy a události, které nám pomáhají určit, co bude nakonec nejvhodnější směr.

Mezitím se během práce snažíme našlapovat lehce a něžně, abychom uchovali atmosféru a autentičnost místa i regionu, jak jen to bude možné. Syrovost, opotřebení a historie zámku musí zůstat. Také dodržujeme principy energetické šetrnosti a udržitelnosti. To znamená upcyklaci a recyklaci při výběru materiálů a dekoru.

Nechceme ze zámku dělat okázalé muzeum. Nebudeme plnit zdi malbami a podlahy nábytkem. Budeme to tu udržovat relativně minimalistické. Château de Gudanes má být místem k odpočinku. Budete se tady moct nadechnout a užít si klid.