Patronka ženského týmu Slavie Ivana Tykač a trenér Jindřich Trpišovský: Chceme, aby fotbal hrály všechny holky. Je to nejdostupnější sport, čistý a krásný

Ivana Tykač: Celý život citlivě vnímám, že v momentech, kdy se člověk snaží něčeho dosáhnout, například v byznysu, ale platí to pro jakýkoli obor, ženy často zůstávají stát stranou. Čekají, až na ně přijde řada. Až poté, co někdo jiný dosáhne úspěchu. Sama jsem si tím prošla a vím, že to není jednoduché. Posledních patnáct let v rámci naší obecně prospěšné společnosti Women for Women podporuji ženy v těžkých životních situacích a chci jim pomoct. Neudělat jim cestu snadnější, taková nikdy nebude, ale dodat jim odvahu, aby se nebály vydat za svým úspěchem. Žena to má složitější, když přijdou děti, které jsou na ní po určitou dobu zcela závislé a velká část péče zůstává na ní. Rodičovstvím jsou daleko vytíženější než muži, a tak ztrácejí i řadu příležitostí. Přestože mateřství přináší obrovskou radost, je to pouze jedna z životních rolí. Chci, aby ženy využily svůj potenciál, byly sebevědomé a spokojené. A k tomu může přispět i sport. Nejen jako pohyb, ale i jako prostor, kde najdou svou komunitu. Fotbal toto všechno nabízí. Je jasné, že ženy pro něj nejsou zcela srovnatelně fyzicky vybavené jako muži, ale proč by ho nemohly hrát? V Česku je ženský fotbal stále podceňovaný. Ano, je trochu jiný než mužský, ale ať ho holky hrají.

Jindřich Trpišovský: Vidím to stejně. Každý má své sny a touhy, kluk nebo holka, a je důležité, aby měl možnost dělat to, co ho baví. U sportu nepřemýšlím nad tím, pro koho je určený, kdo ho má a kdo nemá dělat. Je to otázka příležitosti. A je skvělé, že na stadionu při pohledu na tribuny vidím, že na fotbal chodí čím dál víc holek a malých dětí s rodiči a společně fandí. Když se podíváme na dnešní přetechnizovanou, předigitalizovanou dobu, je čím dál těžší dostat děti ven a na hřiště, a proto si cením každé možnosti, díky níž se děti ke sportování dostanou. 

I. T.: A to mě trápí. Dnes, kdy má každé dítě počítač, tablet a v kapse telefon, je velmi těžké je dostat od přístrojů. Sport může pomoct, aby děti netrpěly nadváhou, která se dnes bohužel týká osmi z deseti dětí. A proto říkám, dejme holkám míč a ať si kopou na každém hřišti. Fotbal je fenomén a ony chtějí mít stejné příležitosti jako kluci.

J. T.: Něco na tom je. Pro mnoho lidí je ženský fotbal koukatelnější, neodehrává se v takové rychlosti, a proto je přehlednější a diváci si dokážou víc vychutnat fotbalové akce. A rozhodně v něm není tolik tvrdosti, agresivity a brutálních faulů, což se v mužském fotbale objevuje.

I. T.: Jsem i fanynka ragby, takže vím, že tvrdší kontakt ke sportu patří. Ale ženskému fotbalu atraktivita nechybí a tím, že je o něco pomalejší, bývá přesnější a někdy i taktičtější. Pro laického diváka je díky tomu srozumitelnější. Fotbal je světový fenomén a nevidím důvod, aby u něj ženy nebyly.

I.T.: Až ženský fotbal přitáhne tolik fanoušků a reklamních partnerů jako ten mužský, pak určitě ano. Odměny jsou vždy odrazem peněz, které do sportu plynou. Jsem zastánkyně toho, že rovnost musí vycházet z reality, ne z umělého přerozdělování. 

J. T.: Přesně. Je to otázka trhu a konkurence, stejně tak jako to platí i v ostatních oborech. Čím víc lidí se bude o ženský fotbal zajímat, tím víc peněz se do něj dostane a ruku v ruce s tím přijdou i vyšší odměny.

I. T.: Především podporovat malé holky a dospívající dívky, aby sportovaly. Fotbal je dostupnější sport než jiné, stačí míč a plácek, kde je možné si zakopat. Není nutné investovat do drahého vybavení, jako je tomu třeba u lyžování. Díky tomu je fotbal dostupný pro všechny sociální vrstvy. A znovu připomínám, nejde tu pouze o fotbal, ale o to, aby se děti hýbaly, sport jim pomůže k lepšímu zdraví a ke zdraví celé populace.

J. T.: Fotbal měl vždy širokou základnu právě proto, že je jednoduchý na vybavení. A pro mě je dětská kategorie naprosto klíčová. Kdo je ke sportu vedený odmalička, vybuduje si k němu vztah na celý život a později si pro sebe hledá i jiné druhy sportovních aktivit. A opačně, když vám taková zkušenost v dětském věku a mládí chybí, není na co navazovat a ke sportování si hledáte cestu obtížněji. Mám radost, že dnes, alespoň ve fotbale, vidím velký posun. Když jsem s ním začínal já sám, holky mezi kluky vůbec nehrály, nyní je jich v přípravkách a žákovských kategoriích vidět spousta.

J. T.: Hlavně bych jim řekl, ať dělají jakýkoli sport. Ať se každý z nich v nějakém najde. A fotbal? Na něm je nejkrásnější gól. Radost z něj. Kdo si to vyzkouší, toho si fotbal získá. A pak je tu ještě další důležitá věc, a to, že se jedná o kolektivní sport. Být součástí týmu je pro děti obrovsky důležité, zvlášť v dnešní době, která má sklon k individualizaci. Mluvím ze své vlastní zkušenosti. Lidé mi to moc nevěří, ale jsem poměrně velký introvert a rád trávím čas sám se sebou. Byl jsem takový i jako malý kluk a byl to právě fotbal, který mě naučil fungovat v kolektivu.

I.T.: Fotbal je kolektivní sport, v němž děti můžou nalézt svoji komunitu a společně sdílet radost i neúspěchy. Dnes bohužel často zůstávají jen ve svých virtuálních světech, odtržené od reality a mnoho věcí jim uniká. O to víc potřebují skutečné vztahy a přátelství. Fotbal jim tohle všechno může nabídnout.

J. T.: Boom ženského fotbalu je celosvětový. Věřím, že i u nás půjde nahoru. Zároveň ale musíme pracovat i s dětmi a udržet malé kluby, které bohužel zanikají. Bez nich nebude mít fotbal kde vyrůstat. Všichni vidí velké zápasy, ligu mistrů, ale kluci a holky musí někde začít. Je čím dál těžší dostat děti k fotbalu, protože okolo nich je přemíra jiných lákadel. Musí přijít další a další generace, ale je to čím dál složitější. Už třeba jen proto, že rodiče mají hodně práce a vozit děti na trénink je časově náročné. A konečně, každá činnost, a sport není výjimkou, potřebuje vzory, které jsou inspirací pro ostatní. 

Když jsme u vzorů a přejdeme k těm ženským, poradila byste mi ze své ze své mateřské zkušenosti, co je důležité pro to, aby děti, a konkrétně dívky, vyrostly v sebevědomé a spokojené ženy? Stačí jít příkladem?

I. T.: Ano, příklad je zásadní. Moje zkušenost je, že dcery v pubertě inklinují spíš k otcům a my matky trochu ustoupíme do pozadí. A i když se to tak možná na první pohled nezdá, ony nás přesto pořád bedlivě sledují a později, až se stanou samy matkami, se k tomu, co viděly, vrátí. Nejjednodušší pro ně pak je se jakoby vrátit v čase a ptát se: Jak to ta máma nebo babička dělaly? Matky by proto podle mého názoru neměly ve vztahu s dcerou vystupovat v roli kamarádky, ale jako průvodkyně do dospělosti, umět vytyčit koridor, vymezit hranice a ukazovat směr svým vlastním příkladem. 

V našem institutu Solvo jsme uvedli nový projekt Odolnosti, v jehož rámci zkoumáme faktory, které k ní přispívají, a svoji vlastní odolnost si můžete i otestovat. Měli jsme skvělé panelisty, program i netradiční zakončení se záchranáři. A osobně? Moc mě těší, že moje šestnáctiletá dcera pořád stojí o to, abych s ní trávila čas.

Když žehlím. Pustím si podcast nebo poslouchám něco v angličtině či francouzštině a dvě hodiny strávím v klidu a o samotě žehlením. 

Každý den mi dělá radost moje rodina. A bylo tomu tak i v poslední době. V pracovním životě je to určitě titul se Slavií nebo další velký přestup za rekordní částku do Premier League ze Slavie – Malick Diouf. A zároveň výkony, které Malick v Anglii předvádí. Další hráč, který plynule přešel ze Slavie rovnou do anglické Premier League, hraje ji pravidelně a na začátku sezony je se třemi asistencemi nejlepším hráčem West Ham United.

Podmínka odpočinku je pro mě vypnutý telefon. Pokud tomu tak není, tak není šance odpočívat. Takže vypnutý telefon a k tomu ideálně sport, kdy je člověk sám se sebou. Jízda na kole nebo běh, kdy jsem sám a s muzikou. Ta je pro mě také důležitá. Pravidelně jednou týdně chodím k fyzioterapeutovi. U toho si také odpočinu, dělám něco pro tělo.