Debata o nedostupném bydlení je stále plytká, říká Magdalena Havlová

Romana Schützová22. 12. 2025

„Pocházím z rodiny, kde architektura, umění a kultura byly přirozeně přítomné. Moje máma, Ester Havlová je fotografka architektury, tudíž jsem se v kulturním prostředí pohybovala od narození,“ říká Magdalena Havlová v rozhovoru pro Vogue Leaders. Letos se v nominacích na prestižní Českou cenu za architekturu ocitl její projekt Veritas, který se soustředí na dokonale harmonické propojení s přírodou.

Foto: Jiří Ryszawy

Magdalena Havlová

Krásu architektury jste vnímala už od dětství, byla proto volba vaší budoucí profese jasná?

Určitě mě formovalo to, že mě máma brala s sebou do práce. Jak na stavby, tak na schůzky v architektonických kancelářích. Později jsem začala fotit společně s ní a pořád se tomu věnuji. Myslím, že architekturu hodně vnímám skrze obrazy. Na střední škole jsem tíhla spíš k humanitním předmětům, ale nakonec jsem si podala přihlášku na architekturu a vyšlo to. Vlastně to nebyla moje vysněná profese.

Jak vypadal váš první architektonický návrh?

Záleží, co bereme jako první architektonický návrh. Ve škole jsem v prvním ročníku navrhovala galerii v podzemí. Šlo o zadání, kde hlavním tématem bylo procházení různě osvětlenými prostory: od tmavého tunelu přes světlý dvůr až po kruhovou výstavní síň se světlíky. Na první pracovní stáži v Curychu jsem pracovala na studii bytového domu pro seniory. Tato zkušenost mě zásadně ovlivnila, uvědomila jsem si spoustu principů navrhování, které mi na škole nikdo nedokázal předat. První projekt, který se realizoval, byla přestavba administrativní budovy v Berouně, na níž jsem pracovala ve studiu OV Architekti. Tam jsem zase získala zkušenosti s projektováním všech fází dokumentace i s autorským dozorem na stavbě.

Jste autorkou projektu Veritas v Českém středohoří. Jde o dva objekty ze dřeva, chatu a saunu se společnou terasou na pozemku mezi vinicemi. Za tento počin jste byla letos nominovaná na Českou cenu za architekturu. Kde jste hledala inspiraci? A co bylo nejtěžší?

Veritas je můj první projekt, na kterém jsem pracovala sama za sebe, takže mě nominace velmi překvapila. Zároveň šlo o specifický projekt, neboť se s klientem znám a celá práce byla hodně založená na jeho vlastní energii a důvěře. Jestli mě něco inspirovalo, byla to určitě architektura, již jsem navštívila v zahraničí. Ať už v rámci Erasmu ve Švédsku, na pracovních stážích ve Švýcarsku, nebo na výletech se Školou architektury Akademie výtvarných umění, kde jsem dělala doktorát. Konkrétně jde vždy asi především o detaily a různé momenty, které mě zaujmou a utkví mi v hlavě. Ale jinak je pro mě důležité vycházet z kontextu daného místa a podmínek, což v tomto případě byly hlavně výhledy a průhledy, ale i skutečnost, že to měla být taková česká DIY chata, i když velmi komfortní. Nejtěžší bylo asi přijmout realitu, že výsledek nebude úplně podle plánu.

S Miroslavem Šikem jste napsali důležitou publikaci Náš dům. Dostupná architektura bydlení. Proč by si ji měl každý přečíst?

Kniha Náš dům je vlastně mou disertační prací, kterou jsem zakončila doktorské studium na Škole architektury Akademie výtvarných umění v Praze u profesora Miroslava Šika. Díky grantu Nakladatelství AVU se mi pak v navazujícím roce podařilo věnovat čas editaci a vydání, z čehož mám velkou radost. Nevím, jestli je to kniha pro každého, ale byla bych ráda, kdyby se díky ní zlepšil narativ o důležitosti nájemního bydlení. Pohybuje se na pomezí odborné a umělecké literatury, jsou v ní krátké eseje o různých historických i teoretických aspektech bydlení a jeho architektuře, fotografie a překreslené plány vybraných historických realizací a také jakýsi referenční katalog témat, kterými by se měli zabývat architekti či investoři současných projektů družstevního bydlení, které mě v kontextu Česka zajímalo nejvíce.

Stále přehlížíme důležitost architektury ve výzkumu toho, jak můžeme bydlet.“

Mým cílem byla publikace, jež by problematiku dostupnosti bydlení vysvětlovala z pozice architektury v širším kontextu a mohla by být užitečná jak pro studenty architektury, tak pro obce a města i kohokoliv, kdo by se v tématu chtěl lépe zorientovat. Stále totiž považuji jak laickou, tak odbornou debatu o dostupnosti bydlení za velmi plytkou a přehlížející důležitost architektury a její vliv na výzkum toho, jak vlastně dnes můžeme či máme hromadně bydlet.

S kterým architektem byste se ráda setkala a proč?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, ale napadá mě třeba Jože Plečnik. Zajímalo by mě jeho přemýšlení o architektuře, ať už šlo o jeho návrhy na celkovou proměnu identity Lublaně, nebo o drobné zásahy tam i v Praze. A taky to byl psí člověk, což je vždycky dobré znamení.

Co vás na práci architektky nejvíc baví?

Myslím, že postupně objevuji, co všechno architektura dokáže, a to mě na tom baví asi nejvíc. A také to, že práce může být různorodá. Hrozně se mi ulevilo, když jsem si sama před sebou obhájila, že můžu dělat víc věcí, než jen sedět v kanceláři za počítačem. Momentálně vedu ateliér na Fakultě architektury ČVUT, občas zasedám v různých komisích, přednáším nebo píšu. Zároveň i v rámci navrhování se člověk může setkat s pestrou škálou měřítek i činností – od participace ve veřejném prostoru přes výzkum dispozic bydlení až po vlastnoruční výrobu nějakého prvku. Je to dobrodružství.

Založila jste studio not at all office. Na co se v něm zaměřujete a jak velký je váš tým?

Not at all office vzniklo v situaci, kdy jsem již šestým rokem pracovala ve studiu Apropos Architects a zároveň jsem tušila, že budu potřebovat nějak odprezentovat Veritas. Nevěděla jsem, zda to bude záležitost jednoho projektu, nebo i něčeho dalšího (odtud také pramení samotný název). Sama jsem nikdy netoužila po vlastním ateliéru, ale ve stávající kanceláři jsem nebyla úplně spokojená. Když mi pak přišly nové nabídky projektů, rozhodla jsem se, že zkusím pracovat sama na sebe. O tom je teď tedy not at all office. Můj tým jsem já a zaměřuji se na to, abych se uživila. Určitě mě zajímá bydlení, ale nebráním se jakýmkoliv zadáním. Zatím se chci ale věnovat spíš menším věcem a časem se možná pustit opět do výzkumu.

Je náročné být kreativně svobodný a zároveň komerčně úspěšný? Co je pro vás stvrzením úspěchu?

Nevím, každý má asi jinou představu o kreativitě, svobodě a úspěchu. Ale ano, je těžké nastavit si nějaké udržitelné ohodnocení vlastní práce a dát projektům odpovídající péči. Každý projekt je dost specifický a potřebuje různý čas. V každém případě mám pocit, že jako architekti stále u klientů velmi narážíme při komunikaci o hodnotě architektonické práce.

Každý si úspěch představuje jinak. Prestižní růst teď pro mě není důležitý.“

Pokud jde o úspěch, pro mě to znamená kvalitní projekt a dobrý pocit z něj, při zachování vlastních životních jistot. Zisk a nějaký majetkový, měřítkový nebo prestižní růst pro mě asi není nyní důležitý. Co se týká kreativní svobody, architekturu vnímám jako službu založenou na kreativitě, díky níž se snažím dostát požadavkům konkrétních uživatelů a prostředí. Nevnímám to jako boj mezi tím, co chci já a co klient.

Kritériem úspěchu je pro mě asi to, když architektura funguje jako nějaký prostředek či pozadí pro komfortní užívání, zapamatovatelné momenty, když se stane přirozenou a obohacující součástí života. A když je určitým způsobem udržitelná ve smyslu trvanlivosti a nezatěžování okolí.

Mají podle vás Češi zájem o dobrou architekturu?

Nemám ráda zobecňování. Ale mám pocit, že se společnost zajímá o architekturu více než před deseti lety. A že kvalitní architektury přibývá, k čemuž určitě přispívá i četnost architektonických soutěží. Ve srovnání se zahraničím nebo prvorepublikovým Československem bych ale řekla, že dnes je potřeba určitou kulturu vzdělávání a zájmu o okolí ještě více podporovat. Na denní bázi mám z toho jiný dojem, ale obávám se, že moje sociální bublina může hodné mást.

Foto: Martina Cowboy

Magdalena Havlová

Věnujete se víceru aktivit. Co vás kromě architektury naplňuje?

Různé věci. Jak jsem zmiňovala, hodně času trávím výukou na FA ČVUT a aktivitami s tím spojenými. S kolegou Rudolfem Nikerlem říkáme, že se učíme učit a zároveň se učíme od studujících, oboje je velmi obohacující a zároveň dost vyčerpávající. K architektuře se vracím také skrze fotografii, jež je pro mě takovým přirozeným a příjemným médiem vyjádření. Mimo to mám život hodně spojený s hudbou. Působím v pěveckém kolektivu Lada, ve kterém se věnujeme interpretaci lidové hudby, často s přesahem do různých hudebních, divadelních a výtvarných počinů. Díky tomu jsem se dostala například k účinkování ve hře Játra Dejvického divadla, to je zase úplně jiný svět a moc mě baví. A v neposlední řadě mě také naplňují každodenní výzvy žití se psem, jehož jsem si přivezla z útulku.

Na čem teď pracujete?

Momentálně pracuji na studii chaty v CHKO Kokořínsko a přestavbě malého bytu v Praze. Zatím jsem úspěšně odkládala vlastní propagaci (web) i přípravu autorizace, ale v nejbližší době mě tyto dva úkoly čekají. Tak doufám, že se podaří.

Magdalena Havlová je česká architektka. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT, působila v architektonických studiích v Curychu, Berlíně a Praze. Mezi lety 2019–2025 spolupracovala s česko-švýcarským ateliérem Apropos Architects. V roce 2023 dokončila doktorské studium na Škole architektury Akademie výtvarných umění v Praze u profesora Miroslava Šika. Její disertační práce Náš dům. Dostupná architektura bydlení vyšla i knižně. V roce 2024 založila vlastní studio not at all office. Je autorkou projektu Veritas v Českém středohoří, který jí letos vynesl nominaci na prestižní Českou cenu za architekturu.

Přidejte se k Vogue Leaders na Linkedin

Vogue

Doporučuje

Trendy