Ilona Mančíková: Neziskový sektor si zaslouží pozornost

Pocházím z vinařské oblasti. Tatínek byl nadšený vinař, takže jsem jako řada mých vrstevníků chodila pomáhat do vinohradu a do sklípku. Víno mě ovlivňovalo už od dětství. Mám ho ráda, i když poslední dobou si ho dopřávám opravdu s mírou. Se sestrou vlastníme malinkou vinici a máme stále vinný sklípek po našem tatínkovi. Vyrábět víno je řehole, tvrdá práce a na to nyní nemám kapacitu. Ale kdo ví, možná se v budoucnu na Moravu vrátím a bude ze mě vinařka. Roli v tom, že žiju také v Itálii, ale hrál fakt, že jsem se jazyk naučila už na střední škole. Pracovala jsem v italské komunitě a zamilovala jsem si zemi jako takovou. 

Být tolerantní, umět si lépe rozdělovat pracovní a soukromý čas. Když se podívám zpět, chtěla bych mít v tom věku takzvaně dnešní hlavu. Ke spoustě konfliktů by nejspíše nedošlo. Byla jsem příliš mladá, každodenní kontakt jsem nedokázala úplně ukočírovat. Dnes už se snažím přistupovat jinak především k sobě samé, proto i jinak přistupuji k ostatním. Nejsem už k sobě tak náročná, tím jsem tolerantnější i k okolí. Člověk časem prostě zjistí, že nemusí být vždycky všechno na sto procent. A nedá se to vyčíst z knížek. 

Každá změna s sebou přináší skok do neznáma. Tohle byla rozhodně velká škola. Vybrat si značku, která je s uměním spojená, nebyla náhoda, i když jsem si možná představovala, že to propojení bude daleko užší. Práce v developmentu předtím obnášela především komunikaci s architekty a designéry. Vybrat správnou nemovitost, citlivě ji zrekonstruovat, co nejlépe vystihnout genius loci a její příběh. Sotheby’s Int. Realty je krásná značka, je to práce s lidmi, ale je to především prodej. Domy na krásných místech a se zajímavou historií. Možná postrádám více kreativity. Začala mi scházet ještě další přidaná hodnota.

Cítím to jako celoživotní hledání. Založila jsem spolek, pacientskou organizaci Moje plíce. Je to taková konsekvence událostí v mém životě. Nebyl to plán. Rozhodně to neznamená, že se vzdaluji byznysu. Stále jsem partnerkou společnosti, i když po letech dnes už nikoli v exekutivní roli. Neziskový sektor mě ale zajímá a čím víc se do něj nořím, tím více vidím, kolik pozornosti si zaslouží a kolik je nutno ještě udělat práce. Zkušenost z byznysu a vlastního podnikání se i v neziskové sféře hodí. Myslím si totiž, že kumulace práce a dalších událostí vlastně vedly k tomu, že jsem si prošla jakýmsi syndromem vyhoření. Když jsem v roce 2020 takzvaně práskla do bot a odjela na měsíc do Kostariky, tedy původně měsíc, začal právě druhý lock­down, všechno se zavíralo. Cítila jsem, že je to příležitost, jak uniknout. To, že to nakonec byly celé čtyři měsíce, vůbec nebylo plánované. Jsem za to moc ráda, protože opravdu nevím, jestli se mi ještě někdy podaří strávit takový čas o samotě v tak nádherném prostředí, obklopená přírodou. V poslední době se stále více zamýšlím nad tím, co jsou životní náhody, zda něco takového vlastně existuje, nebo jestli jde o nějaké synchronicity. Pokud bych neměla možnost strávit to období sebepoznáváním a zklidněním, nevím, jestli bych tak dobře přijímala, co se stalo po návratu, a na špatné zprávy reagovala s takovým klidem. A jestli bych zvládla celý ten kolotoč, od operace po následnou rekonvalescenci.

Je potřeba si dobře rozmyslet proč, s kým a za jakých podmínek chcete podnikat. Co tomu jste ochotni obětovat. Je dobré si od počátku ujasnit cíle, očekávání. Je to vlastně takové manželství, ze kterého se špatně odchází. Beru to jako další z životních ponaučení. Na cestě životem není všechno snadné. Člověk si často nakládá až příliš, ale neměl by zapomínat také sám na sebe a na své zdraví. A také jsem se, v práci i v osobním životě, naučila poradit se s někým zkušenějším, získat druhý pohled na věc a jinou perspektivu, než udělám rozhodnutí. Na chvíli uniknout a srovnat myšlenky mi hodně pomohlo.