To, co se zdá jako růžový kýč, je ve skutečnosti absolutní vyhoření, říká umělkyně Lucie Rosická

Nataliia Bogachova12. 6. 2026

Růžový satén, rituály péče a nefiltrovaná upřímnost. Módní historička Nataliia Bogachova vyzpovídala umělkyni Lucii Rosickou, jejíž výstava Laundromat: Gentle Care Program otevírá tabuizovaná témata mateřského vyčerpání, ztráty identity i tlaku digitální kultury. Jak se z prchavých selfies stávají hmatatelné objekty a proč je zranitelnost tou největší silou současného umění?

Foto: Lucie Dvořáková

Lucie Rosická

Když módní historička Nataliia Bogachova poprvé spatřila tvorbu Lucie Rosické na pražské AVU, zasáhl ji čistý tvůrčí šok. Rosická, odkojená vizuálním světem Vogue a temnou romantikou Alexandera McQueena či Maison Margiela, totiž netvoří jen pro oči. Její textilní objekty fungují jako obnažený nerv. Skrze stehy, deformace látek a vrstvení komunikuje tam, kde slova selhávají, a přetváří módu i řemeslo v radikální osobní zpověď.

Její aktuální výstava Laundromat: Gentle Care Program v pražské Trafo Gallery, která je k vidění do 17. června, vznikala v období raného mateřství a představuje dosud nejotevřenější kapitolu její tvorby. Jde o brutálně upřímný řez do mýtu o dokonalém mateřství. Zapomeňte na zdokonalující filtry ze sociálních sítí. Rosická používá růžový satén a intimní selfies jako past na diváka. Pod povrchem líbivé estetiky se totiž skrývá syrová realita poporodního vyhoření, úzkostí a ztráty vlastní identity.

V rozhovoru pro Vogue odhaluje, proč se rozhodla ukázat svou pravou tvář a proč se ta nejčistší lidskost skrývá právě v nedokonalosti a rozpadu.

Poprvé jsem vaši tvorbu viděla na výstavě diplomových prací na AVU v Praze a okamžitě mě zasáhla její síla. Jak tuto svou schopnost vnímáte vy sama?

LR: Velmi si toho označení vážím a jsem opravdu vděčná, že takto můžu prezentovat témata, která jsou pro mě důležitá. Myslím, že ta „síla“ přichází hlavně z upřímnosti. Nikdy jsem nechtěla vytvářet jen estetické objekty bez obsahu, vždy se snažím dostat co nejblíž k něčemu skutečnému, někdy až nepříjemně intimnímu. Skrze materiál se mi často daří vyjádřit myšlenky mnohem přesněji než slovy. Textil, stehy, vrstvení nebo deformace pro mě fungují jako jiný způsob komunikace. Když jsou lidé schopni si v tom najít něco vlastního, je to pro mě asi největší smysl celé práce.

Výstava Laundromat: Gentle Care Program působí jako vaše dosud nejzranitelnější a emocionálně nejotevřenější výstava, zvláště ve srovnání s předchozími projekty. Je to záměrný posun?

Určitě ano. Je mnohem osobnější než moje předchozí práce. Poprvé jsem například přímo odhalila vlastní obličej, což pro mě bylo velmi intimní a důležité gesto, přestože jsem nikdy netajila, že to jsou autoportréty. Najednou už nestačilo pracovat jen s tělem nebo jeho fragmenty, cítila jsem potřebu ukázat mnohem konkrétnější emoce. Únavu, frustraci, určitou psychickou vyčerpanost, ale i snahu všechno stále udržet pohromadě. Obličej nakonec nese mnohem více emocí, než jsem si dříve připouštěla.

Pamatuji si vaši předchozí výstavu, kterou jste otevřela jen několik měsíců po porodu. Jak mateřství proměnilo váš vztah k tvorbě kromě toho, že na ni máte pravděpodobně méně času?

Mateřství úplně proměnilo můj vztah k práci. Především jsem si uvědomila, že tvorba pro mě není jen profese, ale skoro existenciální potřeba. Je to forma self-care, způsob, jak si udržet vlastní identitu a psychickou rovnováhu. Samozřejmě mám mnohem méně času než dřív, ale paradoxně jsem mnohem efektivnější a soustředěnější. Všechno je intenzivnější – emoce, únava i samotná potřeba tvořit. A zároveň mám pocit, že moje práce dnes konečně dává hlubší smysl i mně samotné.

Proč se právě prádelna stala ústřední metaforou tohoto souboru prací?

Foto: Lucie Dvořáková

Lucie Rosická

Laundromat pro mě funguje jako metafora cykličnosti a neviditelné práce, která je často spojovaná se ženami a péčí. Praní je nekonečný proces, něco se neustále špiní, opotřebovává, musí se čistit, opravovat a znovu uvádět do provozu. Právě takto cítím nejen mateřství, ale obecně život a to, jak zkušenosti a traumata na nás vždy něco zanechají. A přestože je přejdeme, jsou zásadně formující.

Výstava otevřeně mluví o vyčerpání, opakování a neviditelné práci. Myslím, že se v ní pozná mnoho matek, rozhodně i já sama. Snažila jste se vědomě narušit idealizované představy o mateřství?

Na začátku jsem měla o mateřství velmi romantickou představu. Konec těhotenství byl pro mě zdravotně komplikovaný, ale první měsíce po porodu byly opravdu krásné. Naše mysl je úžasná v tom, že dokáže na ty nejtěžší věci časem zapomenout. Člověk očekává únavu a vyčerpání, ale to, co přišlo, bylo mnohem náročnější, než jsem si dokázala představit. Objevily se i momenty spojené se ztrátou identity, zkresleným obrazem sebe sama nebo návratem problémů s příjmem potravy. Nešlo mi ani tak o odpor vůči idealizaci, jako spíš o potřebu být upřímná. Ukázat i ty části zkušenosti, o kterých se tolik nemluví. A zachytit momenty, které já považuji za podstatné, například „první pohled na sebe”.

Ve své tvorbě se dlouhodobě zabýváte ženskostí a vizuální reprezentací. Máte dnes menší potřebu usilovat o vizuální dokonalost?

Rozhodně ano. Čím dál víc mě zajímají nedokonalosti. Chlupy, pupínky, únava, frustrace nebo momenty, kdy člověk není ve své nejlepší formě. Myslím, že právě tam se často skrývá největší lidskost a upřímnost. Dříve jsem možná více pracovala s idealizovaným obrazem, dnes mě zajímá mnohem víc realita.

Mnoho současných debat o mateřství, zvláště na sociálních sítích, působí velmi idealizovaně. Cítila jste potřebu ukázat něco upřímnějšího, méně pohodlného či příjemného?

Ano. Jak sama říkáte, vnímám to do určité míry jako povinnost. Mám pocit, že se to už velmi zlepšilo a že se ukazují i okolnosti mateřství ne tak šťastné, ale zato náročné, na druhou stranu mám pocit, že to často člověk ani nechce vidět, vnímat a říká si: „Moje dítě přece bude dokonalé”. Existují zkušenosti, které je velmi těžké popsat slovy, ale obraz dokáže zprostředkovat emoci nebo situaci mnohem intenzivněji. Zároveň si s estetikou sociálních sítí vědomě pohrávám. Často ji používám, ale s určitou dávkou ironie a odstupu.

Vaše vyšívané autoportréty často vycházejí ze selfies nebo intimních digitálních snímků. Co vás přitahuje na převádění těchto pomíjivých digitálních momentů do pomalých, hmatatelných objektů?

Foto: Lucie Dvořáková

Lucie Rosická

Je to pro mě fascinující proces. Z něčeho tak prchavého, jako je fotografie v telefonu, vzniká skrze dlouhodobou ruční práci fyzický objekt. Je to pro mě i úžasný kontrast dostat něco z „vyleštěné obrazovky” do tak haptické podoby. Zároveň věřím, že každý člověk má s textilem osobní zkušenost. Chce se ho dotknout, reagovat na něj. Materiál dokáže předat něco mnohem hlubšího a osobnějšího.

Ve vaší tvorbě se opakovaně objevuje napětí mezi jemností a narušením, mezi krásou a emocionálním kolapsem. Jsou protiklady klíčové pro vaše chápání ženskosti?

Ano. Alespoň já sama to tak prožívám. Na první pohled může moje „slupka“ působit velmi jemně a žensky, ale to, co si člověk nese uvnitř, bývá mnohem komplikovanější. Podobně pracuji i ve svých dílech. Ta nejtěžší témata často zobrazuji prostřednictvím růžové barvy, romantické nebo na první pohled líbivé estetiky. Přijde mi, že se často snažím tu tematickou těžkost vizuálně odlehčit.

Kdo formoval vaši estetickou představivost?

Foto: Lucie Dvořáková

Lucie Rosická

Foto: Lucie Dvořáková

Lucie Rosická

Foto: Lucie Dvořáková

Lucie Rosická

Jako dítě jsem měla to štěstí a se svou umělecky osvícenou mámou jsem navštívila nespočet výstav, galerií, veletrhů s uměním a i Benátské bienále. To je něco, co ve vás už do smrti zůstane. Je to krásný způsob, jak v dítěti probudit lásku k umění. Během dospívání jsem byla posedlá Voguem a sledováním módních přehlídek. V módě jsem vždy obdivovala čas, preciznost a řemeslnost. Velkou inspirací pro mě byli Iris van Herpen, Alexander McQueen, Elie Saab nebo Maison Margiela. Fascinovala mě schopnost propojit technickou dokonalost s emocí a příběhem.

Hraje móda důležitou roli i ve vašem osobním životě? Jak vás inspiruje nebo ovlivňuje?

Ano, velmi. V současnosti miluji český módní design a s řadou návrhářů se osobně znám. Nic mi nedělá větší radost než nosit jejich tvorbu. Je to vlastně forma sběratelství a zároveň možnost podpořit další kreativní lidi. Módu nevnímám jen jako oblečení, ale jako další způsob vyprávění příběhů. Také si užívám, když se mě někdo na konkrétní kousek oblečení zeptá a já mu můžu velmi zdlouhavě vylíčit celý příběh stojící za ním, za autorem atd.

Myslíte si, že vyrůstat obklopená obrazovou kulturou změnilo způsob, jakým vnímáte identitu?

Určitě. Nejenže jsem vyrostla obklopená krásnou sbírkou umění mých rodičů, ale zároveň jsem z generace, která v podstatě vyrostla s telefonem v ruce. V dobrém i zlém. K sexuálnímu obsahu na internetu jsem se dostala poprvé v první třídě. Potom ještě před pubertou jsme si ze srandy zakládali první sociální sítě a vůbec si neuvědomovali možné následky. V pubertě jsem byla posedlá návody na líčení, hubnutí nebo cvičení. Obklopení internetem a neustálými vizualnimi podněty přináší obrovské množství inspirace, ale také tlaků a nejistot. Myslím, že naše generace mnohem víc přemýšlí o tom, jak vypadá a jak je vnímána ostatními.

Textilní tvorba byla historicky do značné míry spojována se ženami a často byla vnímána jako dekorativní či domácí činnost. Vnímáte výšivku a textil jako feministické médium?

Historicky určitě ano. Je ale důležité si uvědomit, že ženy dlouho neměly možnost volby a textil byl často jediným médiem, skrze které mohly tvořit. Dnes mě naopak baví, že s textilem pracují i muži, například Adrian Kiss, Federico Caputo nebo Adrien Vescovi. Pro mě je nejdůležitější svoboda volby média. Na první pohled může být textil feministický, ale mnohem podstatnější jsou témata a otázky, které se skrze něj otevírají.

Vaše tvorba se pohybuje na pomezí řemesla, módy, instalace a volného umění. Bráníte se vědomě jednoznačnému zařazení?

To je pro mě těžká otázka. Nemám potřebu se kategoriím vymezovat. Spíš se snažím neustále učit nové věci a posouvat vlastní praxi. Práce s textilem a šicím strojem mi vydržela nejdéle, ale zároveň pořád hledám nové možnosti, jak techniku i proces rozvíjet. Tvořím něco, co je na pomezí obrazu, sochy. Vystavuji v galeriích, ale zároveň se i stane, že se inspiruji technikou, kterou bychom zařadili jako „hobbylkovskou”, nicméně ta variabilita je něco, co mě na tom baví a nepřestává nudit.

Ve svých dílech často pracujete se sebeprezentací, aniž by působila sebestředně. Jak hledáte rovnováhu mezi autobiografií a širším společenským komentářem?

Myslím, že právě skrze osobní zkušenost se často dokážeme dotknout mnohem širších témat. Zrovna nedávno jsem přemýšlela nad tím, že když jsou díla u mě v ateliéru, tak to jsou skoro až deníky. Nicméně když je přenesu do galerie, slouží skoro jako zrcadla, ve kterých mohou diváci najít něco ze sebe samých. Líbí se mi ten moment, kdy se v něčem velmi intimním dokáže poznat někdo další.

Sociální sítě zásadně ovlivnily současné představy o kráse a ženskosti. Cítíte se digitální kulturou inspirována, jste vůči ní kritická, nebo se v ní sama někdy cítíte uvězněná? Jak vnímáte její vliv na každého z nás?

Foto: Lucie Dvořáková

Lucie Rosická

Asi trochu všechno zároveň. Fascinuje mě vizuálně, ale zároveň si uvědomuji její stinné stránky. Moje generace vyrostla v neustálém pozorování sebe sama skrze obraz. To samozřejmě ovlivňuje psychiku, identitu i vztah k vlastnímu tělu. Velmi ráda se nechávám inspirovat pomíjivými trendy, někdy i klišé výrazy nebo pózami. Je to ale pro mě něco, co odkazuje na současnost, a hledám v tom místy i ironii. Teď naposledy jsem byla unešená z práce Maji Malou Lyse a její instalace na Benátském bienále, která právě neskutečně dobrým způsobem nastavuje zrcadlo tomu, co v rámci sociálních sítí prožíváme.

Studovala a pracovala jste v Praze, Turíně i New Yorku – městech s velmi odlišnými vizuálními kulturami. Které zkušenosti z těchto míst vás ovlivňují dodnes?

Každý pobyt mě proměnil. Strašně ráda pozoruji lidi, materiály, obchody nebo způsob oblékání. Každé město má vlastní vizuální jazyk a já se snažím skrze kresby, vzpomínky, fotky a často i vzorky materiálů tvořit takový moodboard konkrétního místa. Každé místo ve mně zanechalo řadu zkušeností a často se k nim v myšlenkách vracím. Rozhodně ale na mě nejsilněji působil NYC. Tam byly všechny zážitky ještě o kus intenzivnější, ale zároveň jsem to nejhorší už zapomněla. Takže ve mně zůstává jen ten pocit a síla místa, kam se rozhodně plánuji brzy vrátit.

Změnil pobyt v zahraničí váš pohled na českou uměleckou scénu nebo na vlastní identitu v jejím rámci?

Stoprocentně. Paradoxně jsem díky tomu mnohem více ocenila české umělecké vzdělávání i samotnou scénu. Máme výjimečné školy se zázemím, o kterém se nikomu nemůže ani zdát, a k tomu ještě silnou generaci umělců. Myslím, že si někdy sami neuvědomujeme, jak kvalitní prostředí tady máme. Jsem opravdu pyšná, že už se řadě umělců daří držet si přední příčky v zahraničním kontextu. Je to například Klára Hosnedlová, Jakub Jansa nebo Eliška Konečná.

Vaše práce jsou na první pohled vizuálně svůdné, pod povrchem však často skrývají emocionální neklid. Můžete tuto vědomou či nevědomou dualitu okomentovat?

Ano. Fascinuje mě moment, kdy estetická přitažlivost diváka přitáhne blíž a až následně začne objevovat vrstvy, které už nejsou tak komfortní. Myslím, že podobně funguje i život – krásné věci často skrývají složitější příběhy. Ráda pracuji s tímto „vyvážením”. To, co se může zdát na první dobrou jako růžový dívčí kýč, je ve skutečnosti dílo pojednávající o absolutním vyhoření a úzkosti.

Současné české umění stále častěji otevírá témata intimity, zranitelnosti a péče. Cítíte se být součástí širší generační změny mezi umělkyněmi?

Bylo by pro mě ctí, kdybych tak mohla být vnímána. Mám pocit, že dnešní generace žen mnohem otevřeněji mluví o péči, těle, psychické zátěži, mateřství nebo zranitelnosti. Témata, která byla dlouho považována za příliš osobní, se dnes stávají důležitou součástí současného umění.

Jak se od doby, kdy jste se stala matkou, proměnilo vaše chápání ambicí?

Foto: Lucie Dvořáková

Lucie Rosická

Myslela jsem si, že o ambice s mateřstvím částečně přijdu, pro mě je ale opak pravdou. Chci synovi ukazovat, jak je důležité mít cíl, za něčím si jít a dosahovat svých snů. Zároveň cítím, že náš společný čas je v tomto momentě pro jeho vývoj extrémně důležitý, proto se snažím pracovat v momentech, kdy vím, že to není na úkor našeho vztahu.

Rozdíly v odměňování mužů a žen jsou v České republice stále aktuálním tématem. Vnímáte podobné rozdíly i ve světě umění, například v cenách děl nebo profesních příležitostech?

Je to složitá otázka. Pohybuji se mezi řadou velmi úspěšných umělkyň (ale i sběratelek), takže někdy mám pocit, že ženy jsou dnes mimořádně silné a úspěšné. Zároveň ale stále existují historické nerovnosti v tom, jak jsou ženy v umění vnímány. Muži byli dlouho spojováni s „velkým“ uměním, zatímco ženská témata bývala zlehčována, zvlášť práce s textilem byla banalizována. Komplikované je určitě i mateřství. Jedna výhoda je, že člověk si může opravdu vše naplánovat podle sebe, nicméně je to často na úkor vlastního komfortu. Matky jsou závislé na pomoci ostatních. Plus také člověk opravdu nemá žádné jistoty. Už tak je příjem z umělecké činnosti nepravidelný a nespolehlivý a stát není vůči matkám-živnostnicím také nejpřívětivější. Nicméně v tomto bych nerada generalizovala. Jsou i páry umělců, kde primárně pečuje muž a úspěšnější žena pracuje.

Ve své tvorbě se často vracíte ke kosmetickým rituálům a ženské sebeprezentaci. Myslíte si, že se dnes ženskost sama stala další formou práce?

Foto: Lucie Dvořáková

Lucie Rosická

Určitě ano. Péče o vzhled, tělo, domácnost nebo vlastní prezentaci zabírá obrovské množství času, energie i peněz. Na druhou stranu si myslím, že kdyby nám to nic nepřinášelo, tak bychom to nedělaly. Je v tom i radost, hra a možnost sebevyjádření. Problém nastává ve chvíli, kdy se z toho stane povinnost.

Ve výstavě je silně přítomný motiv doteku – šití, vrstvení, quiltování nebo povrchů připomínajících kůži. Jak důležitá je podle vás haptická zkušenost ve stále více virtuálním světě?

Je pro mě zásadní. V době, kdy většinu obrazů vidíme jen na displejích, se fyzický kontakt s materiálem stává skoro luxusem. Sama cítím a možná už jsem i na to pyšná, že jsou má díla v podstatě nevyfotitelná. Čistá, byť velmi kvalitní, reprodukce prostě nedokáže přenést ten pocit. To jak textilní obraz působí, změní akustiku a jak se jím můžeme cítit obklopeni. Textil dokáže vyvolávat velmi tělesné a intimní asociace, které digitální obraz prostě nikdy nenahradí.

Jaké rozhovory byste si přála, aby ženy po zhlédnutí této výstavy vedly?

Doufám, že především o tom, že ve svých zkušenostech nejsou samy. Že únava, frustrace, ambivalence nebo ztráta identity nejsou selháním, ale součástí života mnoha žen. A že o nich můžeme mluvit otevřeněji.

Čím jste právě teď vizuálně posedlá? Existuje textura, obraz, látka, silueta, barva nebo nálada, na kterou nemůžete přestat myslet?

Momentálně mě fascinují textury připomínající kůži, výroba vlastního latexu. Přemýšlím o jemných růžových tónech až v nadpřirozeném lesku, o saténu, ale také o estetice únavy, stárnutí a rozpadu. O momentu, kdy něco stále působí krásně, ale už je vidět, že pod povrchem nese určitou stopu času a zkušenosti. Zároveň nemůžu odtrhnout oči od videí s moderními šicími stroji a pak těmi úplně historickými (zrovna mám jeden nově koupený, 100 let starý).