Ta pravá

Je poslední lednové ráno a Filipa Barankiewicze, šéfa Baletu Národního divadla v Praze, bolí hlava. Pravděpodobně z mojí nabídky, napadne mě vzápětí. Jenže co je můj návrh oproti premiéře, která ho čeká koncem března?

Labutí jezero. Asi nejznámější a nejhranější dílo klasického baletu na světě. Asi určitě. A jedno z nejdelších. Sto padesát minut.

Že hudbu složil Petr Iljič Čajkovskij, ví snad každý, málokdo však tuší, že autorem první choreografie byl Čech, Václav Reisinger. Před téměř sto padesáti lety ho po premiéře v Moskvě pravděpodobně taky bolela hlava, kritici totiž oběma autorům vyčítali příliš mnoho emocí.

Filip Barankiewicz se odmítnutí obávat nemusí. Podařil se mu neuvěřitelný kousek. Pro Balet Národního divadla získal choreografii Johna Cranka, výjimečnou hned z několika důvodů.

Cranko, geniální choreograf, který tragicky zemřel v roce 1974, v ní jednak poměrně revolučně přistupuje k ději a nechává, oproti jiným verzím, zemřít prince Siegfrieda. Jestli z tragické lásky, výčitek svědomí, anebo obojího, nevíme. Jisté je, že milovníci baletu museli jezdit na Crankovu verzi pouze do Stuttgartu, kde měla v roce 1963 premiéru. Dalších padesát šest let ji žádný velký soubor na světě nehrál, až teď v březnu ten náš v Praze.

Jedním z aspektů práce pro Vogue je propojovat módu a umění. Říká se, že balet a móda jsou dva do sebe nejvíc zahleděné světy.

Zahleděné samy do sebe? Možná. Zahleděné do sebe navzájem? Určitě!

Jak by tedy Vogue mohla chybět u něčeho takového? Navíc když pražská premiéra představí i novou scénu a hlavně... kostýmy.

Je poslední únorové ráno a do Paříže dorazily kostýmy bílé a černé labutě, Siegfrieda a dalších tanečníků. Do pražské premiéry zbývá jen měsíc. Nikdy nepochopím, jak se Filipovi podařilo přesvědčit autora kostýmů Josefa Jelínka a všechny pojišťovny světa ke svolení s naším plánem. Při představě, co všechno se mohlo stát, začíná bolet hlava i mě, ale co je to proti tomu, že všechnu tu nádheru můžete s námi obdivovat už teď na straně 220.

Dubnové, sedmé vydání československé Vogue věnujeme kráse. Instagramový svět nás odnaučil všímat si detailů. Krademe okamžiky, ale nedáváme je do souvislostí. Údajně 73 procent žen věří, že svět, naše tváře a těla vypadají tak, jak si je ukazujeme na sociálních sítích. Že krásné je to, co má hodně lajků.

Módní domy opakovaně čerpají z baletních motivů. Aktuální jarní kolekce Marie Grazie Chiuri dokonce vypadá, jako by vypadla z šatníku baletky.

Baletek je mnoho a bývají krásné. Jen málokterá se ale stane primabalerínou. Jen málokterá se stane Odettou. Bez ohledu na to, jaký má (nebo nemá) instagramový profil.

Podle kreativního ředitele Vogue CS Jana Králíčka je rozdíl mezi reálným a virtuálním světem především v tom, že na ten reálný si musíte udělat čas. V hlavě i v životě.

Stejně jako na Vogue. Nebo na balet.