Novinky

Super Heroine

Pamela Anderson. Poprvé na obálce Vogue. Proč právě té naší, československé edice? Protože svoboda.
Foto: Dan Beleiu
Pamela Anderson jako superhrdinka na obálce Vogue CS
Jsou projekty, které pečlivě plánujete a vymýšlíte, a pak jsou takové, které vám tak trochu spadnou do klína. Fotit s Pamelou Anderson nás napadlo, když jsme přemýšleli o castingu na letní komiksovou fotostory ve stylu slavného českého filmu Kdo chce zabít Jessii?, který si všichni pamatují hlavně díky výtvarnému ztvárnění Kájou Saudkem. Padala nejrůznější jména. Herečky. Modelky. A pak přišla naše casting directorka s návrhem Pamely.
Pamela Anderson?
Nikdy se v práci nemodlím, ale tentokrát jsem tam nahoru poprosila. Pamela Anderson! Nikdy jsem nepatřila mezi obdivovatele Pobřežní hlídky ani čtenáře Playboye, ale Pamela je pro mě důkazem toho, že možné je všechno. Že záleží jen na vás, co se svým životem uděláte. Pamela Noname se doslova přes noc stala Pamelou Worldwidestar, aby o pár let později ze škatulky Sexbomba přeskočila do škatulky Aktivistka. Bojovnice za práva zvířat a zachránkyně planety. Jako by v její hlavě neexistovaly hranice.
Superhrdinka.
Žijeme ve zvláštní době. Dáte-li si na Instagram uměleckou fotografii Františka Drtikola, zablokuje vám jakýsi robot váš profil. Důvodem jsou ženské bradavky. Ta stejná fotografie sice visí v Centre Pompidou a můžou je denně okukovat tisíce návštěvníků, na sociálních sítích je ale zakázaná.
Zakázaná.
Už to slovo. Nahání mi hrůzu. Možná je to tím, že jsem dospívala v osmdesátých letech minulého století, kdy zakázané bylo skoro všechno. Nesměli jsme číst komiksy, Havla ani Kunderu. Nesměli jsme pít coca-colu. Jezdit na západ od východu. Nesměli jsme se koukat na nejlepší české filmy, nesměli jsme se shromažďovat a hlavně jsme si nesměli myslet, že někde je líp. Velký bratr řídil naše životy a samozřejmě přitom myslel na dobro naše a dobro našich dětí. Mileniálům to možná může připadat cool, ale nebylo. Byl to šedivý a depresivní život.
Je smutné sledovat, jak Velký bratr prorazil do módního průmyslu. Jak svět, který dříve hýřil frivolností, lehkostí a nespoutaností, začíná připomínat dvůr inkvizice. Jak se vtípky, nad kterými bychom se ještě před pár lety pousmáli, mění v aféry, kauzy a soudní případy. Módní domy už nezaměstnávají jen kreativní týmy, ale také týmy právníků, kteří zvažují, zda čelenka do vlasů je, nebo není korektní. A jestli reklamní kampaň někoho neurazí nebo jestli někdo jiný nebude opomenut.
Korektní is the new black.
Co by tomu asi řekli Yves Saint Laurent nebo Alexander McQueen?
Módní kritik Angelo Flaccavento nedávno napsal do italské Vogue: „Žijeme v násilně morální době, kdy ničíme svobodu projevu a vynalézavost ve jménu zkreslené představy svobody projevu. Cenzura se snaží proměnit módu v něco příšerně inteligentního a nezbytně politického, přičemž popírá její frivolní, pošetilou a roztržitou přirozenost. Aby bylo jasno: sociopolitické hodnoty módy jdou do hloubky, ale přitom zůstávají na povrchu, jsou estetické. Opravdu, čím povrchnější móda je, tím spíš podněcuje pokrok. Popírat to vnucováním autoritativních lekcí znamená arogantně ničit plodná pole volných myšlenek.“
Helmut Newton prý rád nechával své modelky trpět. Tvrdil, že jedině tak budou mít ten správný výraz. Jeden z nejvýznamnějších českých fotografů Jan Saudek se proslavil tím, že fotil ženy. Neřešil barvu jejich pleti, věk ani velikost. Ukazoval jejich těla, protože věřil, že jsou krásná. Bolševik jeho snímky nenáviděl, lidé je milovali, jen museli tajně. Po revoluci se z nich stala senzace a nikdo neřešil, zda se někoho mohou dotknout. Byly prostě krásné.
Pokusili jsme se přenést jeho tvorbu do dnešní doby. Autor sám vybral šestnáct fotografií, které považuje za zásadní, a nafotil je s Hanou Soukupovou, Maggie Maurer a Tessou Kuragi. Only in Vogue. Šest z nich jsme nemohli otisknout, podle současných norem jsou nepublikovatelné. I tak může vypadat módní fotografie léta Páně 2019.
„Kreativita nemůže být řízena politickými důvody jako podle manuálu, třebaže jsou její výstupy politické a sociální. Tvůrci jsou tu od toho, aby nám ukázali nové cesty a – doufejme – nové významy. Jsou tu od toho, aby znepokojovali, abychom kvůli nim křičeli studem a rozhořčením. Nechte je dovolovat si, krást, půjčovat si, nechte je apropriovat a reinterpretovat: mohlo by se zrodit něco skutečně progresivního,“ dodává Angelo Flaccavento.
Amen.